Výuka informatiky je neefektivní

Jaké místo mají ve škole hrát informační technologie? Je informatika totéž co výpočetní technika? Jsou to banální básnické otázky? Podíváme-li se na mišmaš v zacházení s uvedenými pojmy a zhůvěřilosti, které se ve spojení s počítači ve školách dějí, uvědomíme si, že to nejsou ani tak básnické jako nezodpovězené otázky.

Začněme od těch jednoduchých věcí. Informatika je disciplína, která se zabývá zpracováním informací, dnes jsme však poměrně mylně většinou přesvědčeni, že je nemyslitelná bez počítačů, výpočetní techniky. Informatika se nějakou měrou dotýká každého duševně pracujícího člověka, s výpočetní technikou to tak jednoznačné zdaleka není.

A jak je to se zapojením obojího do výuky? Je smyslem výuky naučit se anatomii počítače, event. operačního systému? Ano něco by uživatelé vědět měli, ale mějme stále na paměti, že jde o informace rychle pomíjivé a navíc tipuji, že většina páťáků už má v tomto směru i tak nadstandardní znalosti. Takže k tomu asi zvláštní předmět třeba nebude.

Nedávno se na České škole vedla bitva o psaní všemi deseti. Jindy se bojuje o programování. Ovšem jak budou budoucí absolventi počítače používat? Většinou jako nástroj k řešení obecných komplexních úloh. Člověk nejde pracovat s počítačem, jde vyřešit nějaký úkol. Většinou potřebuje získat a utřídit nějaká vstupní data, často si musí nadefinovat nějakou kategorizaci těchto dat, musí si vytvořit algoritmus jejich zpracování, v případě týmové práce i rozdělit práci mezi členy týmu s ohledem na jejich dovednosti a znalosti. Až někde poté začne být třeba umět k práci využít speciální softwarové nástroje podle charakteru úkolu – z těch nejběžnějších textový procesor, tabulkový procesor, nějaký grafický a DTP software, stále častější je třeba alespoň elementárně zvládat databáze a elementární dovednosti tvorby webu, o takovém CADu se raději nezmiňuji.

Představme si výuku zeměpisu v 8. ročníku…

Ale abych nemluvil tak akademicky – jak taková výuka může vypadat? Představme si výuku zeměpisu v osmém ročníku. Třídu rozdělíme do cca 3 skupin, které budou představovat konkurenční cestovní kanceláře. Cestovní kanceláře mají za úkol vytvořit nabídku obsahující nějaký levný pobytový zájezd k moři, jeden tematický poznávací zájezd po evropských památkách a jeden exotický zájezd pro movitou klientelu. Nabídka musí být dotažená do důsledků – výsledkem tedy bude jeden exemplář tištěného letáčku, webová nabídka a samozřejmě prezentace.

Zpracování takové úlohy je časově náročné, můžeme vypočítat, kolik faktografie bychom místo toho mohli v zeměpise probrat či kolik pravopisných cvičení bychom mohli vyplnit. Mohli. O rozdílu mezi kvalitou a kvantitou však budeme diskutovat jindy.

Co všechno bude takový tým dělat? Tak zaprvé si vytvoří plán, algoritmus kroků, které bude třeba učinit, potom nasbírá informace, bude potřebovat mapy, atlasy, knížky ze školní knihovny, přístup k internetu, dost času k plánování a diskusi. Bude pracovat s informacemi – a k překvapení mnohých většinou mimo počítače; takový tým bude totiž diskutovat a srovnávat, analyzovat a hodnotit, většinou s tužkou v ruce nad listem papíru. Počítače s internetem budou dobrým nástrojem, který ulehčí práci. Nebudeme vůbec potřebovat počítačovou učebnu; mnohem příhodnější budou cca 3 počítače rozmístěné v koutech běžné učebny.

Dalším překvapením je potřeba knihovničky přímo v učebně, běhat kamsi do knihovny v přízemí je dost nepraktické a to ani nemluvě o hrozném systému, který je uplatňován bohužel i na větších školách – a sice, že o knihovnu se za trest stará nejčastěji nějaká nešťastná češtinářka. V okamžiku, kdy chceme realizovat výše popsanou výuku, zjistíme, že v knihovně nikdo není, protože dotyčná kolegyně učí, a v knihovně bude přítomná až ve středu o velké přestávce nebo tak nějak – a že je celá školní knihovna tedy tak trochu na baterky. Ale o tom jindy. Ponechme nyní stranou i jiné pedagogické aspekty a vraťme se k informačním technologiím.

Takže vidíme, že žáci řeší celkem reálný úkol, k němuž nám dala záminku výuka zeměpisu. Žáci při ní zpracují hromadu zeměpisných faktů. Ale je také evidentní, že přerostl encyklopedisty vymezené hranice předmětu a zasahuje do matematiky, českého příp. anglického jazyka, estetiky …a samozřejmě informatiky. Takto vymezený úkol rozvíjí dovednost komunikace, práce v týmu, spolupráce. Dovednosti nadmíru potřebné. Velká část takového mezipředmětového úkolu rozvíjí dovednost efektivně zpracovávat informace a využít je v praxi. Tu a tam k tomu využijeme počítače, které tu nehrají roli objektu výuky, ale skutečně nástroje potřebného k efektivnímu splnění zadání. Tak jako v životě. Nepotřebujeme počítačovou učebnu, stejně jako ve firmě nejsou kanceláře „počítačové“ a „nepočítačové“.

Žáci využijí několik různých softwarů: kromě vyhledávání v mapě a na internetu se pocvičí v práci s tabulkovými kalkulátory; pokud v ničem chytřejším, tak alespoň v nějakém Frontpage si vytvoří jednoduchou webovou prezentaci, připraví si do ní obrázky, mapičku a nejlépe v nějakém grafickém programu smontují tisknutelný letáček. Kdo bude chtít porazit konkurenci nachystá prezentaci i v prezentačním programu typu Powerpointu – v ní bude muset vybrat jen několik klíčových hesel, případně obrázek. A samozřejmě bude muset svou nabídku uvést, „prodat“ publiku.

Roli zákazníků ve finále mohou převzít spolužáci z paralelních tříd, jiných ročníků, někde se povede zapojit rodiče atd. Každý tým utrží pomyslné peníze, podle objemu prodeje zájezdů, a součástí úlohy bude i způsob, jak si je mezi sebou rozdělí – neboli, jak členové týmu ohodnotí práci sebe i svých kolegů.

Možností je bezpočet

To je samozřejmě jenom jedna konkrétní ukázka projektu inspirovaného jedním předmětem. Jiní kolegové si vymyslí analogické komplexní úlohy, které budou vycházet z řešení fyzikálních úkolů a využijí další typy aplikací – CAD (stavba domu, návrh designu auta), matematické výpočty (cesta na Měsíc). Možností je bezpočet, omezeními jsou hlavně fantazie učitele; pokud jde o software, z každé skupiny najdeme nějaký freewarový. Neboli, když budeme postupovat promyšleně, povedeme žáky k tomu, aby si postupně vyzkoušeli mnoho různých druhů aplikací. Představa, že počítač se rovná internetový prohlížeč a MS Office je opravdu obludná stejně jako ve školách běžná.

Berme jako fakt, že všichni žáci nezvládnou všechny používané aplikace, že mezi nimi dojde svým způsobem k částečné specializaci. Díky rozdělení práce v týmu sice budou vědět, co je k jaké práci dobré a okoukají, jak se s tím zhruba zachází, ale nebude každý umět všechno stejně. To je shodné se životem a hodně proti mysli mnohých kolegů.

Uvedený typ práce je na první pohled „samostatnou“ prací. Nečekejme však, že úloha učitele tkví v zadání práce a kontrole výsledků. Učitel musí pracovní týmy v určitém ohledu celou dobu vést, sotva najdeme ve třídě geniální partu, která zvládne efektivní koordinaci týmu a současně její členové budou perfektně zvládat třeba jen jednotlivé potřebné počítačové aplikace. Učitel jim tedy bude pomáhat v tvorbě efektivního pracovního postupu, rozdělení práce, příp. bude radit s konkrétním pracovním postupem – anebo bude schopný poradit, kam se obrátit pro radu kvalifikovanější.

Málokdo potřebuje výklad týkající se použití nějaké aplikace či zpracování nějakého algoritmu. Pokud ano, bývají to relativně malé objemy informací, na které navazuje velké zkoušení, hledání a odstraňování chyb, rady co dělat v určité situaci – i když tyto rady mohou vyúsťovat v obecně využitelné a platné poznatky. Ale většinou jde opravdu o problémovou výuku – žák pracuje na nějakém obecném úkolu, k jehož vyřešení využívá počítač. V určitý moment nedokáže úspěšně nebo alespoň efektivně samostatně pracovat bez vstupu učitele. Po tomto vstupu však opět potřebuje časový prostor k využití znalosti v praxi. Klasická frontální výuka „informatiky“ nebo „výpočetní techniky“ v počítačové laboratoři je z tohoto pohledu velmi neefektivní, a to ať už se zaměřuje na kteroukoli parciální dovednost.

7942 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno