Střední školy pro 21. století

Aniž si to uvědomujeme, formy vzdělávání, které považujeme za samozřejmé a neměnitelné, nám stárnou a přežívají se. Oba hlavní typy českých středních škol – gymnázia a odborné střední školy – jsou poplatné době svého vzniku v 19. století a na současné potřeby reagují jen velmi málo. Cesta k opravdu moderní střední škole však zřejmě nevede ani přes monstrózní centrálně řízené projekty měnící kurikulum.

Gymnázium se základní představou, co má představovat, kdysi vzniklo na základě encyklopedistických představ o dokonalém vzdělání 19. století. Obsahuje od všeho trochu – mimochodem to „trochu“ v předminulém století často obsahovalo vlastně celou základní esenci dané vědní disciplíny. Encyklopedisté systematizovali a udržení systematického analytického řádu považovali za klíčové ve všech disciplínách, na které se podívali – ať jde o jazykovědu, biologii, vzdělání… Konec konců nic proti systematice jako takové. Jen se velmi brzy ukázalo, že výčet disciplín, který oni vymezili, už dávno nekoreluje s reálným světem. Jednak je evidentní fakt, že situace a problémy, před které nás život staví a které bychom si ve škole měli nacvičit řešit, velmi málo odpovídají jakémukoli z těchto kategorizování. Protože rozvoj průmyslu v druhé půlce 19. století žádal úplně jiné vzdělání než to, které dávalo gymnázium, vznikly technické střední školy, které mnohem lépe odpovídaly reálnému životu přelomu 19. a 20 století. Jak je to ale dnes?

Střední školy, říkejme jim zjednodušeně „průmyslovky“, i když se to týká i zcela neprůmyslových oblastí (zdravotnictví, ekonomie) připravují mladé lidi přímo na trh práce. Často skutečně na konkrétní pracovní posty. Umožňují pokračování v dalším studiu, ale jejich absolventi to s ohledem na pomýlenou podobu přijímaček na VŠ mívají většinou hodně těžké, těžší než absolventi gymnázií. Absolvent „průmyslovky“ je většinou velmi zdatný na konkrétní pracovní pozici, na kterou ho škola připravila, s ohledem na podobu „průmyslovky“ ale mívá problémy při změnách na trhu práce – a přiznejme, že potřeby trhu práce se vyvíjejí takovým tempem, že je stále těžší vychovávat profesionály k nějakému oboru, když si většinou nemůžeme být ani pořádně jisti, jestli daný obor bude za 15 let vůbec existovat, a naopak nebude-li třeba nějakého úplně jiného vzdělání. Problémem „průmyslovek“ je zkrátka jejich přílišná specializace a úzký záběr studia.

Gymnázia ale vůbec nevycházejí lépe – ač se doba změnila, stále trvají na učebních plánech, které od 19. století doznaly spíš jen kosmetických úprav. Také tady stále trváme na kategorizaci předmětů z 19. století. Předměty jsou přes všechny proklamace zpravidla učeny bez jakýchkoli efektivních vazeb, stejné obsahy se nekoordinovaně několikrát opakují v různých předmětech – kvůli nedostatku času a přeplněným plánů většinou velmi povrchně, a učitelé všech předmětů se většinou cítí ukřivděni, že jejich veledůležitému předmětu je věnováno málo prostoru. Díky tomu analytickému rozškatulkování trvají učitelé, didaktici i různí odborníci na určitých nedotknutelných základech svých předmětů, aniž by se kdy zamysleli nad jejich skutečným přínosem pro rozvoj mladých lidí. Absolventi gymnázia jsou většinou mnohem flexibilnější než absolventi „průmyslovek“, dovedou se rychle něco povrchně naučit – to se jim hodí v systému našich vysokých škol. Na druhou stranu samotné gymnázium jim nedává žádnou reálnou kvalifikaci, oni vlastně nic neumí pořádně. Můžeme namítnout, co úspěšných absolventů gymnázií se v životě prosadilo. Ale popravdě řečeno – nakolik jim v tom pomohly znalosti a dovednosti získané na gymnáziu?

Vnitřně škálovatelné školy

Já vidím obě školy jako doklad o historickém vývoji středoškolského vzdělávání, nicméně oba zmíněné typy středních škol vidím jako přežité – obsahem i formou. Do budoucna bude mnohem efektivnější střední škola, která bude obsahovat relativně velmi malý společný základ, který bude společný všem studentům. Úhelními kameny společného základu přitom nebudou nějaké vybrané vyučovací předměty, ale spíše komplexní tematické celky. Relativně velký prostor vytvoří škola pro modulární skladbu povinně volitelných bloků, jejichž výběrem si jednotliví studenti budou moci individualizovat svou podobu vzdělávání a ve třetí části zbude prostor pro nadstavbové nepovinné bloky. Taková škola nebude plošně poskytovat přesně vymezené vzdělání, protože jednotliví studenti si jeho podobu a zaměření budou upravovat podle svých potřeb – a samozřejmě podle možností školy.

Je jasné, že profil absolventa takové vnitřně škálovatelné školy se bude hodně lišit od profilu absolventa gymnázia. Bude velice individuální. Ztratí punc teoretického, od světa abstrahovaného „ideálního“ vzdělání gymnázia. Takové vzdělání je totiž hrubě formální. Je pravděpodobné, že samotná škálovatelnost a modularita obsahu a forem studia vnese do systému flexibilitu, umožňující reagovat na trendy potřeb trhu práce mnohem pružněji, rychleji a efektivněji než současné centrálně řízené školy se svými pevně danými učebními plány, případně monstrózní centrálně řízené projekty měnící kurikulum. Tato myšlenka je koherentní s představou úplného opuštění plošných „maturitních“ zkoušek, které jsou vázány na absolvovanou školu a jejich nahrazení certifikovanými, opakovatelnými zkouškami z jednotlivých oborů, které by na středních školách i studiu na nich byly zcela nezávislé a byly realizované nezávislými subjekty.

Nedělám si iluze, že nastíněný proces přerodu je realizovatelný v brzké době. Ono nejdřív bude třeba užitečné, aby se lidé z oboru mnohokrát pohádali o přínosech jednotlivých charakteristik takové střední školy.

3216 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno