Proč chodíme do školy

kouč

Děti se ve škole učí šťastně a rozumně žít, a to tak, že šťastně a rozumně žijí a tvoří. Výchova není „předatelná“. Výchovu a vzdělání nelze „dát“. Výchovou a vzděláním se rozumí nastartování celoživotních procesů.

Pro mnoho lidí jsou cíle školy jasné: naučit žáky (nejlépe zpaměti) dávku informací, která je v osnovách a učebnicích. Diskuse se nadále omezily na to, co vše je nutné do osnov a učebnic zahrnout. Většinou se sešel sbor odborníků různých vědních disciplín a každý z nich přinesl tu „naprosto nejzákladnější esenci“ své disciplíny.Úkolem pedagogů bylo jen správně celou tuto encyklopedickou snůšku seřadit, rozdělit ji do zvláštních vyučovacích hodin a během povinné školní docházky donutit žáky umět to vše memorovat.Vědecký pokrok však nabral v posledních letech doposud s ničím nesrovnatelné tempo: Poznatky z fyziky, chemie, astronomie nebo biologie mnohotisíckrát převýšily úroveň, na které příslušné disciplíny byly na začátku století. To, co mohl průměrně nadaný student gymnázia na začátku století lehce obsáhnout, totiž esenci poznatků z celé disciplíny, je dnes naprosto vyloučené a absurdní. Nedokáže to ani mnoha akademickými tituly ověnčený profesionál s dlouholetou praxí.

Socialistická škola vypiplala myšlenku všestranně harmonicky rozvinutého jedince: Ideálním všestranně harmonicky rozvinutým jedincem byl růžolící jedničkář, který se rád a pilně učil, ve škole dával pozor, psal domácí úkoly, měl zájem o vše, co mu bylo povoleno, nikdy neopisoval ani nenapovídal, protože věděl, že se to nesmí, a intenzívně se tímto způsobem připravoval na svůj budoucí život platného člena a budovatele socialistické společnosti. S výchovou a vzděláním to mělo společného asi tolik, co drezůra vlčáků na kynologickém cvičišti.

Základním omylem tohoto systému je to, že je vytvořen jakýsi ideál, je spočítáno, co vše je možné do sebe během školní docházky nasoukat, a úspěšnost žáka spočívá v tom, jak se dokáže přiblížit tomuto ideálu. Jenže je tu problém, že každý žák má úplně jiné schopnosti, zájmy a v budoucím životě bude každý žít úplně jiným způsobem. Není možné chtít ohýbat dítě jako broskvoň, aby se podobalo vzoru, který kdosi vytvořil; je nutné vytvořit dítěti podmínky pro to, aby mohlo svobodně rozvíjet vše dobré, co v něm je, a pomáhat mu k tomu, aby dovedlo žít šťastný život.

Dalším faktem je psychická náročnost současné doby. Nemusí se nám líbit směr, kam se lidstvo vyvíjí, ale nemůžeme ho ignorovat. Nezvládnutelné množství podnětů: masmédia útočící na desítkách kanálů všemi prostředky, dramaticky se zhoršující životní prostředí, desetitisíce tváří, které každý den ve velkých městech potkáváme a náš mozek je podvědomě analyzuje, stres z nevyspání, smogu, přepracování; každodenní boj o zachování hmotné úrovně a zmnožení materiálních zbytečností, jimiž se obklopujeme, je sice smutnou, nicméně realitou. Škola na to musí reagovat, jinak se stane nefunkčním rudimentem minulého století.

Jedním z omylů zastánců školy zaměřené na trivia a mechanicky nabrané informace je právě fakt, že tak to možná mohlo fungovat za Františka Josefa, dnes je svět jinde a život v dnešním světě klade na lidi kvalitativně jiné požadavky. Budoucnost nepatří vědomostem, ale přizpůsobivosti a schopnosti pracovat s plynule se měnícími informacemi. Kdo tohle nepochopil, patrně vůbec nechápe současnou realitu. Dítě odchované školou založenou na vědomostech odchází do života plné informací (těmi v momentě ukončení školy skutečně převyšuje dítě ze školy, která je postavena na něčem jiném), ale nejenže jich většinu zapomene, ale nikdy je neumělo a neumí použít, a především těmi informacemi vůbec není připraveno na život: Učit se normálnímu životu začíná až po ukončení školy, pokud se mu ovšem do nějaké činnosti po letech ubitých ve škole chce. Považuji za tragédii, když je školství řízeno k obrazu minulosti.

Celá naše evropská civilizace se dosud vyvíjela tak, že vývoji lidé podrobovali věci kolem sebe, nikoli sebe sama. Myslím, že dnes přichází doba tak zásadních kvalitativních změn ve vývoji naší civilizace, že i v této věci musí dojít ke změně. Vývoj musí znamenat vývoj duševních vlastností a schopností lidí; vylepšování technických hraček, kterými se lidstvo obklopuje, nemá nic společného s vývojem lidstva (poslední tři-čtyři tisíce let našich dějin to dokazují dost jasně). Hlavní vývoj nebude, navzdory představám mnoha autorů sci-fi, charakteristický rozvojem techniky, ale rozvojem člověka. Také bychom to mohli označit za druhou velkou vlnu humanismu. Genetika, mikrobiologie, psychologie a medicína se stanou důležitějšími než elektrotechnika nebo jaderná fyzika; čistý vzduch a duševní svoboda lidí bude měřítkem životní úrovně namísto počtu lednic v domácnosti a nového auta před kanceláří na prominentní ulici.

Pokoušíme se najít cíle školy

Cílem výchovy nemůže být vytvoření všestranně harmonicky rozvinutého uniformního hybrida, ale vychování člověka, jenž bude znát své vlastnosti a schopnosti, dokáže je v životě uplatnit a který bude schopen šťastně a plnohodnotně žít. Pochopitelně, že ve škole se žák učí číst, psát, počítat atd., ale tento souhrn dovedností a znalostí je prostředkem výchovy a vzdělání, nikoli cílem.

„Prvním ukazatelem společenského pokroku není životní úroveň nebo výroba na hlavu, ale míra spravedlnosti a štěstí v lidských vztazích.“

H. Klímová

Hlavním úkolem školy je rozvíjet osobnost žáka, veškeré učivo je pouze nástrojem k dosažení cíle. Ve škole v žádném případě nebudujeme novou osobnost, dokonce si ani nesmíme myslet, že jsme to my, kdo dítě učí. Dítě se učí samo, byť s naší pomocí, a náš úkol spočívá v tom, abychom mu vytvořili k učení vhodné podmínky a podpořili to dobré v jeho osobnosti. A ve kterých základních směrech bychom měli osobnost žáka rozvíjet?

1. Vychovat citlivého člověka, který umí šťastně a bohatě prožívat život, odolného vůči stresům a neurózám. Naše evropská civilizace je na tom v tomto směru patrně podstatně hůř, než byli naši pravěcí prapředci, pojem štěstí se pro mnoho lidí stává idealistickou a vcelku směšnou chimérou, jež má tu nevýhodu, že ji nelze zpeněžit, ani z ní nějak hmotně profitovat. Většina lidí se celý život za čímsi žene a pocit štěstí nikdy neprožije.

2. Důležitým úkolem je úkol diagnostický. J.Dewey k tomu říká: „Klíčem ke štěstí je vyzkoušet, k čemu se člověk hodí, a dát mu možnost, aby to mohl vykonávat. Není nic tragičtějšího, než nemoci objevit, k čemu se hodíme, nebo mít pocit, že vás okolnosti vehnaly do povolání, k němuž se nehodíte. Člověk je spokojen v zaměstnání tehdy, může-li pracovat s co nejmenší námahou a může-li být ve své práci úspěšný. Výchova má objevit, k čemu se kdo hodí, a pomoci mu, aby v tomto oboru vynikl.“ Mimojiné je to snad dost přesvědčivé vysvětlení, proč nejsem přítelem výchovného poradenství na školách: Něco, co by mělo být základním úkolem školy, je do škol jakýmisi zadními vrátky explicitně vpašováváno. Vždyť to nemůže fungovat! (A také nefunguje.) Zrušte výchovné poradce a vytvořte takovou školu, aby celá škola pomáhala dítěti nacházet sebe sama.

3. Dalším úkolem je naučit se učit. Tím ovšem není míněno učení coby mechanické nabírání vědomostí z moudrých knih. Učení je schopnost přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, schopnost pracovat sám na sobě, školu chápat jen jako impuls, iniciaci dalších celoživotních procesů. Výchova je socializace – příprava na život.

4. Důležité je rozvíjet v dětech jejich schopnosti tvořivé práce, tvůrčí myšlení a jednání. Dítě samo o sobě má tyto schopnosti a tvůrčí činnost přímo vyhledává; bez nadsázky se dá říci, že možnost tvůrčí práce je nutným předpokladem k tomu, aby dítě bylo šťastné. S výchovou k tvořivosti pochopitelně také souvisí výchova ke zdravému sebevědomí, samostatnosti a aktivitě.

5. Úkolem, o kterém se mluví tak mnoho, jak málo se pro jeho splnění dělá, je vychovat člověka v bytost čistou a charakterní. V současné škole se přitom děti učí pravý opak – podvádět, získat dobré známky za každou cenu, nechat v nouzi kamaráda a nenapovědět mu, naučí se nevybočovat z průměru, protože se to nevyplácí atd.

Už ve védských knihách se píše, že „kobra se šperkem na hlavě je nebezpečnější než kobra bez něj“. Osobně bych tuto metaforu vyložil tak, že vychováme-li bezcitné a bezcharakterní „polytechnicky“ vzdělané technokraty, vypouštíme na svět právě takovou kobru se šperkem na hlavě, protože to, co je na člověku hlavní, je jeho cit a charakter, nikoli vědomosti.< font>

„Kultura spočívá v aktivitě myšlení, ve vnímavosti ke kráse lidských citů. Útržky znalostí s ní nemají nic společného. Člověk, který je pouze informován, je nejneužitečnější a nejsmutnější bytostí na světě.“

A. Whitehead

Nyní malé odbočení k starověkým mystériím, Isidiným ceremoniím a tajným zasvěcovacím rituálům, Rudolfinským alchymistům a jim podobným. Co měli všichni výše jmenovaní společného, bylo hledání toho nejzáhadnějšího a současně nejjednoduššího – hledání podstaty a smyslu života, ve svých iniciačních obřadech pak do uchovávaných tajemství zasvěcovali své nástupce. Tato mystéria byla považována nejen za nepochopitelná pro nezasvěcené, ale často za zapovězená.

Za největší mystérium současné doby považuji poznání, že smyslem šťastného života je šťastný život, že člověk žije proto, aby šťastně žil. K největším pokladům a životním úspěchům patří nalezení radosti ze života. Snad je to pro velkou část lidí také nepochopitelné, ale myslím, že by rozhodně nemělo jít o zjištění zapovězené.

Do mystéria šťastného života jsme povinni zasvětit všechny, kteří do tohoto života vstupují, odtajnit mystérium smyslu života, nevím jen, kde jinde než ve škole se k tomu nabízejí vhodnější podmínky. To považuji za cíl nad cíle.

Doporučená literatura:

Pike, G., Selby, D.: Globální výchova. Praha, Grada 1994.
From, E.: Lidské srdce. Praha ČS spisovatel 1969.
Strach ze svobody. Praha, Naše vojsko 1993.
Mít nebo být. Praha, Naše Vojsko 1992.
Umění být. Praha Naše Vojsko 1994.
Einstein, A.: Jak vidím svět. Praha, Naklad. Lidové noviny 1993.
Z mých pozdějších let. Praha, Nakladatelství L.N. 1995.
Thomas, L.: Myšlenky pozdě v noci. Praha, Mladá fronta 1989.
Bergier, J., Pauwels, L.: Jitro kouzelníků. Praha, Svoboda 1990.
Tofler, A.: Třetí vlna

Z knížky Škola hrou (1991)

6560 Celkem přečteno 6 Dnes přečteno