Pár otázek na projektovým učením

kouč

Asi bych se měl pokusit odpovědět na několik otázek a připomínek, které mi často kladou někteří kolegové, když slyší, vidí, nebo přečtou cosi o dězepisu, projektech a herních metodách, které nezřídka používám.

„Bylo řečeno, že úkolem učitele není naučit děti dějepis a zeměpis, ale probudit v nich zájem o daný předmět. Ale vždyč to nestačí, kdo je potom tedy něco naučí?“

Takže jednak se toho většinu děti naučí samy – vždyť probudíme-li v nich zájem, jistě si budou číst, později budou číst nejen romány, ale i stále odbornější literaturu a budou toho vědět neskonale více, než by se naučily z učebnic či z učitelova výkladu. A potom, nikde přece není řečeno, že by bylo správné nechat žáky zcela svému osudu a historickým knížkám. Naopak, v těch zásadních hrách hraje učitel velmi důležitou úlohu – administrátora hry, Pána osudu apod. Jako takový pochopitelně ovlivňuje a vybírá témata, problémy a situace, které jsou žáci nuceni řešit. Uprchne-li neznámý protivník družině hráčů s důležitou zprávou kamsi do Francie roku 1793, je to vlastně totéž, jako bychom žákům řekli: »Příští měsíc si každý přečtěte knížku o francouzské revoluci.« (Jenže tuto větu právě nikdy říci nesmíme!!!)

„Takové herní metody nezaručí stejnou intenzitu práce všech žáků – někteří členové družin se tak trochu »povezou« a většinu knížek za ně budou číst jiní.“

To je pochopitelně do jisté míry pravda. Ovšem naše dosavadní metody jsou v tomto směru mnohem, mnohem horší. Výklad učitele sleduje podle různých studií na toto téma 20-30 % žáků! V tomto ohledu jsou metody her a projektů jistě efektivnější. Projektové a herní metody vedou k tomu, že různí žáci se zapojí různou měrou, zpravidla podle vlastních schopností, sebemotivace atd. Podle mě jsouvýborným prostředkem opravdu inkluzívní výuky.

„Lze však při herních metodách zaručit, že všichni žáci budou umět obsah učebních plánů či učebnic?“

Tento požadavek je ovšem nesmyslný! Něco podobného nelze zaručit u žádné metody, vždy velmi mnoho záleží na tom, kdo a jak metodu použije. Metoda je pouze nástroj; stejně jako lze štětcem malovat strop v kuchyni nebo geniální umělecké dílo podle toho, kdo má štětec v ruce. Jen některý nástroj se víc bude hodit na určitou práci a jiný na jinou. Nástroj však nikdy není zárukou dobře odvedené práce, je jen jejím předpokladem.

Další poněkud spornou otázkou je, je-li cílem vyučování dějepisu opravdu to, aby žáci uměli obsah učebních osnov. Osobně jsem přesvědčen, že nikoli. Podrobněji o tom píši na jiných místech.

Seznam literatury není úplný, vždyť v něm chybějí základní vědecká díla týkající se jednotlivých témat!“

Samozřejmě! Obsahuje z 99 % beletrii a ani ta není vyčtena úplně. Je tu uvedena ta beletrie, kterou podle vlastní zkušenosti v obvodních knihovnách považuji za snadno dostupnou, poměrně dobře čtivou a pokud možno málo historicky zavádějící. (Pozn. ať se navíc budu snažít sebevíc, bude vždy zastaralý, chcete-li mít vždy aktuální seznam čtiva, pojďte na něm spolupracovat, k tomu opravdu nemám síly.)

„Jenže beletrie přece často obsahuje mnoho nesmyslů a prohřešků proti přesné historii.“

Ano, od toho je tu však učitel, který může usměrňovat a korigovat tok informací, a encyklopedická literatura, k jejímuž studiu může učitel vhodnou herní formou žáky snadno motivovat. Vlastní zkušenost hovoří o tom, že samotná přítomnost těchto knížek ve třídě a jejich dostupnost stačí k tomu, aby si je žáci půjčovali a četli si v nich.

„Herní metody mohou snadno vést k tomu, že žáci nebudou rozlišovat podstatné od podružného. „

Pokud by tak dopadaly hry na hrdiny nebo hry na budování civilizace, byla by to jistě chyba jejich realizátora, nikoli samotných her. Pokud jde však o herní plán a různé kartičky, je na nich umístěno naopak to, co jsem považoval za klíčové a podstatné z hlediska vývoje. Ale i to je samozřejmě relativní. Považuji učitele za toho, kdo musí běh her a aktivit (sebevíc herních a neformálních) s jasným rozmyslem vést a směrovat.

„Všechny herní metody jsou časově velmi náročné, a »ztratíme-li« tolik času jimi, nestihneme probrat látku. „

Na takový argument lze odpovědět pouze dotazem, oč nám vlastně ve škole jde. Pokud o to, nasoukat do dětí maximum informací, nejsou herní metody tak strašlivou ztrátou času, jak si leckdo myslí, ale každopádně jsou v prismatu takto vnímaného cíle málo efektivní; jaksi »mimo«; každopádně i se svým tvůrcem. Pokud nám jde o rozvoj dětí, nemůže mě trápit »nestihnu-li probrat látku«, která s rozvojem dětí nepočítá. Můžeme postupovat podle napevno vytyčených osnov a příprav, ovšem neříkejme si potom pedagogové, protože s nimi nebudeme mít cokoli společného.

5032 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno