Myšlení a operační systém

škola hrou

Informace z vnějšího světa přicházejí do mozku receptory – smysly. G. Meyer uvádí přijímací kapacity vědomí pro jednotlivé informační kanály udávané v b/s – pro zrak 107b/s, pro sluch 1,5.106 b/s, pro hmat – dotek 2.105 b/s a pro olfaktorický kanál 13-16 b/s. Odpovídá to zhruba poměru 84,75 % pro zrak, 12,71 % pro sluch a zbytek, tj. asi 2,5 %, pro ostatní smysly. U výjimečných jedinců mohou tyto poměry být jiné, navíc tato průměrná kapacita je hluboko pod maximem – při krátkodobém zapojení, jakémsi „emergency-turbo“ módu mozku, může přijímací kapacita stoupnout na několikanásobek. V kritických okamžicích – autonehodě, přírodních katastrofách apod. si naše tělo dokáže automaticky mobilizovat tyto schopnosti, ovšem i dlouhodobým cvičením můžeme dosíci značných úspěchů.

Při vstupu do vědomí jsou vstupní informace převedeny do podoby energetických impulsů, které proudí mezi neurony. Těmto impulsům, které jsou nositelem informace, říkáme data. Postupují v řetězcích, jež jsou spojeny historií zápisu do paměti, a v cyklech trvajících asi 70 ns jsou podrobovány dalším operacím. Zatímco v počítači existuje specializovaná součástka, procesor, který provádí zpracování dat, v lidském mozku probíhá zpracování dat v oblasti aktivity. Tato oblast zahrnuje několik desítek neuronů a trvale se stěhuje po celém mozku. Schopnost zpracování dat má tedy jakákoliv část lidského mozku.

Odlišností mozku od klasického mikropočítače je také další fakt, že naše myšlení se skládá ze tří až sedmi nezávisle driftujících a pracujících oblastí aktivity; naše myšlení dokáže nezávisle pracovat až na sedmi rozdílných úkolech současně. Většinu těchto informací tvoří signály přicházející smysly, poměrně malá část kapacity mozku je v normálním stavu vyhrazena vlastním myšlenkovým procesorům. Dnes však už existují i počítače, které mají několik procesorů a práci si rozdělují na subúkoly, které mezi procesory rozdělují, aby celý proces řešení probíhal optimálně. Takové počítače dokáží současně zpracovávat několik procesů, stejně jako lidský mozek: Okamžitě si však při obsluze takto pracujícího počítače uvědomíme logický důsledek –jednotlivé procesy probíhají mnohem pomaleji. Také lidský mozek běží v „normálním“ provozu hluboko pod své skutečné meze –většinu kapacity mu zabírají tělesné a smyslové informace a instrukce. V okamžiku, kdy bychom dokázali abstrahovat od svého těla a odpojit smyslové vjemy, stoupla by výkonnost našeho mozku deseti až stonásobně. Cesty radžajógy nebo vyšší stupně autogenního tréninku jsou těmi metodami, které k tomu mohou vést.

Jednotlivá data se během zpracovávání oblastí aktivity kopírují do dlouhodobé paměti. Zatímco krátkodobá paměť funguje na energetické bázi a je přirovnatelná k dynamické RAM paměti počítače zachycující asi do 30 s informací, dlouhodobá paměť je přirovnatelná s trochou nadsázky snad k pevnému disku počítače – je to paměť uchovávající data po desítky let, často po celý život. Mezi nimi se nachází jakási střednědobá paměť nebo spíše cosi jako posuvný registr – přicházejí do něj zpracované informace z krátkodobé paměti s příkazem kopírování do paměti dlouhodobé. Kopírování do této dlouhodobé paměti trvá někdy desítky minut, jindy i několik hodin; je to tzv. kritická doba zapamatování, během této doby mohou být informace kdykoli nenávratně ztraceny – např. úlekem, silným vnějším podnětem, bolestí, velkým přívalem nových informací atd. Zkrátka tehdy, dojde-li k vymazání krátkodobé paměti dřív, než se data z ní stačí překopírovat do paměti dlouhodobé. Na kvalitu kopírování do dlouhodobé paměti má velký vliv dostatek spánku, protože ve spánku dochází k tomuto „přesypávání“ a přetřiďování dat a funkce kopírování do dlouhodobé paměti je výrazně podpořena.

Data nejsou do této dlouhodobé paměti ukládána v původním stavu, ale jsou podrobena analytické fragmentaci. Původní informace, tzv. scéna, má totiž multisenzorální (mnohasmyslovou) podobu – spojuje informace zrakové, sluchové, hmatové, čichové i chuťové; přestože některé převažují. Během fragmentace dojde k rozkladu na menší celky – obrazy a ty jsou dále rozloženy na tříšť základních znaků obrazu, tzv. fragmenty. Fragmentovaný obraz je přirovnatelný třeba k digitalizovanému obrázku z počítače, v němž jsou nepodstatné znaky vynechány, nebo tzv. zapakovaným, komprimovaným datům.

Během fragmentace a vzniku naší paměti je velké množství původních fragmentů ztraceno, při vzpomínání si je buď znovu vytváříme v jejich původní podobě, nebo dojde k vytvoření jiných fragmentů a vybavená scéna není zcela totožná s původně ukládanou – naše paměť není přesná.

Další ze zvláštností lidské paměti je několikanásobné jištění paměti – každý fragment je uložen v několika stejných makromolekulách na různých místech (5-10) mozku, čímž se zvyšuje jeho přístupnost i bezpečnost uložení dat.

Paměťovým prvkem, nositelem fragmentu se v paměti stává makromolekula – představme si ji třeba jako bedničku, ve které je několik písmen, obrázek, kus pásku se zvuky atd. Mimo to je tam ale také i cosi jako telefon s malým seznamem, ze kterých jiných bedniček se do této můžeme dovolat (a obráceně), které všechny jiné fragmenty či obrazy mohou způsobit aktivaci řetězce a vytvoření energetických impulsů nesoucí uložený fragment. Tím je umožněno vzpomínání. Vlastnosti vyvolávacího kódu bychom mohli říkat asociativnost, schopnost asociovat myšlenky, schopnost nalézt data v paměti; čím více asociací je schopno aktivovat fragment, tím je tento fragment přístupnější.

Jak se však utváří tento kód, klíč k ukládaným informacím? Jak již bylo řečeno, původní spoje mezi obrazy jsou dány historií získání informace a mají řetězcovou strukturu. Ta se brzy rozpadá a vzniká struktura nová, síťová – ta je právě závislá na vyvolávacím kódu jednotlivých fragmentů. Nejpravděpodobnější vysvětlení principu vzniku kódu je asociační – dva obrazy, které společně projdou oblastí aktivity, vzájemně obtisknou svou „adresu“ právě do kódu toho druhého. Mezi oběma obrazy vznikne asociační spoj. Asociační spoje jsou kvalitativně odlišné od řetězcových, protože vycházejí z charakteru dat a z jejich zpracování v mozku. Kód vedoucí k aktivaci fragmentu tedy není stálý, ale je kdykoliv rozšiřitelný, ke každému z fragmentů můžeme kdykoliv vytvořit další asociační spoje.

Specifikum lidské paměti je v její prchavosti, nestálosti. Uložená data je třeba obnovovat, jinak postupně zanikají asociační spoje, čímž se uložené informace stávají nepřístupné a postupně dojde k rozkladu samotných makromolekul, které jsou vlastními nositeli informací.

Zkusme se teď na chvíli vzdálit přesné terminologii a zkusme si paměť a myšlení přirovnat k městům a vesnicím a síti silnic, které je spojují:

Náš mozek je velká Země, kde je obrovské množství městeček (obrazů), snad kolem několika trilionů. Tato městečka jsou mezi sebou spojena sítí silnic, dálnic a cest (asociační spoje). Lidé ve všech městečkách celé dny spí a čekají, až přijde Světlonoš (oblast aktivity). Když přijde Světlonoš (oblast aktivity), vzbudí se a vrhnou se do čilého života. To však netrvá dlouho (okolo 50-100 ns), pak se totiž Světlonoš (oblast aktivity) sebere a po nějaké z cest vyrazí dál. Po celé Zemi jezdí asi sedm Světlonošů, ale někteří z nich občas odpočívají. Vlastně se dá říci, že z celé Země vždy žije jen těch několik městeček (obrazů), kde je Světlonoš (oblast aktivity), protože ostatní spí.

Je přitom jasné, že čím více cest (spojů) vede k jednotlivým městečkům (obrazům), tím větší pravděpodobnost mají jeho obyvatelé, že je Světlonoš navštíví, proto se snaží budovat nové cesty ke svému městečku; Světlonoš jim přitom pomáhá tím, že neustále rozšiřuje a vylepšuje cesty, po kterých jezdí. Čím častěji cestu projede, tím je lepší a tím raději ji zase použije.

Někdy se stane, že některé cesty jsou dlouho nepoužívané, a tak pomalu zarůstají, praskají od mrazu a neopraví-li je Světlonoš svým průjezdem, rozpadnou se úplně. Zarostou-li takto všechny cesty (asociace) k nějakému městečku, je toto úplně odříznuto od světa a pro ostatní svět, jako by nebylo. Cesty k němu jsou neprůjezdné a lidé tím dlouhým spánkem usnou tak tvrdě, že mají jen malou naději se vzbudit. Tuto malou naději představuje třeba hypnóza, v níž se dostaneme k informacím, o nichž mnohdy ani nevíme, že bychom je mohli mít uloženy v paměti (třeba, co četl pán, který seděl proti nám ve vlaku minulou neděli) nebo nějaká silná událost, která nám některou informaci připomene. (Je příznačné, že potom se nám zpravidla nevybaví jen jedna věc, ale hotový poklad vzpomínek – právě jako když se otvírají alhamberské síně.) Proto je dobře, když Světlonoši stačí pravidelně všechny obce v zemi projet a zkontrolovat a opravit všechny cesty.

Hezká pohádka, že? V našem mozku je to však velmi podobně. Paměť se skládá z fragmentů a obrazů spojených sítí asociačních spojů. Hustota a kvalita této sítě je velmi důležitá, protože na ní jsou bezprostředně závislé operační schopnosti mozku, proto tuto síť asociačních spojů nazýváme operačním systémem.

Možnost přístupu k jednotlivým datům je přímo závislá na hustotě sítě, průchodnosti operačního systému pro oblast aktivity. Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá mimo jiné, že není dobré zahltit svou paměť obrovským množstvím dat, která nejsou zasíťována; protože pro nás nemají žádnou cenu – nejsou přístupná a brzy je úplně zapomeneme. Výkonnější a efektivnější je použít paměť s menším množstvím dat, která jsou propojena dobře fungujícím operačním systémem. Měla by existovat určitá jednota, vyváženost mezi daty a operačním systémem – současná škola však naprosto jednostranně preferuje nabírání dat a zcela opomíjí rozvoj operačního systému.

Flexibilita neboli pružnost operačního systému je závislá na vzniku nových asociačních spojů a projevuje se schopností vytvářet sítě nových asociačních spojů, měnit sítě existující, čímž je umožněno pro
ínání dat ve scénách, prolínaní obrazů, dosazování nových obrazů do scén, vznik nových obrazů a scén; takových, které nikdy neexistovaly.

Na základě vlastností operačního systému je definována inteligence a tvořivost:

Inteligence je průchodnost operačního systému, přístupnost dat (hustota silniční sítě, po které Světlonoš jezdí, a účelnost její výstavby), je podmíněna hustotou a strukturou sítě asociačních spojů. Projevuje se schopností správně reagovat v nové, neznámé situaci, aplikovat známé poznatky do neznámých souvislostí, schopností přizpůsobit se podmínkám. Inteligenci je také možno označit za obecnou schopnost učení, vývoje.

Tvořivost je pružnost operačního systému. Projevuje se schopností nově jednat ve známé situaci, schopností přizpůsobit podmínky sobě, generovat nové myšlenky.

<< Předchozí kapitola Následující kapitola >>

Z knížky Škola hrou (1991)

4045 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno