Keltové – zvyky, společnost

Společnost
Keltská společnost byla rozřaděna do kast, které nám hodně připomínají kastovní systém hinduistické Indie. Nejvznešenější vrstvou byli druidové. Byli to kněží, lékaři, právníci, historici, mudrci… vzdělanci. Neměli žádnou skutečnou moc něco rozhodovat, nebyli to vládci, byli to skutečně jen vzdělanci a těšili se vlivu. (I když občas došlo k výjimce a byli povoláni k přímé vládě.) Jejich slovo mělo váhu a dali na něj i ti, kteří měli moc. Své znalosti z principu nikdy nezapisovali (vše se učili zpaměti – a by li v tom pro nás nedostižnými mistry) a bylo zakázané je komukoli cizímu sdělovat. Skoro vše, co se o nich píše, je konstrukcí. Hypotézou o tom, co mohli umět a kázat. Že znali a používali léčivé rostliny je neoddiskutovatelný fakt. Jaké k čemu používali a jaké to mělo odůvodnění nevíme. Když v knihkupectví potkáté knížku o herbáři keltského léčitele, buďte si jisti, že s Kelty a druidy nemá nic společného a autor má o Keltech skoro jistě jen velmi mlhavou představu. Stejně tak jako další knížky o kelstkém věštění, magii, astrologii a podobně. Nechtějí čtenře informovat o Keltech, ale zneužívají zájem o Kelty k tomu, aby ze čtenáře vytáhly peníze. Jejich autoři ty informace buď opsali od jiných, kteří si je vymysleli, nebo si je vymysleli sami – dneska se Keltové stali dobrým byznysem. Občas vídám pozvánky na přednášky o keltské magii (co by historici dali za to, kdyby opravdu věděli, jak to bylo!) Naprosto úchvatná je knížka o keltském šamanismu (opravdu existuje! tedy ta knížka…), protože šamani jsou pojem Keltům naprosto neznámý – šamany měla lovecká společenství na Sibiři.
Druhu kastou byli „válečníci“ nebo chcete-li šlechta, rytíři. Byli to Keltové z bohatých a „urozených“ rodin, kteří se zabývali hlavně válčením. Nejvýznamnější z nich byli považováni za vládce, ačkoli hlavní slovo vždy měl nikoli vládce, ale cosi jako sněm hlav nejdůležitějších rodových klanů.
Další společenskou vrstvu tvořili svobodní lidé. Těch byla samozřejmě většina – zemědělci a řemeslníci. Během vývoje si někteří (hlavně šikovní řemeslníci) udrželi svoují naprostou nezávislost a řada jiných (hlavně chudších rolníků) přijala „ochranu“ některého ze šlechticů. Vlastně mezi nimi vznikl vztah podobný nevolnictví – šlechtic se sice zaručil za bezpečnost i mnoho dalších jistot „klienta“, ale současně tím získal právo o něm do velké míry rozhodovat. Někdy to prý byl docela spravedlivý vztah a „klienti“ byli navýsost spokojeni, často se prý ale také stávalo, že šlechtic svého postavení zneužíval a z klientů si dělal skoro otroky. Každopádně, stejně jako dneska, nejvíc záleželo na konkrétních lidech a stejně jako dneska bylo jasné, že nejlepší je se o sebe postarat sám, protože každá „bezplatná“ pomoc vrchnosti je pěkně drahá.
Na konci společenského žebříčku byli (jako všude) otroci, většinou váleční zajatci. Někdy také lidé, kteří se zadlužili a dostali se do otroctví na určitou omezenou dobu, dokud si dluh neodpracují.
Keltská hudba
Tuto lahůdku jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Jakpak zněla…? Že je to jednoduché a leckterá prodejna s muzikou má dnes celý regál plný keltské hudby? Ono to poměrně jednoduché také je: To, čemu dnes říkáme „keltská hudba“ nemá s našimi Kelty nic společného. Opravdu nic. Tedy krom názvu.
Keltskou hudbou dnes nazýváme deriváty folklóru zemí, jejichž obyvatelé se hrdě hlásí ke keltským kořenům. Nicméně hudba samotná zpravidla prokazatelně pochází nejběžněji z 18. století (obdobně jako český nebo moravský folklór), částečně ze 17., výjimečně ze 16. století. Jak to víme? Konstrukce melodií, tonalita, formální zpracování melodií… se vyvíjely. Zpravidla už z charakteru melodie se můžeme dovědět, kdy vznikla. V dějinách hudby jsou přitom některé zásadní mezníky – poslední přišel ke konci 18. století a převrátil hudební vnímání tam, kde ho máme v podstatě dnes. Cca konec 16. až 18. století probíhala předchozí etapa (mírně nepřesně ji pojmenujme jako barokní), konec 14. až konec 16. můžeme hodně nepřesně označit za „renesanční“ a hudbu předtím prostě za hudbu „starou“. Hudební vědci mě snad nezbijí za tak brutální zjednodušení. Ale nám nyní stačí. To, čemu říkáme „keltská hudba“ je zjednodušeně folklór z období „baroka“. Tu a tam je tam něco staršího – renesance 16. století. Starší renesance (ars nova) už by hodně čouhala a hudbu starší bychom poslouchali s překvapením. A to o evropské středověké hudbě aspoň trochu něco víme. O hudbě Keltů z období klasické keltské civilizace nevíme… vůbec nic. Snad jen to, že zněla zcela jinak, než cokoli si koupíte na CD s označením keltská hudba.
Že bychom aspoň mohli uvažovat o nástrojovém obsazení… přece víme, že tam patří housle, dudy, bodran… V 18. století ano. Dříve ne. Bodran je nejspíš nástroj středověký. Předtím téměř jistě nějaký buben používali, ale hra na něj nebyla tak sofistikovaná jako na bodran a šlo prostě o primitivní buben – ne bonga! Až do vrcholného středověku se v Evropě na buben hrálo paličkami. Bubnování prsty, jako ho praktikují snad všichni „středověcí“ bubeníci u nás, je samozřejmě vliv arabský a u nás vpodstatě moderní. V hudbě „Keltů“ nebo v hudbě středověké Evropy (snad kromě Sefardí a hudby dnešního Španělska) nemá co dělat. Dudy jsou také středověkým vynálezem. Některé ne moc jednoznačné zmínky naznačují, že snad existovaly už někdy v 6. století, bezpečně o nic víme z hradu Puivert, kde jsou zdokumentované dudy bez bordunových píšťal, ty jsou tedy mladší. Housle jsou samozřejmě moderní, z 18. století. V některých zemích se dodnes tu a tam hraje na crwht (čte se kchrjút, někdy komoleno a počeštěno jako chrotta nebo rotta), často uváděný jako typický keltský nástroj. Je to kříženec mezi lyrou a fidulou, resp. nejspíš jde o předchůdce fiduly. Většinou má dvě dvousborové struny laděné v kvintě (d – a nebo c -g), někdy i spodní bordun laděný o oktávu níž. Známe ho někdy od 6. století, o něco později máme citováno, že se na něj střídavě hrálo prsty a střídavě smyčcem. Ale samotný původ smyčce je téměř jistě z blízkého východu, ačkoli potkáte keltofily, kteří vás budou přesvědčovat o tom, že na něj přišli geniální Keltové). Jisté jsou snad jen různé flétny, na ty se hrálo v průběhu celé historie na celém světě – a opět budou mnozí překvapeni, flétny „klasických“ Keltů byly téměř jistě příčné, podobné fujaře nebo sakuhači; zobcové flétny pocházejí až z vrcholného středověku.

KELTOVÉ

Historie a pramenyzvyky, společnostbydleníkrál Artuš

8450 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno