Strategie 2040

strategie 2040
strategie 2040

Na úvod pár čitelných a srozumitelných opatření, která je třeba učinit, protože na ta se lidé nejčastěji ptají. Odůvodnění následuje:

  • Zjednodušme legislativu. Legislativa vymezující pole pro vzdělávací soustavu se musí nutně odplevelit, zjednodušit a normativně postihovat pouze a výhradně právě ty momenty, které jsou nezbytné. Odhadujeme, že většinu současných legislativních opatření v oblasti školství je třeba bez náhrady zrušit coby nadbytečné a z velké části škodlivé.
  • Financujme školy normativem na žáka podle oboru studia, bez ohledu na zřizovatele školy. Musí dojít k emancipaci škol, včetně domácího vzdělávání, bez ohledu na jejich zřizovatele.
  • Ředitel školy musí získat pravomoci školu opravdu řídit, a to včetně mzdové politiky. Zapomeňme na nesmysly jako tarifní tabulky, kariérní řády atd., dejme řediteli pravomoc to řídit. Kdo jiný by měl vědět, jak odměňovat kantory, než ředitel školy.
  • Zastavme neuváženě realizovaný projekt „inkluze“. V současnotsi probíhající plán „inkluze“ (která ve skutečnosti není žádnou inkluzí, ale jen hloupě nastaveným společným vzděláváním a likvidací speciálního školství) devalvuje pojem inkluze, nařizuje se školám, které na její realizaci nejsou připraveny a v konečném důsledku poškozuje jak naši vzdělávací soustavu, tak nejvíc samotné žáky. Nakolik je to možné, zastavme tento destruktivní proces.
  • Stát tu není od toho, aby „povoloval“ nebo nepovoloval vznik soukromých škol. Vznik školy a její zařazení do školského rejšříku musí být předmětem nárokového splnění vytyčení kriterií kvality, nikoli dojmů a rozhodování úředníků. Soukromé školy nezvnikají proto, že by v dané lokalitě škola chyběla, ale proto, že rodiče daných žáků vyjadřují své hodnocení kvality místní veřejně spravované školy. Stoupající tendence vzniku soukromých škol je logickým a důsledkem selhávání stávajících škol a stávajícího vzdělávacího systému. 
  • Financujme vzdělávací soustavu na úrovni 6% HDP, jak jsme se zevázali v rámci OECD.
  • Zamezme působení náboženských a politických agitátorů ve školách. Školy musí vždy zůstat sekulárními a nezávislými na politickém dění a náboženských skupinách. O náboženských nebo politických hnutích nemají co učit jejich členové a propagátoři, je to věc odborně vzdělaných a nábožensky a politicky nestranných učitelů. 
  • Opusťme koncept státní maturity. Potřebujeme certifikované maturity. Ale není žádný rozumný důvod, proč by měla existovat jediná monopolní certifikační agentura, není důvod aby jakákoli z certifikačních agentur byla státní a už vůbec není důvod, aby je stát financoval. 
  • Opusťme myšlenku státem řízeného plošného testování a třídění žáků.  Stát a jeho orgamizace tu nejsou od toho, aby třídily žáky.
  • Nastavme rozumný systém školného na VŠ. Jde-li o financování vysokých škol, je třeba přejít k modelu, kdy se na financování bude podílet jak stát, tak sami studenti. Stát přitom vymezuje nepodkročitelnou spodní laťku kvality přes akreditační komisi a realizuje svou vzdělávací politiku přes finanční podporu a její rozsah jednotlivým oborům. Systémem stipendií a sociálních podpor lze přitom současně dosáhnout stavu, kdy školné nebude sociální bariérou.

Protože v kancelářích ministerstva školství vznikají rozsáhlé texty, které mají evokovat zdání strategických dokumentů s dlouhodobou vizí, a přitom zůstávají hluboko v myšlenkovém světě minulosti, rád bych udělal výkop k diskusi o opravdové strategii naší vzdělávací soustavy. Strategii reflektující , že je strategií vzdělávací soustavy pro 21. století. Že nám jde o svobodné, vzdělané, šťastné lidi, pro které je uplatnění na trhu práce pouze jedním z řady rozměrů osobnosti.

Budu vděčný za každou další přidanou ruku k dílu. Stejně tak svojí vizi nabízím politickým stranám, které se považují za opravdu státotvorné. Pojďte spolupracovat! Vzdělání, a potažmo vzdělávací soustava, jsou faktory, které největším dílem ovlivní budoucnost naší země.

Tomáš Houška

Potřeba Strategie

Jedním ze základních východisek každého úsilí by mělo být pochopení a definování základních momentů: Kde jsme, kam směřujeme, oč usilujeme. Vytvoření strategie.

Ačkoli v průběhu minulých dvou desetiletí došlo k zásadním proměnám společnosti i technologických prostředků, kterými společnost disponuje, naše vzdělávací soustava na ně (s výjimkou tzv. Bílé knihy z roku 2001, která ovšem vznikala delší dobu) nereaguje a společenské jevy a tendence zcela ignoruje.

Vzdělávací soustava se tu v obecné rovině stále chápe jako určitý statický nástroj vládní moci, který jí umožňuje řídit průběh vzdělávání. Bez pochopení, že toto se zcela míjí se elementární funkcí a posláním státu v oblasti vzdělání. Funkcí státu do budoucna nemůže být řízení procesu vzdělání, ale vytváření optimálních podmínek pro jeho průběh. Školy (na rozdíl od doby vzniku povinné školní docházky) nejsou a nemohou být jakousi odnoží státní správy, ale jsou službou občanům, pro jejíž úspěšný průběh má státní moc zařídit prostor a podmínky.

Řízení resortu školství se po celé uplynulé čtvrtstoletí zaměřuje především na realizaci nesouvislých okamžitých a odbornosti vzdálených nápadů svých šéfů, řešení operačních problematik a v posledních letech i čerpání prostředků z evropského sociálního fondu, které probíhá chaoticky, bez dlouhodobé vize a udržitelné koncepce.

Potřebujeme tedy obecnou stručnou srozumitelně a realisticky vybudovanou dlouhodobou strategii, která nebude zahlcena tendenčním bezobsažným newspeakem a politickými floskulemi.

Vzdělávací systém ČR, a tedy i jeho strategie přitom musí vycházet z faktu, že slouží občanům ČR a spolupráce na úrovni EU nebo mimo EU jsou nadstavbou, vzdělávací systém ČR nemůže být tedy ani čímsi jako vykonavatelem vzdělávacích strategií vytyčovaných na úrovni EU, protože mnohé z nich neodpovídají situaci v ČR ani potřebám občanů ČR.

V souladu s tím je předkládaná Strategie koncipována jako obecný základ pro tvorbu vzdělávací politiky v České republice v následujících letech, který má být sdílen jejími klíčovými aktéry. Spíše než souborem konkrétních opatření je dokumentem, který vymezí priority dalšího rozvoje vzdělávací soustavy.

CÍLE

V nejobecnější podobě lze smysl vzdělávání vyjádřit prostřednictvím čtyř jeho hlavních cílů:

  • svobodný osobnostní rozvoj každého žáka s ohledem na jeho schopnosti, zájmy a potřeby jakožto naplnění jedné ze základních životních hodnot,

  • vzdělání má klíčový význam akulturační, při udržování a rozvoji soustavy sdílených hodnot,

  • svobodné vzdělávání je cestou k rozvoji aktivního občanství vytvářející předpoklady pro svobodnou společnost,

  • celoživotní vzdělávání je cestou k získávání a rozvoji pracovních kompetencí, které jsou předpokladem kvalitního pracovní uplatnění.

Není překvapení, že statisticky souvisí vyšší dosažené vzdělání, úroveň pracovních kompetencí absolventů, jejich spokojenost s lepším postavením na trhu práce, vyšší příjmy, menší ohrožení dlouhodobou nezaměstnaností případně ekonomický přínos společnosti. Aktivní lidé, kteří si z rodiny přinášejí strukturu hodnot jako vysokou míru sebemotivace, touhu po vlastním trvalém rozvoji, aspirace vyladěné se sebereflexí dosahují zpravidla vyššího vzdělání, dožívají se statisticky vyššího věku, jsou méně náchylní ke zdraví ohrožujícím návykům, více se občansky angažují a celkově hodnotí svůj život jako spokojenější.

Na druhou stranu je nutné přestat uvažovat o statistice automaticky jako o systému jednostranných kauzálních vztahů. Představa, že zvedneme-li administrativním opatřením podíl populace dosahující vyššího vzdělání, stanou se tito lidé automaticky šťastnějšími, aktivnějšími, prospěšnějšími okolí, zdravějšími a bohatšími, je zcela mylná. V tomto ohledu jsme svědky manipulativních a nesprávných interpretací, které snadno vedou k prosazování chybných politických rozhodnutí.

Strategie si klade jako svůj obecný cíl zlepšení výsledků a motivace dětí, žáků a studentů na všech stupních školského systému od předškolního až po terciární vzdělávání. Vychází přitom z myšlenky, že každému jednotlivci by vzdělávání mělo pomoci maximálně rozvinout vlastní potenciál. K tomu je potřeba zajistit, aby vzdělávací systém obecně:

  • vytvářel bezpečné a stimulující prostředí a motivoval děti, žáky, studenty a další účastníky vzdělávání k učení v průběhu celého života,

  • umožňoval vstup dětí do předškolního vzdělávání od nejnižšího věku a ranou intervencí podporoval zejména účast dětí ze znevýhodněného prostředí,

  • zajišťoval dobrou dostupnost a prostupnost všech stupňů škol pro všechny společenské skupiny,

  • zejména prostřednictvím fungující poradenské sítě omezoval předčasné odchody ze vzdělávání a rizika plynoucí ze školního neúspěchu,

  • zejména na nižších stupních školské soustavy se zaměřoval na rozvoj základních znalostí, dovedností, schopností a postojů, s jejichž pomocí budou žáci schopni kdykoli navázat dalším, specializovanějším vzděláváním,

  • podporoval rovné šance na přechod do terciárního vzdělávání ze všech typů středního vzdělávání,

  • podporoval jednotlivce k tomu, aby si mohli kdykoliv v průběhu svého života vzdělání doplnit, zvýšit či rozšířit (zvláštní pozornost by přitom měla být věnována osobám s nedokončeným vzděláním nižších stupňů).

Vize

Budoucnost vzděláníVzdělávací soustava a školy obecně musí v příštím období dohnat ztrátu, kterou byrokraticky řízená vzdělávací soustava získala svou ustrnulostí, zatímco ve společnosti proběhly zásadní proměny. Ve velice obecné rovině tedy můžeme jako prioritu definovat nalezení rovnováhy mezi stavem společnosti a stavem vzdělávací soustavy.

  • Pro budoucí období je třeba začít uvažovat tak, že vzdělání je trvalý celoživotní proces, ve kterém dosažení jeho jednotlivých stupňů hraje pouze podružnou formální roli. Odbourávejme tedy lpění na prokazování dosažení jednotlivých stupňů vzdělání, protože nepostihují realitu, a vytvářejme společnost, ve které se pro vstup do zaměstnání nebo vyššího stupně studia zvažují výhradně skutečné kompetence ke studiu nebo práci.
  • Vývoj společnosti jednoznačně ukazuje, že je třeba pochopit změny, které proběhly a přestat stát považovat za instituci, jež řídí vzdělávací soustavu, případně soustavu škol, ale přijmout, že úlohou státu je vytvářet podmínky pro optimální a svobodný vzdělávací soustavy a škol.
  • Pro rozvoj vzdělávací soustavy je klíčová předvídatelnost legislativního prostředí. Je třeba politické shody v tom, že kvantita legislativních návrhů a novel je v přímém rozporu s potřebami vzdělávací soustavy. Do budoucna potřebujeme stabilní, jednoduchý, přehledný legislativní rámec, který bude vymezovat pouze základní klíčové oblasti a vlastní řízení přenechá na školní úrovni. Proti stavu a tendencím z roku 2016 to znamená odhadem dvě třetiny všech legislativních opatření (zákony, vyhlášky) bez náhrad zrušit, ostatní redukovat a obrat z nich balast. Tento minimalistický legislativní základ navíc musí vzniknout s podporou širokého politického spektra, protože je velice důležité zachovat jeho stabilitu.
  • V budoucím období budeme potřebovat přejít na velice otevřený vnitřně průchozí a škálovatelný vzdělávací systém předpokládající maximální možnou míru individualizace a vnitřní diferenciace.
  • Zatímco pro minulé společenské systémy byla typická centralizace a na úrovni vytváření vzdělávací soustavy snaha o hledání nejlepší možné cesty, do budoucna chceme přijmout princip plurality vzdělávacích cest, princip svobody ve volbě vzdělávací cesty. Stát není kompetentní k hledání „nejlepší možné“ vzdělávací cesty, už jen proto, že žádná taková neexistuje. Volba vzdělávací cesty musí patřit ke svobodám (a odpovědnosti) žáků, studentů, příp. jejich zákonných zástupců. Stát je tu pouze od toho, aby určil nejzákladnější mantinely, ve kterých se vzdělávání bude pohybovat.
  • Debyrokratizace. Školský systém současnosti pod vlivem historické minulosti trpí tím, že stát se snaží co nejpodrobnějšími byrokratickými nástroji co nejpodrobněji řídit každý proces, každý krok, každou součást vzdělávací soustavy. Pokračování v tomto trendu je do budoucna neúnosné: Funkční vzdělávací soustava musí být zásadním způsobem debyrokratizovaná, svobodná a do jejího chodu musí být co největší měrou zapojeny struktury občanské společnosti.
  • Inkluzívní vzdělávání založené na individualizaci a diferenciaci. Vzdělávací systém minulosti předpokládal, že je nalezena „objektivně správná vzdělávací cesta“ a žák přichází do školy, aby touto „správnou“ cestou prošel. Už dnes je jasné, že je tento pohled neudržitelný a neodpovídající stavu společnosti. Do budoucna je třeba vnímat, že do školy přichází žák s vlastní strukturou schopností a potřeb, a úkolem školy je, aby ho provedla po cestě, která co nejlépe odpovídá tomu „odkud kam“ se žák potřebuje dostat. Inkluzívní neznamená prostě „společné“, nezbytným znakem inkluze je vytvoření individuálních vzdělávacích cest v rámci společného výchovného prostředí.

Stabilita, předvídatelnosti

Školství v české republiceNáš školský zákon prošel za posledních 10 let 34 novelizacemi. To je tedy průměrně jedna novela školského zákona za každé 4 měsíce. V tomto kontextu je zcela podružná kvalita a smysluplnost všech těch novel, ale je možné konstatovat, že taková nestabilita legislativního prostředí je likvidační, a byla by likvidační nejen pro český vzdělávací systém.

Naše vzdělávací soustava je bohužel celých posledních 25 let téměř bez výjimky hračkou rozdávanou politickým exponentům s nulovou vizí a nulovým osobním zájmem na kvalitě vlastní vzdělávací soustavy. Trvale a opakovaně vidíme chaotické bezkoncepční a nekompetentní řízení, bohužel provázené obrovskou legislativní kreativitou.

Má-li naše vzdělávací soustava smysluplně fungovat v souladu s vývojem společnosti, musí v oblasti školské legislativy dojít k dlouhodobému nadstranickému konsensu, který bude respektovat potřebu dlouhodobé stability a předvídatelnosti.

Debyrokratizace

Vzdělávací systém ČR je v současné době svázán a omezen obrovským množstvím byrokratických opatření a legislativních předpisů, které jeho činnost paralyzují.

Legislativa vymezující pole pro vzdělávací soustavu se musí nutně odplevelit, zjednodušit a normativně postihovat pouze a výhradně právě ty momenty, které jsou nezbytné.

Škálovatelnost vzdělávací soustavy

Naše vzdělávací soustava se během historického vývoje přizpůsobovala podobě společnosti a vývoji ve společnosti. V předminulém a minulém století bylo výhodné úřady, organizace, firmy – a školy – řídit formou složité hierarchické struktury, která měla formálně vybudovanou neprostupnou strukturu a to horizontálně i vertikálně. Vzdělávací soustava ČR bohužel v tomto již dávno odeznělém konceptu ustrnula.

Pro vzdělávací systém minulosti je typická naprostá formalizace a přísné vymezení těchto horizontálních i vertikálních hranic. Existuje několik souběžných vzdělávacích cest, mezi nimiž je byrokratickými opatřeními prakticky zamezena prostupnost a to jak pro žáky, tak pro pedagogy. Existuje několik stupňů škol, které jsou opět velmi striktně vymezeny a byrokratickými opatřeními řízena prostupnost mezi nimi. Vzdělání je velmi důsledně děleno na formální a neformální, školní a mimoškolní. Celý náš systém, a to i sémanticky, vychází z představy, že vzdělání začíná povinnou školní docházkou a končí úspěšným složením závěrečné zkoušky, či uplynutím povinné školní docházky.

Státní správa dosud lpí na formálním dokladu o dosažení určitého stupně vzdělání jako na kvalifikačním předpokladu.

To je ovšem pojetí, které už se přežilo a neodpovídá stupni vývoje společnosti.

Pro současnou – a budoucí společnost – je typická fluence, vnitřní škálovatelnost, vnitřní diferenciace a důsledná individualizace. Vědomí, že vzdělání resp. vzdělávání je celoživotním procesem, který je trvalou implicitní součástí života a vzdělávací instituce mají za poslání pomáhat svým žákům na této cestě.

Společenskou realitou už dnes je, že ekonomicky aktivní subjekty nevyhledávají uchazeče o místo podle formálního dokladu, nepotřebují doklad o dosaženém vzděláním, vyhledávají uchazeče disponující reálnou kompetencí k výkonu daného povolání s vědomím, že tato kompetence zpravidla velmi málo souvisí s dosaženým formálním vzděláním a trvale se mění požadavky na tuto kompetenci – tedy bez pochopení, že vzdělání je trvalým celoživotním procesem, který vzdělávací instituce může jen nastartovat a akcelerovat, není dosažitelná.

Vzdělávací systém postupně ztratí hranice mezi školním a mimoškolním, povinným a zájmovým vzděláváním, stejně jako pomyslnou představu, že po dosažení stupně vzdělání končí vzdělávání jako takové.

Všeobecná dostupnost vzdělání

Stát na jednus stranu musí minimalizovat své zásahy do vzděláí, ale nemůže zcela odstoupit od svého vlivu na vzdělávací soustavu a vždy bude třeba ponechat jeho elementární roli při zajišťování obecné dostupnosti vzdělání pro 100% populace. A to s vědomím, že investice do vzdělání překračuje rozsah individuálního prospěchu vzdělávané osoby, ale obecná úroveň vzdělání je prospěšná všem členům společnosti. Je tedy nemoudrá představa, že by bylo možné školství kompletně „privatizovat“ a ponechat zcela bez státních zásahů.

Svoboda ve volbě vzdělávací cesty, pluralita vzdělávacích cest

Stejně jako nedokážeme definovat, co je špatná a co je správná móda, co je správné a co nesprávné umění, co je správná a co nesprávná víra, neexistují hodnotící kritéria, která by nám dovolovala na centrální úrovni definovat, co je správná a co nesprávná vzdělávací cesta. Znakem vyspělé demokratické společnosti je tedy vytvoření prostoru pro svobodný sekulární pluralitní vzdělávací systém, ve kterém si žáci, event. jejich zákonní zástupci mohou svobodně vybírat vlastní vzdělávací cestu. Přičemž každý z těch čtyř přívlastků je neodmyslitelný a neopominutelný.

V tomto smyslu musí dojít k emancipaci škol, včetně domácího vzdělávání, bez ohledu na jejich zřizovatele.

Budeme usilovat o vzdělávací systém, který klíčové rozhodovací procesy ponechá v rukou jeho účastníků – žáků a rodičů. Tím i svobodu při výběru formy i obsahu vzdělávání.

Posláním státu není řídit, která vzdělávací cesta je „správná“ a má být preferovaná, posláním státu není řídit školy, posláním státu je vytvořit svobodné prostředí, ve kterém bude možný svobodný a rovnoprávný rozvoj všech existujících – a možná i budoucích, dnes neexistujících – vzdělávacích cest.

Jsme pro spravedlivý, rovný systém financování škol, kdy prostředky z veřejných zdrojů budou školám přidělovány bez ohledu na zřizovatele školy.

Škola jako místo svobodného poznání

Náš vzdělávací systém musí být oproštěný od jakýchkoli náboženských a ideologických tlaků. Škola se nesmí stát místem šíření politické nebo náboženské ideologie – ať jde o kterékoli náboženské směry, komunismus, europeismus, environmentalismus nebo jiné.

Školy musí vždy zůstat sekulárními a nezávislými na politickém dění. Náboženství nesmí být zdůvodněním pro výjimky z pravidel ať už pro jednotlivce nebo pro celé školy, náboženská a politická propaganda nesmí mít do škol přístup.

Certifikované maturity

Dosavadní zkušenosti se státní maturitou ukazují, že stát není schopný kvalitně a efektivně řídit proces standardizované, certifikované maturity. Je nesporné, že v prostředí svobodného pluralitního středního vzdělávání, které chceme vybudovat, potřebujeme nezávislé certifikační autority, které ověří dosažený standard. Zkušenosti ze světa však říkají, že nejefektivnější cestou je neřídit je centrálně, ale nechat prostor pro vznik několika nestátních agentur, které budou poskytovat jimi definované certifikace, přičemž v případě maturit bude věcí především vysokých škol, které standardy a které certifikace si pro jednotlivé obory zvolí jako určující.

Řešením je změnit CERMAT na NNO stojící zcela mimo stát a bez monopolních opatření. Nechme na jednotlivých školách, které certifikované maturity budou považovat za relevantní, a kterého poskytovatele certifikací zvolí. S vědomím, že nebude jeden centrální a monopolní pro celý vzdělávací systém.

Kvalitní vysoké školství

Pro další rozvoj naší země je třeba maximálně podpořit kvalitní vysoké školství a vědu. Za reálných ekonomických okolností není udržitelný model, kde je vysoké školství financováno pouze státem, ani model, kdy se kromě státem dotovaných vysokých škol etablují soukromé vysoké školy s nerovnými podmínkami financování, protože takové nerovnosti poškozují ve finále všechny.

Potřebujeme tedy přejít k modelu, kdy se na financování bude podílet jak stát, tak sami studenti. Stát přitom vymezuje nepodkročitelnou spodní laťku kvality přes akreditační komisi a realizuje svou vzdělávací politiku přes finanční podporu a její rozsah jednotlivým oborům.

Školné se však nesmí stát sociální bariérou – jeho systém je třeba doplnit systémem spravedlivých půjček a „vzdělávacího“ spoření, tak systémem prospěchových a sociálních stipendií, které talentovaným studentům ze sociálně nevýhodného prostředí umožní rovné podmínky ke studiu.

Vzdělání a trh práce

Je evidentní, že současná podoba vzdělání a vzdělávací soustavy zaspala vývoj a nepřipravuje své absolventy v souladu s vývojem společnosti. Uvědomujeme si, že jednou z funkcí vzdělání je kvalitní příprava absolventů pro vstup na trh práce. Současně si ale uvědomujeme, že nemáme dobré informace o tom, jak trh práce bude vypadat, až na něj budou vstupovat dnešní žáci a že v obecné rovině úloha vzdělání se nikdy nesmí omezit na jakousi přípravku zaměstnanců a podobu vzdělání nemohou určovat zaměstnavatelé podle své aktuální potřeby.

Představy významných hráčů z oblasti průmyslu a dalších velkých zaměstnavatelů jsou přitom vyloženě v rozporu s potřebami společnosti i jednotlivých žáků a budoucích pracovníků. Vzdělání nesmí směřovat k profesně omezeným levným pracovníkům do montoven a velkoskladů, vzdělání musí směřovat k rozvoji nadání a budoucí vysoké flexibilitě a otevřeným možnostem absolventů škol, a to i v případě, že to nebude vyhovovat velkým zaměstnavatelům. Zaměstnavatelé by rádi levnou pracovní sílu vykonávající úzce zaměřené pracovní úkoly. Společenským cílem je ale vzdělaná, flexibilní, hrdá, odpovídající měrou náročná pracovní síla uvědomující si svou hodnotu a disponující kompetencemi si na trhu práce vymoci postavení, které si zasluhuje. Nechceme soutěžit lácí, ale náročností a kvalitou. To je zásadní a potřebný obrat, který potřebuje udělat nejen náš vzdělávací syystém, ale celá filosofie hospodářství.

Tento zdánlivý rozpor se ale dá řešit.

Pro všechny je přínosné, když je vzdělání komplexní, se silným všeobecným základem, když maximálně podpoří kreativitu absolventů a inspiruje je k další celoživotní cestě. Nemůžeme absolventy naučit vše. Ale můžeme je naučit se celoživotně se učit, rozvíjet, přizpůsobovat a současně kreativně ovlivňovat své okolí. Naším cílem není „pracovní síla“, ale sebevědomý, aktivní, odpovědný občan, který je integrálním členem společnosti, který si je vědomý kořenů a civilizačních hodnot této společnosti, a který v životě realizuje své schopnosti a své potřeby.

Financování vzdělání

Jedním z rysů vzdělávací soustavy financované přes veřejné finance je závislost na společensky přijatém systému hodnot. Rozpočet pro školskou soustavu je v závislém vztahu vůči státnímu rozpočtu. Chceme-li dlouhodobě strategicky uvažovat o vzdělávání a vzdělávací soustavě, nemůžeme tak učinit bez deklarování postavení, jaké v žebříčku společných hodnot vzdělání jako takovému přisuzujeme.

Vzhledem k limitům státních výdajů a nepřijatelnosti dalšího zatěžování daňových poplatníků, které by vedlo jedině k ekonomické devastaci celé ekonomiky, je třeba zvážit smysluplnost mnoha jiných výdajů ze státního rozpočtu. Například dotace a nejrůznější pobídky všeho druhu mají v dlouhodobém horizontu pro občany ČR prakticky nulový (pokud ne přímo záporný) přínos, přesto tvoří nezanedbatelnou položku výdajů veřejných financí. Stejně tak další investice do infrastruktury, dálniční sítě apod.

Naše společnost disponuje omezenými zdroji a na vzdělání a vědu věnuje procentuálně mnohem méně než je průměr zemí OECD; v kontrastu s politickými proklamacemi a předvolebními hesly školství nikdy nebylo a není prioritou žádné z vlád.

Ačkoli absolutní výše financí ve školství není jediným rozhodujícím činitelem, je limitující a rozvoj vzdělávací soustavy v ČR brzdí. Není možné budovat kvalitní vzdělávací soustavu ve stavu, kdy je školství trvale podfinancováno.

Mezi strategické cíle nutně musí patřit dorovnání podílu veřejných zdrojů vkládaných do vzdělávací soustavy alespoň na úroveň průměru zemí OECD.

3633 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno