Zvíkovské strašidlo, Češi, Markomané a Slované

Když jsem nedávno sledoval v televizi jeden pořad, kde ctihodní záhadologové stáli na hradě Zvíkově před věží zvanou Markomanka, obkreslovali si z jejího kamenného zdiva kamenické značky, které porovnávali s germánským runovým futharkem, a s vážnou tváří vyslovovali teorii, že věž asi stavěli Keltové, samou nervozitou jsem poposedával na židli. K Markomanům se také vrátíme, ale ti Keltové… Stala se z nich opravdu móda. Stali se fenoménem, který zcela zastínil fakta. Žijí si svůj vlastní život a mnozí nadšenci nám říkají, že jsme vlastně Kelty a dokládají to různými směsicemi pravdy a omylů. Ale Keltové u nás přece žili… jak je to tedy s naší keltskou minulostí?

Zkusme se pro odpověď vrátit hodně dávno do minulosti. Do doby, kdy o Keltech nebylo vidu ani slechu. Když poznatky o naší pravěké minulosti hodně zjednodušíme, uvidíme, že nejstarší zemědělské kultury k nám začaly pronikat od jihovýchodu, zhruba proti toku Dunaje a Moravy, a nížin kolem velkých řek se lidé tehdy drželi. Dokonce panuje téměř přesná časová posloupnost v obydlování území podle nadmořské výšky; čím výš, tím později. V prehistorické době se u nás těch kultur vystřídala řada. Přičemž si ale nesmíme představovat, že kultura – kterou identifikujeme podle archeologických nálezů – se nutně kryla i s jinou populací. Spíš naopak. Vždyť, kdyby jednou budoucí archeologové hodnotili naše století jen podle hmotných nálezů, museli by touto úvahou dospět k přesvědčení, že se u nás několikrát vyměnilo celé obyvatelstvo – nálezy z počátku století by nutně přiřadili k jiné kultuře než nálezy ze třeba sedmdesátých let. A tehdy nešlo o desítky, ale o stovky let. Jak taková změna vypadala? Do krajiny, kterou obývali ponejvíce zemědělci usedlí v malých roztroušených vesnicích, přišel cizí kmen. Přinesl nové poznatky, módu, občas i nové řemeslné dovednosti a občas si vojenskou silou podmanil starousedlíky. Po nějaké době došlo k oboustrannému ovlivnění a víceméně splynutí obou. Tu jedni, tu druzí přijali jazyk těch kulturně silnějších. Uzavírali mezi sebou manželství, žili společně. A pak, často v odstupu několika staletí, část této populace odešla. Někdy za novou půdou, jindy ze zcela jiných důvodů.

Tak se u nás vystřídalo několik kultur. Jak velkou migrací obyvatel to bylo provázeno se archeologové přou. Po kultuře šňůrové keramiky se sem rozšířila kultura zvoncových pohárů (na atlantském pobřeží se její nositelé proslavili megalitickými památkami), ve druhém tisíciletí spolu s nástupem bronzu přišla kultura únětická, která v letech cca 1500-1000 př. Kristem přerostla v kulturu mohylovou a kolem přelomu tisíciletí byla smetena kulturou popelnicových polí. Tu k nám nejspíš (spolu se znalostí zpracování železa) zanesli kočovní Kimmeriové z východu. A někdy kolem osmého století začínáme mluvit o kultuře halštatské a po ní kultuře laténské; době, kdy historici už bez obav pojmenovávají etnikum na našem území: Doba železná je v našich dějinách spjata s Kelty.

Podle kmene Bójů dostala naše země dokonce své latinské jméno – Boiohaemum, Bohemia. (Sami Keltové naši zemi pojmenovali jako Sudétu, kupodivu toto jméno tedy nemá nic společného s Němci ani s pohraničím…) Koneckonců první velký falsátor českých dějin, kronikář Kosmas, našeho praotce nenazývá Čechem (jak se všude říká), ale jmenuje ho latinsky – Boemus. Kdybych Kosmu považoval za hodnověrný zdroj, mohl bych tedy snadno položit otázku: Nebyl Boemus nikoli slovanským, ale keltským náčelníkem? (Odpověď: Nebyl ani jedním, Kosmas si ho na vyloženě politickou objednávku vymyslel.) Keltové byli skvělými válečníky, chovateli ušlechtilých koní, výteční řemeslníci… a také stavitelé prvních měst u nás (oppida v podstatě ničím jiným nejsou). Závist patří k největším v Evropě. Kde se vzali? Jejich úplně původní domoviny leží nejspíš na severních svazích Alp, na horním toku Dunaje a Rýna. Ale brzy se rozšířili po celé Evropě, v ozbrojených houfech táhli světem a podmaňovali si své sousedy. Příchozí Bójové tvořili v naší zemi asi 10-20% populace, zbytek byli starousedlíci. Budu jim zcela drze říkat Češi. Ti většinou dál orali svá pole a Keltové vytvořili cosi jako vojenskou šlechtu. Vyšší kastu žijící hlavně v oppidech. Jenže… čas plynul a keltská kultura se šířila. „Češi“ se od Keltů mnoho naučili, kdo nechtěl být za spodinu, přijal i jejich jazyk a zvyky, kdo byl šikovný a vypracoval se, pokeltštil se. A na druhou stranu – mnoho Keltů se postupně usadilo a začalo žít zemědělským životem. Keltové a „Češi“… stali se jedním.

Ani s těmi Bóji to nebylo tak jednoznačné – Bójové u nás totiž sídlili hlavně v povltaví a poohří (keltské „ava“ znamená vodu, přeneseně řeku; hádejme tedy, jakou etymologii asi Vltava, Otava a další řeky mají…), zatímco v horním polabí na východě Čech a na Moravě se usadili Volkové (Valaši) a Tektoságové. Trochu macešsky na ně většinou zapomínáme. (Dovolím si snad zajímavou poznámku – některé kmeny Bójů a Volků se na dlouhou dobu usadily v dnešním Rumunsku (Valašsko) a jiné kmeny Volků, (neboli Volsů, Wolsů daly nejspíš jméno Walesu, kde jejich potomci žijí dodnes). Ovšem, jen co „Češi“-Keltové stačili trochu splynout, byli vystaveni novému migračnímu proudu – Germánů. Dokázali je sice odrážet, ale přibyl další problém – od jihu přišli Bójové, kteří prohráli válku s dáckým králem Burebistou. Najednou u nás bylo příliš plno a tato vypjatá situace řadu lidí přiměla k tomu, že někdy před přelomem letopočtu velká část „Čechů“-Keltů odešla jižním směrem dobývat nová území. Bóje čekaly války s Juliem Caesarem a Tektoságy slunce jižní Francie. Ale počkat, kdo odešel? Odhadujeme, že snad třetina u nás žijící populace, většinou ti bohatší, válečníci, šlechta, zkušení řemeslníci… Zkrátka obyvatelé „měst“. Prostí rolníci zůstali.

Do naší země vstoupili germánští Markomané. Vládl jim král Morobud – ejhle prvním historicky známým vládcem naší země tedy nebyl Sámo, jak nás v hodinách dějepisu přesvědčovali, kdosi ho o šest století předběhl – jeden z nejmocnějších germánských vládců té doby. Kromě českých Markomanů totiž vládl kmenovému svazu Suébů a dalším kmenům na území Střední Evropy. Do naší země si přivedl snad padesát, snad sto tisíc nových usedlíků a usadili se většinou v poohří a polabí, které byly snad nejvíce vyprázdněné. To byla velká migrační vlna, ale „starousedlíků“ tu bylo asi třikrát více. A jak se jejich soužití vyvíjelo? Mohli bychom říci, jako vždy. Vojensky silnější Markomané se usadili většinou ve větších sídlištích, občas obydleli přímo opuštěná oppida (Marobud možná sídlil na „keltské“ Závisti, vše je možná, archeologové se o umístění jeho sídla přou a jistě to nejspíš nikdy nezjistíme), naučili se mnoho řemeslných dovedností od místních lidí, ti na oplátku často přijali jejich způsoby i jazyk… A došlo k dalšímu prolínání. Podle některých svědectví se u nás ale ještě během pátého století nejspíš mluvilo dvoujazyčně – markomansky i keltsky.

Ovšem během pátého století zavanul vítr stěhování národů. Naší zemí prošli Hunové i Ostrogóti a po nich Herulové. Někdy ke konci století to „naši“ nevydrželi – ti, kteří měli co ztratit, přešli Šumavu a usadili se na území, kde svou svrchovanost uplatňoval gótský král Theodorich; pod jeho ochranu. Začalo se jim říkat Bohemiovarové (ti, co přišli z Bohemie), Boiovarové nebo prostě Bavoři. Je to překvapující? (Bavoři jsou tedy etymologicky vlastně „Češi“?) Snad většinu těch emigrantů tvořili Markomani, jak nám učebnice dějepisu říkaly, ale nejspíš na to nikdo nehleděl. Odcházeli vojáci, šlechtici, bohatí řemeslníci. Ti, kterým záleželo na obdělaném poli a na majetku, který nelze jen tak vzít a odnést, zůstali. A těch bylo kolem dvouset tisíc. Na počátku šestého století k nám v houfech ze dvou směrů začali táhnout Slované. Od jihu podél Dunaje a od severu přes dnešní Slezsko. Pravděpodobně se jejich proudy mísily s proudy prchajících Markomanů. Protože Slované v té době platili za kruté nekulturní vetřelce. Aby to nebylo moc jednoduché, současně naší zemí přešlo od severozápadu kolem tří set tisíců Langobardů, kteří po celou generaci žili na jižní Moravě, i celý kmen Herulů, který opouštěl horní Dunaj a odcházel zpět do Skandinávie. Nově příchozích Slovanů bylo kolem padesáti tisíc, tedy asi pětina. Ale přijali řemeslo… Nepsali jsme to všechno už někde?

A kde jsme vzali ty počty? Jsou velkým dílem odhadem, který vychází z dosud odhalených archeologických nálezů, tedy jak z velikosti tehdy obdělávaného území, z velikosti pohřebišť, vesnic atd.

Nebudeme se zdržovat s Avary, kteří do východní Evropy vpadli o půlstoletí později a celých sedmdesát let tu suverénně vládli… I když i jejich krev nám koluje v žilách. Už tak je to s odhalováním našeho původu zamotané. O půvabných pověstech, které si ve dvanáctém století na veskrze politickou objednávku vymyslel kanovník Kosmas ani nemluvě. I když „keltofilové“ pravdivě říkají, že náš praotec tam nebyl jmenován jako Čech, ale jako Boemus, z čehož vyplývá, že šlo o keltského knížete… Ne, Kosmas nepsal dějiny. Neměl k tomu žádné podklady; napsal opravdu krásné pohádky. Ale jsme tedy Slovany, nebo kým vlastně? Po pravdě řečeno, jsme, jsou našimi předky. A jak je to s těmi Kelty? Jsme Kelty? Také, i oni jsou našimi předky a spoluvytvářeli naši kulturu. A Markomané? Ale ovšemže! Jsou našimi předky. A Bavoři… je až komické, jak blízcí příbuzní to vlastně jsou. A krom toho – k našim předkům patří i ty mnohé skoro anonymní „kultury“, které tu byly před Kelty. Říkejme si prostě Češi. To bude asi nejjednodušší. V žilách nám koluje krev pravěkých zemědělců, stavitelů megalitů, Keltů, Markomanů, Slovanů a nejspíš i trocha Avarů. Takový původ není něco, co bychom měli zakrývat a lhát si, že jsme „přece západními Slovany“, takový původ je naší pýchou. Činí nás jedinečnými. Zkusme v sobě posilovat to, čeho si na té které skupině našich předků vážíme nejvíce. Vždyť i biologové vám řeknou, že nejbohatší kultura není v lese nebo na poli. Nejzajímavější je to tam, kde se obojí stýká a prolíná. A mocnému stromu nestačí jeden kořen, čím bohatší má být koruna, tím rozložitější musí být i kořeny. A naše češství je krásné bohatostí svých kořenů.

A ti Keltové, kteří stavěli Markomanku? No i stavitelé Zvíkova měli mezi svými předky Kelty, Slovany, Markomany… Jen ty kamenické znaky opravdu nejsou markomanskými runami.

Download pro pařany
První osídlení Prahy (500) (Caesar 3)
Split 580 a migrace Slovanů (Caesar 3)
Trevír 400 a nájezdy Hunů (Caesar 3)
Václav I. hájí Zvíkov (Strongold)

7140 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno