Také rádi sledujete přírodovědné seriály? Mrože, lišky, orly a medvědy? Musím se přiznat, že nejenže je rád sleduji, ale i to, že jsem při jejich sledování nezapřel profesionální deformaci: v jednu chvíli jsem si totiž uvědomil, že to, co sleduji, je vlastně výchova a vzdělání liščích a mrožích dětí, tak, aby jednou v budoucnosti dovedly jako lišky a mroži žít. A pak mi vyprávějte, že škola je lidský vynález.
Zkrátka, zkuste si zavzpomínat, co v takovém seriálu bylo vidět: co je obsahem vzdělání lišky, jaké metody volí stará liška a jakých osnov se drží.
Tak za prvé: Obsahem vzdělání je to, co pak skutečně budou zvířata dělat v dospělém životě a k čemu mají předpoklady. Lví vzdělání spočívá v lovu, boji atd. Neviděl jsem lvíčka, který by se učil létat. Možná, že někdy v dávné minulosti nějaké lev učil svá mláďata místo lovu létání, ale tito mladí lvi během krátké doby zašli hlady: létat se stejně nikdy nenaučili a pro jejich život byl podstatný lov, který ve škole neprobírali.
Za druhé: Metody výchovy a vzdělání jsou trapně jednoduché – má-li se zvíře naučit lovit, učí se to lovem, má-li se naučit létat, učí se to létáním. Zdá se to také velmi prostinké, selsky jednoduché. A jak potvrzuje běh přírody, je toto vzdělání nadmíru efektivní a praktické. Principy evoluce nám dokazují, že tato škola je pro zvířata opravdu tou nejlepší, protože jinak by příslušné druhy zanikly.
Zkusme tedy říct, co potřebuje člověk, připustíme-li, že to nebude ani létání, ani lov hrabošů. Na mnoha vystoupeních jsme se s přítomnými shodli na několika potřebných dovednostech: cizí jazyky, komunikační schopnosti, umět prosadit své myšlenky, umět odhadnou své síly a mít sebevědomí odpovídající vlastním kvalitám.
Většina lidí k vlastnímu velkému překvapení zjišťovala, jak málo z toho mělo vůbec co společného se školou, kterou absolvovali. Ve škole bylo zkrátka něco úplně jiného: datum dobytí Bastily, co je to pevninský šelf a hlubokomořská pánev, věta vedlejší příslovečná, že kusadlačlenovců jsou mandibuly a jiné nadmíru důležité údaje. Dalším překvapením většiny z nás je uvědomění, jak málo jsme si z toho zapamatovali. Ani se vlastně tak nedivím, vyvřelé tufy, zpracovatelský průmysl v Peru nebo plazmatickou blanku měňavky nepotřebujeme v životě až tak často. Nemluvě o sedmdesáti zapomenutých básnických sbírkách Vrchlického nebo analytické geometrii. Mám-li to shrnout, většina z nás končí ve své paměti ve vzdělání někde okolo čtvrté třídy.To ostatní je tříšť nepoužitelných fragmentů, ze které se zdvihá úzká oblast naší profesionální specializace, a to ještě jak u koho. Myslet si, které že všechny dějepisné a zeměpisné údaje, neřku-li matematické operace, patří k základnímu vzdělání, je omyl našeho omezeného rozhledu: zpravidla je nikdy nepoužijeme, a proto je velmi záhy zapomeneme. Čas jimi strávený jsme utratili stejně nesmyslně, jako kdybychom tu dobu seděli a koukali do stropu.
Druhou věcí pochopitelné je, jak se tyto věci učíme: sedíme čtyři až sedm hodin na židli v naprosté pasivitě a pokoušíme se zapamatovat si zpaměti ty pekelně důležité informace. Nedej bůh, aby se někdo pokusil se dovědět něco z toho, s čím se setká v životě, natož si to zkusil!
Vidím-li to správně, mám pocit, že naše škola funguje asi tak, že mladý lev se musí metodou slovního výkladu naučit lovit mouchy za letu jako netopýr a cedit plankton skrze zuby jako velryba, protože by se mu to někdy třeba mohlo hodit. Pokud se jeho učiteli zdá, že mu cezení planktonu příliš nejde, dostane sérii špatných známek, je mu vyhrožováno propadnutím a pokud se u toho moc vrtí, je mu snížena známka z chování. Pane lev, Váš syn se včera poháněl po buši, zrovna, když jsme probírali krokodýla a celá třída měla ležet na hladině a čekat, až jim kořist vpluje blízko tlamy! Taková ostuda! Na to, aby se lev naučil prohánět antilopy jako lev, nezbyde čas. Konec konců dost času k tomu bude mít, až ho jako dospělého lva popadne hlad – zapomene na netopýry a velryby a bude lovit. Je jen otázka, proč pak osm, devět, eventuálně i sedmnáct let chodil do školy.
A všimli jste si, jak se v takové lví škole známkuje ? Nijak ! To je ten největší šok pro našince zvyklého, že bez známek to nejde. Lva těžko budou trápit známky v žákovské, když si uloví tučnou kořist. Lev nebo osel se totiž neučí pro známku, ale pro život. Taková oslice by si sice klidně mohla říct: osel je to hloupej, neví, co mu jednou bude k užitku, on si stojí a hýká a přitom se má učit vytrhávat suchou trávu. Neřekne. Protože ví, že oslík za chvíli ochraptí a hlavně že dostane hlad: Jakpakže se to ta tráva vytrhává? Aha takhle! Musím si to ještě párkrát zkusit, abych uměl vytrhnout i ty sladké kořínky. Kdo učil nebo má doma malé děti, ví, že je to přesně tak: Krom toho, že mají svou, mnohdy nerozumnou, hlavu, mají hlad po nových věcech, chtějí se toho spoustu dovědět a spoustu naučit. Touží po aktivitě, po přátelství a nových zážitcích. A známky? Ty je začínají zajímat až tehdy, jestliže jim za ty dobré začneme slibovat od lízátek po auto anebo dostanou-li strach z těch špatných. To častěji. O sobě můžeme v takovém případě s hrdostí říci, že děti se neučí s naší pomocí, ale přes všechny naše nástrahy a újmy, jako liščí nebo lví učitelé bychom vychovali nesamostatné jedince, kteří by brzo chcípli hlady, pokud by nás předtím v pudu sebezáchovy nesežrali.
Popravdě řečeno, takto nepochopitelně se jako druh nechováme až tak dlouho. Snad jeden, dva tisíce let, po které si myslíme, že jsme chytřejší než příroda, vyvolení a nejdokonalejší bytosti ve vesmíru. Budeme-li v tom ale ještě chvíli pokračovat, odskáčem si to jako druh, případně jako národ stejně jako lvi, kteří se místo boje a lovu učili ve škole létání: zanikneme.
Přidejte odpověď