Jako bychom cítili určité pnutí k tomu, abychom nějak zařídili, že bude víc a důkladněji zamícháno s dosaženou úrovní vzdělání, že pro statistickou pravděpodobnost dosaženého vzdělání nebude hrát roli vzdělání rodičů. Když to jen trošku přeženu, že děti bagristů a strojníků budou lékaři a filosofy a děti univerzitních profesorů půjdou k lopatě. (Nebylo to tady už náhodou jednou?) O tom, co jsou to elity, bylo nadiskutováno hodně. Jde-li o vzdělání, je nutné si uvědomovat, že zde není řeč o elitách majetkových či mocenských – šetření potvrzují, že studují hlavně děti studovaných lidí bez ohledu na jejich kariérní postavení či ekonomické zázemí rodiny. To je důležité. Zbývá samozřejmě otázka, proč tomu tak je a je-li to dobře nebo špatně a máme-li se tím vůbec zabývat.
Co je to elita
Asi nikdo nebude pochybovat o tom, že někteří lidé (a žáci) jsou schopnější než ostatní. Snad se mnou nebude nikdo polemizovat o tom, že někteří jsou schopnější řádově. Tedy odhlédneme-li od další informace, že je vždy důležité srovnat si poměřovací kritéria, bavíme se o pestrém, plastickém, širokém a vnitřně diferencovaném souboru schopností a osobnostních postojů, které můžeme nazývat obecně „studijními předpoklady“. Většina lidí ale pocítí jako provokaci pohled z druhé strany – je-li někdo schopný, že jistě musí existovat i někdo neschopný. Dikce přicházející z EU totiž vyvolává spíš dojem, že schopnější jsou všichni, jen některým se vinou vnějších okolností daří méně. Jde o to, že populace skutečně je rozvrstvená podle úrovně studijních předpokladů a úrovně podávaného výkonu.
Je také pravda, že časná selekce na školsky úspěšné a neúspěšné skutečně často souvisí s dělením na děti podle vzdělání rodičů. Vzdělaní rodiče své děti více vedou k tomu, aby i ony měly studijní ambice. V některých zemích se tento fakt z velké části kryje s příjmy rodičů, u nás příliš ne – většina opravdu vzdělaných lidí, ctihodných docentů, vysokoškolských učitelů apod. bere spíš méně než průměrný plat. Zažil jsem mnoho rodin, kde oba rodiče patřili k intelektuální elitě, velmi pravděpodobně se mezi ní časem zařadí i jejich děti, nicméně tyto rodiny měly velké problémy s placením školného na soukromé škole. Přesto své děti na soukromé víceleté gymnázium poslali, protože takový počin brali jako nutnou investici s ohledem na kvalitu (či spíše tristní nekvalitu) základní školy, kam jejich dítě chodilo až dosud.
Takže odvolání na ekonomickou determinaci dostupnosti vzdělání u nás neplatí, stejně jako přímočaře neplatí, že povedu-li své dítě k vysoké vzdělanosti, zajistím mu tím lepší příjem. A protože jsem na dané téma léta dělal různé výzkumy, můžu i dodat, že děti příslušníků této intelektuální elity mají mnohem častěji vyšší nejen statické intelektové schopnosti, ale co je mnohem, mnohem důležitější, disponují mnohem častěji také rozvinutými osobnostními postoji a souborem, který se dnes často označuje jako osobnostní kompetence ke studiu.
Má škola rozdíly stírat, nebo spíš naopak?
Pravděpodobně v tom hrají roli nejen genetické vlivy, ale prostě charakter výchovy v takových rodinách – a to už od nejnižšího věku, samozřejmě spojený s tím, že studovaní rodiče motivují své děti k vyšším výkonům a vedou je k určité cílevědomosti – a to většinou opět ani ne tak nějakým přesvědčováním nebo rozhodováním „o dětech”, ale prostým osobním příkladem.
Samozřejmě může padnout námitka, proč bychom tuto determinaci měli brát na vědomí a proč ji nemáme měnit. Vždyť „ostatní” děti jsou jazykem úředníků EU „znevýhodněni”. Vstupují do školy a díky rodinné výchově mají nižší pravděpodobnost, že jednou budou studovat. Nebylo by spravedlivější změnit školství tak, aby všichni měli stejné šance? To je přece velmi hezká představa.
Jenže taková představa je idealistická a zcela mimo realitu. Můžeme (či ještě lépe: měli bychom) pracovat na tom, jak těm „znevýhodněným” pomůžeme a jak budeme ve škole od počátku posilovat právě ty osobnostní rysy, které jsou pro studium (a co si budeme povídat, i pro další úspěšnou pracovní kariéru) potřebné. Ovšem vždy budeme pracovat se stratifikovanou skupinou dětí, z nichž někteří budou mít předpoklady vysoké, jiní nízké – a naší povinností je rozvíjet všechny a všem pomáhat uplatnit jejich nadání a předpoklady.
Díky určité praxi můžu konstatovat, že to – ať se komu líbí či nelíbí – ale znamená spíše rozevírání pomyslných nůžek: schopní a vnitřně motivovaní budou postupovat rychle a učit se náročné věci, budou posilovat své naděje na další úspěšné studium, ti méně schopní a méně motivovaní budou postupovat pomaleji a s přibývajícím věkem bude zřetelnější, že jejich šance na úspěšné studium např. na vysoké škole jsou řádově nižší. Jenže jako společnost náramně potřebujeme, aby to ti schopní dotáhli co nejdál. Protože právě ti budou vynalézat, budou úspěšně řídit velké firmy…
I „elitní děti“ mají právo na rozvoj schopností
Vztah ke vzdělání do velké míry kopíruje stratifikaci ve společnosti a vzájemně se posilují. Je hezká myšlenka tuto stratifikaci zrušit a třeba se tvářit, že neexistuje. Nebudu-li tady šermovat marxisty, třeba Francouzi jsou vášnivými obhájci tohoto „rovného“ přístupu. Ovšem kdo má nějakou praxi s francouzským školstvím a jeho kvalitou, ví své. Francouzské veřejné školství je rovnostářské, nikoli však že by každému dávalo možnost opravdu stejnou měrou rozvíjet své nadání. Je založené na principu, o kterém my už víme, že se neosvědčil, tedy „všem stejně, stejné a všichni budou chytří a schopní“. Tristní výsledky tomu odpovídají.
Podíváme-li se na největší politické odpůrce těchto známek elitářství ve vzdělání – v čele s ministryní Buzkovou – okamžitě vidíme, nakolik své postoje a názory myslí vážně. Uvědomme si, že pokud sama ministryně levicové vládní strany posílá své dítě do školy, která je elitní (a to doopravdy), říká tím naplno jasnou informaci.
Nám se může esteticky nelíbit, že školy jsou stratifikované, ale na druhou stranu přiznejme, že celá společnost je stratifikovaná – a to nejen sociálně, ale i schopnostně a výkonově. Děti prostě různý stupeň schopností mají a nároky, které jsou odpovídající pro jedno dítě, jsou nepřiměřené pro druhé. Vezmu-li do ruky Listinu práv dítěte, je zde zcela jasně řečeno, že každé dítě má právo na odpovídající rozvoj svých schopností. A zcela přirozené tedy je, že děti vnitřně motivované, s vysokou úrovní schopností („studijních předpokladů“) mají nárok na náročnější vzdělání postupující rychlejším tempem s větším záběrem do hloubky atd. – a je zřejmé, že tím pádem pravděpodobněji dosáhnou vyšší úrovně vzdělání. Jestli shodou okolností právě tyto děti pocházejí z rodin vzdělanců, vůbec není důležité pro fakt, že to právo prostě mají. Stejně tak jako jiné děti mají právo na jiné vzdělání – odpovídající jejich schopnostem.
Intelektuální elita, o které mluvím, má ale dva zřejmé rysy, kterými se liší od jiných elit: je věcí postoje a rozhodnutí. Každý může svým postojem, svým chováním a výchovou, kterou bude vlastním dětem věnovat, rozhodnout o tom, zda budou patřit k této elitě. Není to věc peněz nebo protežování a moci. Navíc zde neplatí, že by šlo o víceméně vymezený okruh lidí, kolika se může týkat. Nejde o záležitost „vrchních desetitisíc”, k intelektuální elitě z principu může patřit celá populace – že tomu tak není a nebude, je věcí dalších okolností, ale nikoli determinace.
Ano, vzdělání je spjato s intelektuálním „elitářstvím” a ve zdravé společnosti tomu nemůže být jinak.
Přidejte odpověď