Výuka dějepisu – 2018

Zmínka BIS o proruském pojetí výuky dějepisu mě vedla k zamyšlení, co mohli její autoři mít na mysli. Kdo zná obsah RVP a aspoň zběžně prolistuje většinově používané učebnice dějepisu, musí odmítnout, že by problém byl tam. Čímž neříkám, že jsou ty učebnice obecně dobré, jen hodnotím jejich proruské směřování. Otázka samozřejmě je, jaká je objektivní realita výuky dějepisu na našich školách.

Takže jsem si položil tři otázky, kde bych čekal, že může být problém:

    1. Jak vlastně obecně výuka dějepisu vypadá? Je to stále nudné memorování a frontální výklad, nebo se spektrum metod rozšířilo?
    2. Věnujeme se moderní historii natolik, aby žákům pomohla v orientaci ve světě současném?
    3. Jak učitelé dějepisu většinově vnímají Rusko? Mají tendenci h adorovat a deformovat interpretaci historie?

Dotazník jsem s pomocí pár přátel šířil hlavně přes sociální sítě a internet. Nasbíral 552 odpovědí. (Tímto všem respondentům děkuji za jejich čas a pomoc ve sběru dat.) To sice nedává záruku jeho naprosté objektivity a nebylo by od věci udělat s odstupem podobné šetření lépe připravené a systematičtěji distribuované mezi respondenty. Nedělám si nárok na vědeckou přesnost, dokonalou validitu nebo reliabilitu. Na druhou stranu je odpovědí dost na to, aby nám pmohly udělat si přehled, zvlášť když budou konzistentní v základních tendencích.

Odpovídali jak učitelé ZŠ (319), SŠ (123), tak rodiče (78), laici, kteří mají informace pouze z doslechu nebo médií (16), žáci (16).

Obraz výuky dějepisu

První otázka se zaměřovala na pestrost výuky a spektrum používaných metod

Odpoovědi jsou v grafu:

 

Co se dozvídáme? Podle mě to není zlé.

  1. Řada metod se stala standardními a vnímají je i rodiče nebo žáci. Třeba projekty.
  2. Na druhou stranu, i když výběr respdentů nemusí být 100%  reprezentativní, učitelé svou práci hodnotí trochu lépe, než jak jejich práci hodnotí ostatní. Ale to je pochopitelné.
  3. Lidé, kteří problematiku znají pouze z doslechu nebo médií, mají představu, že realita je zřetelně horší, než lidé, kteřé mají informací víc a znají je z přímé zkušenosti.

Když ale odpovědi trochu víc analyzujeme a zkusíme korelace s nějakou další otázkou, zjistíme, že reálný obraz není, že by školy byly obecně „docela dobré“, ale že se odpovědi spíš rozpadají na dvě rozdílné skupiny. Pestrost metod by tedy neukazavala něco podobného Gaussově křivce, ale spíš „dva kopečky“. Jsou zkrátka velké rozdíly. Máme školy opravdu dobré (aspoň podle odpovědí), kde učitelé užívají pestré spektrum metod, kde vedou žáky ke kritickému myšlení… a pak školy, které bych subjektivně hodnotil jako špatné. Soustředěné na pouhé získávání faktografických vědomostí, frontální výuku, s velmi malou pestrostí a zábavností výuky.

Samozřejmě je otázka interpretace, jak to budeme hodnotit Pro mě je příjemné zjištění, že tu je docela dost dobrých škol, kvalitních učitelů, a že nejsou osamocenými výjimkami, ale je to (doufám) trend. Mohl bych zoufat že to není lepší, ale to bych nesměl pamatovat situaci před třeba 10-15 lety.

Kdo může  být nositelem změn k lepšímu? RVP k tomu dává prostor a dokonce se je podle mě snaží podpořit.

Jaké jsou školní vzdělávací plány? Tam je totiž první část odpovědi. Pestrá a zajímavá výuka musí být kodifiovaná tam. Pokud jste nespokojení s podobou výuky na škole, kam chodí vaše děti, chtějte vidět školní vzdělávací plán. Pokud jste učitel, snažte se přispět k jeho podobě která bude odpovídat 21. století a neopisujte staré osnovy.

A druhá část odpovědi je v učitelích. A to část klíčová. Kvalitní výuku mohou zprostředkovat jen kvalitní učitelé. Chce-li někdo z politické úrovně mluvit o kvalitní výuce, ať už v konkrétním případě výuce moderní historie, má jedinou možnost (a podle mě povinnost) – pomoci ve školách udržet kvalitní osobnosti jako učitele. (Jak to udělat, se snažím vysvětlit jinde).

Máme čas věnovat se moderní historii?

Nejdřív otázka klíčová – jak dotazovaaní vnímají realitu. Kam se opravdu reálně ve sledu událostí dostanou v devátém ročníku ZŠ nebo v maturitním ročníku na SŠ. Určitě by stálo za to zjistit, jak je to třeba s hodinovou dotací jednotlivých událostí nebo jevů, ale to je úkol pro nějaké pozdější důkladnější šetření.

V odpovědích různých skupin nebyly zásadní rozdíly, s výjimkou žáků. K těm se vrátíme.

Vidíme že zhruba čtvrtina vyučujících neohraničuje historii „velkými“ událostmi a snaží se nejblíž propojit historii a současnost. To je výborné.

Zhruba třetina škol končí výuku vstupem ČR do EU 2004, což dává smysl, podle mě trochu větší než vstup do NATO 1999 (zajímavé je, jak neviditelnou a i mimo výuku je přehlížená hranice přijetí Lisabonské smlouvy, ačkoli EU před ní a po jejím přijetí je úplně jiným útvarem).

Čtvrtina škol končí pádem Berínské zdi 1989 a koncem komunistické totality u nás. To se dá dobře pochopipt, ale podle mě je to už nedostatečná a příliš vzdálená hranice. Necelých 15% škol ovšem končí už rokem 1968 nebo dokonce 1948, což je nutné považovat za obrovské selhání.

Pokud jde o odpovědi žáků, já doufám, že jde pouze o shodu nešťastných náhod a nedostatečně vybrané respondenty, a jejich 100% odpovědí, že u nich výuka končila rokem 1968 není reprezentativí . Každopádně jde o varující sdělení.

Kdybych měl subjektivně nějak sumarizovat (pokud pominu varování sdělované žáky) – něco přes 50% škol zvládá výuku dějepipsu docela dobře protahnout až k nedávným zásadním mezníkům, což je dobré. Asi třetina škol se pohybuje na hranici a mají hodně co zlepšit. Asi 15% škol ve výuce moderních dějin viditelně a zásadně selhává.

Podívejme se na nějaké okolnosti:

Odpovědi jsou jasné a vpodstatě potvrzují předchozí zjištění.

Teď se podívejme na pár pod-odpovědí a vysvětlíme si, proč jsme je zařadili.

Tuto otázku považuju za důležitou. Ukazuje, jaký prostor a důležitost moderním dějinám učitelé vůbec chtějí přisoudit.

Vidíme, že obecně je přijímaná docela rozumná hranice první světové války. I když osobně bych považoval za ještě lepší nezačínat válečnými událostmi, natož příčinami, ale už událostmi po skončení války – mírem v Sevres apod. Nicméně smysluplné rozmězí je někde před a po skončení první světové války.

Smysl dává i přijetí bolševické revoluce v Rusku jako mezní hranici, protože přes šíření bolševismu a reakce na něj lze velmi dobře chápat velké množství pozdějších událostí. První světová válka jako tečka za stoletím devatenáctvím a mír ze Sevres a vítězství bolševiků v Rusku za rozehrání století dvacátého.

Řada odpovědí časovou vzdálenost nasouvala ještě dál do historie (extrémní jsou rok 1848 nebo Napoleonské války). To vnímám jako chybné, protože logicky pak nedovolí soustředění na moderní a především poválečné dějiny.

Ale pojďme kouknout na to, jak vnímáme rozdělení celé chronologie. Zkusil jsem proto přidat zdánlivě nesouvisející otázku z druhého konce – Kde vnímáte hranici pro konec prvního ročíku výuky dějepisu:

Naprostá většina okamžitě zařadí „zánik Říše Římské 476“. Už sto let, možná trochu déle. Bez ohledu na to, že rok 476 rozhodně nebyl tím civilizačně zlomovým.

Ale jako zlomový okamžik ho vybrali možná už osvícenci a tradice je viditelně silná. Naše zacházení z chronologií totiž jako by tiše počítalo s tím, že máme na výuku ne čtyři, ale pět let. Ačkoli v plánu jsou čtyři:

  1. Pravěk a Starověk
  2. Středověk
  3. tzv. Novověk a jeho součástí má být dění po průmyslové revoluci a  19. století
  4. 20. století

Jenže to se logicky nestihne. Učitelé většinou jakž takž dokážou dodržet časovou dotaci pro první dva roky (zvlášť v prvním ročnku je velmi štědrá a učíme spoustu detailů, které žáci přes prázdniny zapomenou). Jenže skluz nastane ve třetím roce, kdy máme velká témata jako humanismus, vzik a vývoj koloniální soustavy, třicetiletou válku, osvícenství, francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, vznik nacionalismu atd. – a to jsou závažná a důležitá témata Takže se skoro pravidelně nestihnou. Jako bychom počítali s tím, že ten třetí rok můžeme rozlomit do dvou – od pádu Konstantinopole a objevení Ameriky po francouzskou revoluci a v tom druhém 19 století. Ale ty nemáme. Takže kus 19. století nám „přeteče“ do čtvrtého roku výuky a ukousne prostor moderním dějinám.

Takže pojďme z opačného konce: Poslední rok chceme věnovat 20. stol., předposlední dejme tomu od osvícenství po konec 19 století. Druhý rok dává smysl ukončený někde vznikem absolutistických států a zmapováním mimoevropského dění – a tam je materiálu, pro dnešek často důležitého, mnohem víc, než kolik ve výuce připouštíme …ale kde bude začínat? Zcela subjektivně by mi dávalo smysl papežské schizma, hustiství, Kostnický koncil a pár podobných dějů, které byly prvním impulzem k rozsáhlým společnským změnám, změně postavení církve atd. A samozřejmě už včetně šíření knihtisku. Pád Konstantinopole a následné objevné plavby jsou třetím z těchto impulsů, které na dlouhou dobu změnily svět.

A to znamená, že první ze čtyř let výuky musí končit nejdříve někde s posledními Přemyslovci / nástupem Lucemburků, možná ještě Karlem IV a vrcholnou gotickou.  Podle mě nemáme jinou šanci, pokud chceme událostem 20. století dát ten prostor, který pro ně potřebujeme.

Pro názornost jsem si vzal jednu „mapu dějin“ a čistě opticky se pojďme podívat na denzitu událostí a jevů, které řadíme do učebnic a výuky. I tady nám vychází, že když budeme hledat rozdělení na čtyři úseky dějin, které budou zhruba stejně plné událostmi, dává smysl celý klasický „starověk“ a „středověk“ koncentrovat do prvího ročníku.

Tedy pokud si nepřipustíme, že vše může být výrazně jinak a vůbec nemusíme postupovat v lineární chronologii:

Když se nad výukou dějepisu opravdu zamyslíme, uvědomíme si, že možná daleko větší smysl dává pojetí, kdy se víceméně cyklicky spojují témata víc podle vnitřních souvislostí než podle čistě lineární následnosti. A samozřejmě, když je ještě propojíme s výukou v dalších předmětech. Rozumím tomu, že pro kozervativnější učitele je to další  konfliktní téma bořící zažité jistoty, ale i to bychom měli otevřít.

Co nám v tom brání? Když otevřeme RVP pro ZŠ, vidíme, že obsah shlukuje ne do čtyř, ale dokonce do osmi bloků. A když se podíváme na jejich přehled, vidíme, že autoři své vnímání historie vychylují ještě více pryč od moderní historie, nebo-li revize obsahu RVP v oblasti dějepisu je nutná, ale naštěstí není povinné rozdělení do ročníků, takže můžeme použít to, které je nazančené barevně:

  • ČLOVĚK V DĚJINÁCH 
  • POČÁTKY LIDSKÉ SPOLEČNOSTI
  • NEJSTARŠÍ CIVILIZACE. KOŘENY EVROPSKÉ KULTURY
  • KŘESŤANSTVÍ A STŘEDOVĚKÁ EVROPA
  • OBJEVY a DOBÝVÁNI A POČÁTKY NOVÉ DOBY  (renesance, humanismus, husitství, reformace a jejich šíření Evropou, zámořské objevy a počátky dobývání světa, český stát a velmoci v 15. – 18. století, barokní kultura a osvícenství)
  • MODERNIZACE SPOLEČNOSTI (Francouzská revoluce a 19. století) – logicky by osvícenství mělo patřit sem, stejně jako ideálně začátek a průběh první světové války.
  • MODERNÍ DOBA (1. půlka 20. století)
  • ROZDĚLENÝ A INTEGRUJÍCÍ SE SVĚT (2. půlka 20. století)

Nicméně nikde se tu závazně neříká, jak ho máme rozdělit a jakou přesně dát časovou dotaci.

Nepomáhají nám učebnice, které se drží přes sto let zažitého modelu a chronologie. Která se logicky přežila. Bylo by skvělé, kdyby si to aspoň jeden vydavatel a jeden tým autorů uvědomili. Na druhou stranu, učebnice je pomocný zdroj, není to nalinkovaná výuka. Nic nám nebrání dělit učivo do ročníků jinak než je rozdělili autoři učebnic.

Takže je to na nás a na obsahu školního vzdělávacího plánu. A ten může škola inovovat. Bude-li mít odvážné, inovativní  a kvalitní učitele. Na nich to totiž všechno závisí.

Máme-li to nějak shrnout: Na výuku moderních dějin nám většinou dost času a prostoru nezbývá. Na změnu ovšem nepotřebujeme žádné centrální rozhodnutí, natož nařízení, dokonce ani změnu RVP. Můžeme ji udělat hned.

 

Podléhají  učitelé dějepisu „ruské“ interpretaci dějin?

V textu BIS nebylo nikde uvedeno, co autoři mysleli tím, když z tohoto plošně obvinili učitele dějepisu.

Takže jsem zkusil zařadit některé otázky týkající se idejí ruského panslovnaství a pohledu na druhou světovou válku.

 

Myslím, že bez potřeby složitých interpretací vidíme, že většina odpovědí představuje celkem racionální pohled na postavení Ruska v historii. Pokud zalistuji učebnicemi z poslední doby, nacházím rozsáhlé popisy hladomoru na Ukrajině, zvěrstev v Katyni, gulagů i dalších projevů charakteru komunistického režimu v Rusku (resp. SSSR). Některé zmínky ze starších dějin jsu někdy vyhraněé tak, že mohou působit až jako snaha o zesměšnění ruské zaostalosti – ale ve skutečnosti jen bez obalu popsující realitu. Tedy o „ruském“ pojetí dějin nemůže být řeč. Samozřejmě, pokud nechceme historii obrátit naruby a udělat ji stejně křivou, jakou byla před rokem 89 – jen s opačným znaménkem.

A na závěr jedna otázka týkající se současnosti:

Když ji přičteme k předchozím a uděláme nějaký společný závěr, vidíme, že kolem tří čtvrtin odpovědí vnímá současné i historické Rusko opět poměrně realistcky. Část odpovědí je k historické úloze Ruska až neobjektivně kritická a opakovaně kolem 7% vnímá Rusko spíš idealisticky a nekriticky.

Vzhledem k celému předchozímu šetření i prostudování dostupných učebnic i RVP myslím, že můžu konstatovat, že těch 7% nesuvisí s žádnými vzdělávacími plány, ale odráží  osobní postoje části poulace. Čím blíž se dostáváme k současnosti, tím jsme víc přitom na tenkém ledě a je potřeba vždy odlišovat, co jsou objektivní a pozitivně ověřitelná data, a co jsou naše osobní postoje. Samozřejmě je věcí profesionality učitele, aby dokázal žákům oddělit informace od postojů a interpretací. Koneckonců kritické myšlení je, anebo by mělo být, jedním ze základních pilířů výuky. Ale to nás vrací opět k osobnosti učitele.

Pokud jako rodič narazíte na to, že škola předkládá dětem jinou interpretaci historie, než je v souladu s vaším viděním světa a vašimi postoji, podívejte se do školního vzdělávacího plánu. Měl by být veřejně dostupný, nejčastěji ke stažení na webu školy. Pokud není, škola je povinna vám ho bez obstrukcí půjčit. Pokud narazíte na neochotu, najděte jinou školu. Tajnosti kolem ŠVP jsou jasným signálem.

Pokud zjistíte, že školní vzdělávací plán vypadá jinak než reálná podoba výuky, existuje tato cesta postupných kroků:

  1. Promluvte s vyučující(m). Možná jde o nedorozumění a je jedno z které strany, důležité je, že je možná cesta k nápravě a vzájemnému pochopení. Pokud to nepomůže, pak
  2. promluvte s vedením školy. Pokud ani to nepomůže,
  3. obraťte se na místně příslušnou Česku školní inspekci. Obecně vzato chybou školy není, že učitel nějak interpretuje historické události, ale to, že výuka se liší od deklarovaného vzdělávacího plánu.

Pokud ovšem školní vzdělávací plán není v zásadním rozporu s výukou, jen se zcela míjí s vašimi postoji a tím, k čemu chcete děti vychovávat, velmi pravděpodobně to není obecně „špatně“, jen tahle škola není pro vás. Vždy si uvědomme, že je třeba rozlišovat, jestli učitel/ka dělá při výuce prokazatelné faktografické chyby, nebo jen prostě interpretuje věci jinak, než byste to udělali vy. Protože, jde-li o názory a postoje, nikdy si nemůžeme být jistí, že ty naše jsou „správné“, zatímco ty jiné jsou „nesprávné“. Ale souhlasím – jako rodiče máme právo na to, aby škola působila stejným směrem jako domácí výchova. Mohli byste se sice ještě kouknout, jestli náhodou není v rozporu ŠVP s RVP, ale jako laik to nejspíš nepoznáte. Řešení je – jestli vám to opravdu vadí – změňte školu.

Závěry

Zkusíme extrahovat obecné závěry:

  1. Je pozitivní, že roste podíl škol, kde se dějepis učí zajímavě, používá se pestrá škála metod a učí tam kompetentní učitelé, kteří si uvědomují, že nastalo 21. století. Takových škol je cca půlka. Zlepšovat se to může, bude-li učit víc učitelů-osobností a budou-li mít oporu v rodičích a vedení školy. RVP takovou kvalitní výuku přímo podporují. Neexistuje nařízení, které by to mohlo zlepšít z centrální úrovně – leda zlepšení podmínek práce učitele, které do školy přivede víc kvalitních osobností.
  2. Na řadě škol se kvalitně a odpovědně učí i moderní dějiny, ale je příliš mnoho škol, kde vinou různých okolností výuka končí příliš vzdálenými událostmi. Je to signál pro změnu v rozvržení učiva v jednotlivých ročnících. Není jiná možnost, než se vzdát důkladné výuky mnoha podrobostí z dějin starověku a středověku a obětovat je výuce moderních dějin s jejich souvislostmi. Opět – nepotřebujeme k tomu žádné centrální opatření a RVP jsou i dnes dostatečně pružná, aby to šlo udělat hned. Změnou školních vzdělávacích plánů. A ta je možná jak s kompetentními učiteli, tak s osvíceným vedením škol.
  3. Informace o pro-ruské interpretaci dějin je téměř jistě zcela mimo realitu a nevychází z žádného objektivního zjištění. Na úrovni postojů učitelů by se mohla týkat cca 7% škol. Troufám si předpokládat, že kauzálně souvisí se strukturou pedagogických sborů. Na úrovni učebnic, rámcových vzdělávacích plánů a troufám si tvrdit ani školních vzdělávacích plánů nemá oporu vůbec žádnou.

Za všechny překlepy se moc omlouvám.

30484 Celkem přečteno 4 Dnes přečteno