emůžeme pracovat novými metodami, máme co dělat, abychom stihli osnovy.
Decentralizace ale musí být důsledně uplatňována i v dalších oblastech – ke smutně proslulé kauze Internet do škol by nemuselo dojít a školy mohly být dnes vybavené kvalitněji a levněji, kdyby parta úředníků neprosadila centrální rozhodování a státem vybrané dodavatele.
Je až k neuvěření, že i po této zkušenosti se vážně uvažuje o vzniku úředníky řízeného školského portálu. Stejně jako v případě internetu do škol všichni z oboru tuší, že dojde-li k realizaci tohoto (zbytečného) projektu, ani on nebude ušetřen korupčních a lobbystických tlaků a výsledek bude přitom vždy přinejmenším rozpačitý.
Znamená decentralizace školství zmatek a anarchii?
Mnoho lidí se toho bojí. Ale uvědomme si, že stát má být tím, kdo určí pravidla, podle kterých se bude hrát, ale dělá chybu, když se snaží plést mezi hráče – těmi jsou v první řadě žáci, jejich rodiče a učitelé. Tito zmínění spolu se zřizovatelem také mají hrát hlavní roli: Jejich volení zástupci by měli tvořit školní rady, které by měly mít pravomoci obdobné správním radám akciových firem. Současná zákonem daná podoba obecně prospěšné společnosti je polovičatým řešením, které se pro školu vlastně příliš nehodí, protože učitelům do správní rady přístup vůbec zakazuje, s rodiči a žáky je to nejasné.
Školy tedy opravdu potřebují vznik specifické školní právnické osoby, která bude samosprávná podle naznačeného klíče a podoba školy bude vycházet z konsensu všech zmíněných. Rodiče navíc musí mít svobodu výběru vzdělávací cesty, právo volby mezi školami různých pedagogických systémů či dokonce domácím vzděláváním.
Autoři školského systému z padesátých let dvacátého století považovali za jednu z hlavních předností jednotnost celého systému. Všichni žáci v celé republice se ve stejnou dobu učili stejnou látku, nejčastěji dokonce stejnými metodami a mezi zdůrazňovanými přednostmi byla uváděna snadná možnost přechodu na jinou školu.
Jenže děti jsou různé, s různými schopnostmi a z různých rodin a podle toho potřebují různý typ vzdělávání a různé tempo vlastního postupu. V euforických porevolučních vznikla řada soukromých škol s krásnými pedagogickými ideály, ale během několik následujících let je úřední mašinérie srovnala zpět do latě jednotnosti – s minimálními tolerancemi musí mít všechny školy stejný učební plán, stejný počet hodin jednotlivých předmětů atd.
Až tato chiméra padne, pochopíme všichni, jak byla zbytečná. Budeme mít řadu velmi odlišných škol pracujících podle zcela odlišných plánů a vycházejících ze zcela odlišných filosofií, přesněji tolik, po kolika typech škol bude poptávka. Ano, když se děti přestěhují, možná budou v nové škole v něčem napřed a něco budou dohánět. To není tak zlá cena za to, že vzdělání nebude normované jak na běžícím pásu a bude vycházet z potřeb jednotlivých dětí.
Stejně jako v případě ekonomické transformace platí, že čím později a čím polovičatěji bude reforma provedena, tím hůř pro všechny. Zbývá jenom poslední otázka: Kdo a kdy u nás takto hlubokou reformu vzdělávací soustavy provede? Tato vláda se nejspíš zařadí k těm, které vzdělávací systém zanedbaly před ní.
Přidejte odpověď