Ať se podívám kamkoli, mám rozporuplné pocity. Je to takové sice legální, ale pro mnohé evidentně nechtěné dítě. Zákon sice umožňuje jeho používání, ale je to jako s mnoha dalšími fenomény kurikulární reformy – krok sem, krok tam.
Únorový kulatý stůl SKAV mě inspiroval k povídání o slovním hodnocení z trochu jiného úhlu pohledu.
Před pár týdny se na www.lidovky.cz objevila anketa o slovním hodnocení. Vyplynulo z ní, že zhruba tři čtvrtiny čtenářů o slovní hodnocení nestojí, preferují pětistupňovou klasifikaci, protože ji považují za přesnější. Mohlo by se tedy zdát, že slovním hodnocením není třeba se příliš zabývat, protože jde o marginálii, o kterou veřejnost nemá valný zájem. Přidám k tomu vlastní zkušenost: Dcera přestupovala na jinou školu a paní učitelka nám nabídla, že děti, jejichž rodiče o to budou stát, může namísto klasifikace na vysvědčení hodnotit slovně. Když jsem o to požádal, paní učitelka se podivila „Vždyť je to chytrá holka, proč ji chcete hodnotit slovně?“ Do slovního hodnocení měl výsledek samozřejmě daleko, tedy pominu-li, že byl psán slovy.
Co z toho vyplývá? Prvním faktem je, že naprostá většina „profesionálů“ – tedy pedagogů – má o slovním hodnocení jen velmi mlhavé tušení. Vědí asi tolik, že místo čísla popíší odstavec textu, ale jak to mají udělat a hlavně proč to mají dělat, o tom nemají páru. Část z nich považuje slovní hodnocení za jakousi úlitbu dětem s různými poruchami učení. Pak je to samozřejmě jen obtížně pochopitelná práce navíc. A jestliže takhle jsou na tom s vědomostmi o slovním hodnocení profíci, jak na tom může být široká veřejnost? A vrátím-li se k anketě zmíněné v úvodu, jakou váhu může mít názor člověka, který v podstatě nemá tušení, k čemu se vyjadřuje. Možná, že nebude od věci dodat, že jen o něco dříve na www.lidovky.cz proběhla anketa, ve které se skoro 80% zúčastněných vyjádřilo souhlasně k otázce, zda má učitel děti bít a nezanedbatelný díl zbytku tvořili zastánci názoru, že bít smí děti jen rodiče. Názor, že bití dětí je pedagogickým selháním, podpořila početně opět jen „marginální“ menšina.
Nenechte se výše uvedeným odstavcem prosím zaskočit, ani rozčílit. Máte pocit, že právě vás podceňuji? Vůbec ne, jen si stále častěji musíme uvědomit, že učitelé, kteří čtou Učitelské listy, brouzdají Českou školou, sami se vzdělávají… jsou menšinou. Také často podléhám šalbě, když něco, čím žiji já a lidé kolem mě, považuji za samozřejmé pro všechny. Jen je častěji třeba uvědomit si realitu, abychom nežili nevědomky ve skleníku. Pokud jde o slovní hodnocení – já naivka si například počátkem devadesátých let myslel, že jde o něco, co učitelé obecně vítají, chápou jeho výhody a jen ta hloupá byrokracie nám stojí v cestě. Slovní hodnocení tehdy – jako dneska – vítá menšina angažovaných kantorů, kteří přemýšlejí o své práci a kteří hledají pedagogické cesty, s nimiž známky prostě nejsou kompatibilní, slovní hodnocení naopak ano. Narážíme na něco, co daleko překračuje problematiku slovního hodnocení. Mnozí kolegové mi mohou říci, že zatímco můj názor je preferovat slovní či kriteriální hodnocení, jejich názor je vede ke klasifikaci. Ta je navíc tradiční a zavedená, je „normální“, slovní hodnocení je nebezpečný experiment.
Jde aspoň o rovnoprávný názor?
Vidím to tak, že jejich názor vychází z nedostatku informací a profesní nedovzdělanosti, ale budiž, každý má právo na názor. Ale jak to tedy je? Jsou naše názory rovnoprávné? Podívejme se nejdřív do školského zákona:
§51
1) Každé pololetí se vydává žákovi vysvědčení; za první pololetí lze žákovi místo vysvědčení vydat výpis z vysvědčení.
2) Hodnocení výsledků vzdělávání žáka na vysvědčení je vyjádřeno klasifikačním stupněm (dále jen „klasifikace“), slovně nebo kombinací obou způsobů. O způsobu hodnocení rozhoduje ředitel školy se souhlasem školské rady.
Tento odstavec je samozřejmě možné vnímat jako pokrok, protože slovní hodnocení umožňuje. Na druhou stranu si uvědomme, že zbytečně zužuje pole (do kterého velmi obtížně vpasuji například vícefaktorové kriteriální hodnocení) a že by z něho stačila v podstatě jen druhá věta.
3) Škola převede slovní hodnocení do klasifikace nebo klasifikaci do slovního hodnocení v případě přestupu žáka na školu, která hodnotí odlišným způsobem, a to na žádost této školy nebo zákonného zástupce žáka. Škola, která hodnotí slovně, převede pro účely přijímacího řízení ke střednímu vzdělávání slovní hodnocení do klasifikace.
Tento odstavec je vyloženě nešťastný, mísí se tu hrušky a jablka, autoři evidentně nevzali na vědomí, že takový převod je nonsensem. Tak jako tradičně frontálně učící pedagog nebude zpravidla schopný vytvořit smysluplné slovní hodnocení, které nebude pouhým blafáním, ale bude mít odpovídající obsah, tak pro učitele, který hodnotí slovně – a jehož styl výuky tomu samozřejmě odpovídá – bude „převod“ na klasifikaci znamenat deklasování celé předcházející práce. První věta zavádí evidentně destruktivní opatření, druhá věta odstavce by pak měla urážet nejen učitele základních škol, ale i jejich kolegy na středních školách. Copak střední škola k něčemu potřebuje přehled klasifikace uchazečů? A copak učitelé ze střední školy neumí přečíst slovní hodnocení, které je mnohem bohatším informačním zdrojem? Nebo zákon apriori připouští, že střední školy by měly vytvářet žebříček uchazečů podle klasifikace nebo průměrů? To pak zapomeňme na odstartovanou reformu.
4) U žáka s vývojovou poruchou rozhodne ředitel školy o použití slovního hodnocení na základě žádosti zákonného zástupce žáka. Výsledky vzdělávání žáka v základní škole speciální se hodnotí slovně.
Další doklad nepochopení podstaty slovního hodnocení. Způsob hodnocení nedílně souvisí se stylem výuky. Neumím si představit učitele, který bude část třídy klasifikovat a část třídy smysluplně hodnotit slovně. Celý tento odstavec je zbytečný a zatemňující rudiment chybné představy, že slovní hodnocení je způsob, jak „hloupým“ dětem říci, že jejich výsledky jsou mizerné tak, aby si toho pokud možno nevšimly.
5) V posledním roce plnění školní docházky se vydá žákovi výstupní hodnocení o tom, jak dosáhl cílů vzdělávání stanovených v § 44. V pátém a sedmém ročníku základního vzdělávání vydá škola výstupní hodnocení žákovi, který se hlásí k přijetí na vzdělávání na střední škole.
Tento odstavec je naopak – díky vazbě na obsah § 44 výrazem směřování ke kvalitní demokratické škole. Není od věci si ho to pro souvislosti citovat:
§44
Cíle základního vzdělávání
Základní vzdělávání vede k tomu, aby si žáci osvojili potřebné strategie učení, a na jejich základě byli motivováni k celoživotnímu učení, aby se učili tvořivě myslet a řešit přiměřené problémy, účinně komunikovat a spolupracovat, chránit své fyzické i duševní zdraví, vytvořené hodnoty a životní prostředí, být ohleduplní a tolerantní k jiným lidem a odlišným kulturám a duchovním hodnotám, poznat své schopnosti a reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o své další životní dráze a svém profesním uplatnění.
Z přečtení toho je vám zřejmé, že výstupní hodnocení je koherentní s kurikulární reformou, na druhou stranu je zcela nekompatibilní s dosavadním lpěním na systému vyučovacích předmětů. Je zřejmé, že výstupní hodnocení bude vyžadovat od učitelů dovednost napsat strukturované, velmi efektivní a promyšlené slovní hodnocení, protože hodnoty z §44 nejsou převoditelné do klasifikace.
Vyhláška o základním vzdělávání z 18. 1. 2005 se v §14 až 16 zabývá dalšími náležitostmi hodnocení. Také tam se plynule mísí obojí a k nejdiskutabilnějšímu momentu patří povinnost psát celkové hodnocení (prospěl, prospěl s vyznamenáním…) i na vysvědčení se slovním hodnocením. Jakoby autorům opět unikla podstata. Slovní hodnocení tedy je možné, ale ne rovnoprávné.
Jak to tedy s postavením slovního hodnocení je?
Ať se podívám kamkoli, mám rozporuplné pocity. Je to takové sice legální, ale pro mnohé evidentně nechtěné dítě. Zákon sice umožňuje jeho používání, ale je to jako s mnoha dalšími fenomény kurikulární reformy – krok sem, krok tam. Stejně jako se vzdělávacími programy byl radikálně nový směr deklarován nesmělým hláskem, navíc za situace, kdy laická veřejnost i naprostá většina odborné veřejnosti a pedagogů, kteří by měli reformu realizovat, má jen mlžné povědomí o tom, co to je a proč to dělat.
Přirovnáme-li si to k marketingu nějakého obecného výrobku, pustili jsme se do prodeje výrobku, který 99% zaměstnanců neumí vyrobit, neví proč ho vyrábět a k čemu je to dobré, trh víceméně neví ani o jeho existenci, natož o jeho vlastnostech. Ovšem my z pozice ředitele akcionářům hrdě nahlásíme, že jsme spustili výrobu nového modelu, který podle projektu o řád předčí model starý. Hádejte, jak takový projekt dopadne?
Zavádění těchto „modelů“ prostě ignoruje zákonitosti. Nestačí se rozhodnout a „ono to půjde“. Je třeba dvou významných okolností, které byly zanedbány:
Je třeba, aby učitelé byli na reformy připraveni, aby disponovali ne mlhavým tušením, ale odbornými znalostmi. Takže spuštění kurikulární reformy měly předcházet změny v obsahu výuky pedagogických fakult. Měly být odstartovány kurzy dalšího vzdělávání učitelů, a to při vzpomínce na kvalitu většiny produktů MŠMT nejlépe systémem velmi zřetelně cílených grantů pro nestátní neziskové organizace. Program Rozvoj lidských zdrojů Evropských strukturálních fondů, který vypsalo MŠMT, je podvázán vynucováním ministerských akreditací a popravdě řečeno, mám obavu z jeho průběhu, ale to je samostatný námět. Je naivní myslet, si, že by se to mohlo stihnout za krátké časové období, ale je ještě naivnější spustit reformu a teprve na základě zoufalých reakcí začít uvažovat o odborné přípravě těch, kteří ji budou realizovat. Je to obdobné, jako by ředitel automobilky poslal dělníky k novým výrobním linkám bez zaškolení a až po opakovaných úrazech a hromadícím se šrotu začal uvažovat o tom, že svému bratranci dá zpracovat studii, ve které se naplánuje, jak dceřiná firma provede příští kvartál školení. Samozřejmě ne, že by učitelé byli bez viny – mohli se už několik let iniciativně vzdělávat… Jenže to po nich nikdo nevyžadoval. To je obraz nejen učitelstva, to je obraz celé společnosti. Prostě je to tak. Mohli se to naučit, neudělali to, můžeme se na ně zlobit, ale ve finál
nám nezbývá, než je to tedy naučit, chceme-li vůbec nějakou reformu doopravdy realizovat.
Druhou zásadní oblastí, která byla zanedbána, je oblast veřejnosti. Je pustým alibismem odvolávat se nyní na názor veřejnosti, která o záměrech, obsahu ani smyslu kurikulárních reforem nemá potuchy. Umí si někdo představit, že by automobilka zadala výzkum veřejného mínění, ve kterém by zjišťovala, jestli si zákazníci raději koupí vůz s BAT nebo bez BAT? Cože je to BAT? Kdo ví… Aha, výzkum říká, že veřejnost chce raději auta bez BAT. Veřejnost totiž netuší, co se pod tím pojmem skrývá. Automobilka, která chce uspět s novým systémem, totiž nejdříve spustí reklamní kampaň, ve které veřejnosti představí základní informace o novém výrobku, a samozřejmě si dá záležet na tom, aby předvedla rozdíly.
Máme právo propagovat „nechtěnou“ reformu?
Z principu máme dvě možné cesty, jak se k tomu všemu dál stavět. Jeden princip je striktně liberální – a přiznávám, že mně by byl bližší. Nastaví se široce otevřené svobodné podmínky, ve kterých mají jednotlivé subjekty maximální autonomii. Je to systém vyspělé občanské společnosti, kdy do hry významnou měrou vstupují poučení rodiče i na kvalitě zainteresovaná místní zastupitelstva.
Vydali jsme se jinou cestou – zkusme ji pozitivně vnímat jako cestu osvíceného mírného despoty. Podmínky nestanovíme tak liberální, zato se poradíme s odborníky a deklarujeme státní strategii. Připouštím, že v tuto chvíli je to pro naši zemi nejspíš efektivnější cesta. V jistém smyslu vůbec není snazší – jednak nechceme-li pohořet, musíme efektivně (a přiměřeně pružně) nastavit složité vztahy mezi mnoha subjekty, přičemž musíme mít na paměti, že změna na kterémkoli místě systému vždy ovlivní celý systém – a že všechny změny musíme tedy chystat s ohledem na široké spektrum přímých i nepřímých souvislostí. A potom, pokud už jednou strategii vyslovíme, nesmíme couvnout. V tuto chvíli už není možné začít uvažovat o tom, co si myslí veřejnost. Stejně tak bychom mohli zjistit, že „veřejnost“ preferuje trestat zloděje sekáním rukou a nevěru kamenováním.
Nezapomínejme, že je mnoho odborných otázek, na které se ani výrobce zákazníků prostě neptá. Zákazník chce ekologicky šetrný motor s velkým výkonem a malou spotřebou, ale bude se konstruktér motoru ptát zákazníka, jestli chce raději hlavy válcové či eliptické? Velká část rozhodnutí se řídí podklady dodanými odborníky, kteří vypočítali a experimentálně ověřili. Bílá kniha byla sestavena bez dotazů na názor veřejnosti. Školský zákon vznikl bez přihlédnutí k názorům zvenčí; tedy vyjma několik lobbystických skupin, které si do něj vynutily pár zhoršováků. Kurikulární reforma byla odstartována k radosti menšiny a nechuti většiny… Každopádně jejím startem byl deklarován program rozvoje vzdělávací soustavy a slovní hodnocení je jedním z koleček, jejichž souhra ve finále může přinést úspěch reformy.
Takže to vidím tak, že buď reformu vezmeme vážně – zapojíme veřejnost a reformě přizpůsobíme přípravu učitelů, nebo se omluvíme a řekneme, že to byl jen takový pokus, který jsme vlastně nemysleli tak úplně vážně. Vždyť většina lidí se bez slovního hodnocení nebo reformy obejde a 75% voličů považuje výprask od učitele za celkem relevantní výchovný prostředek.
Přidejte odpověď