Škola a veřejnost

Mezi učiteli panuje obecný pocit nespokojenosti; křivdy za nízké platy, za nezájem ze strany veřejnosti, za nízký status u žáků. A co mají dělat? Demonstrovat v Karmelitské? Stávkovat? Nebo mohou udělat něco jiného?

Tristní srovnání mezi platem u nás a u našich západních sousedů se netýká jen učitelů, s malými výjimkami se týká všech. Odráží poměr v ekonomickém výkonu našich zemí. Nám jako učitelům se to může nelíbit, ale tak to je. Můžeme to změnit, když si vychováme novou generaci, která bude výkonnější, ale to bude chvíli trvat, že.

Co můžeme udělat hned, je změnit způsob, jak se peníze v rozpočtu školy rozdělují. Změnit systém ohodnocování pedagogů – tedy zrušit všechny tabulky, jako jedinou jistotu ponechat minimální mzdu a vše ostatní (až do výše několikanásobku té minimální mzdy) vyplácet dle množství, kvality a náročnosti práce – to je cíl reálný, dostupný… jen se obávám že se na něm neshodneme. Alespoň vždy, když jsem ho prezentoval, nebyl jsem kolegy kamenován jen proto, že jsem nebyl po ruce. Změna mzdového systému vyvolá pocit ohrožení a každý sebe raděj rovnou řadí mezi ty, kteří žádné odměny dostávat nebudou. Odboráři a levicové strany to dobře vědí a na tuhle notečku hrají – jen hezky zachovat tarifní tabulky a bojovat výhradně za přisypání zrna do jejich systému.

Vyčlenit na vzdělávání 6% HDP je cíl rozumný a shodneme se na něm. Není však reálný. Zapomeňme na ideje a proklamace a koukejme na svět, jak je doopravdy. Novinářskou hantýrkou se tomu říká „Není politicky průchozí.“ Zkuste totiž nahlédnout do rozpočtu a navrhnout, odkud ty peníze brát. Levice by nadělala další dluhy, které jednou budou splácet naše děti (A budou muset, jinak je zahubí úroky z těch dluhů). Samozřejmě napadají mě možnosti razantních škrtů v sociálních dávkách a dotacích, ale většina občanů takové škrty kategoricky odmítá. A pak – uvědomme si, že už nyní náš stát hospodaří každý rok se schodkem kolem 100 miliard. Už jen přechod na vyrovnaný rozpočet bude znamenat nutnost úspor. Povede-li se to bez toho, že by došlo ke škrtům i v kapitole školství, berme to jako docela přijatelný výsledek. Po skončení tohoto volebního období zbude příštím vládám dluh blížící se bilionu – a samozřejmě povinnost platit z něj krvavé úroky. Ať se nám to líbí nebo ne, vezměme prostě na vědomí, že ekonomická situace naší země se posledních 8 let dramaticky zhoršila a v budoucnosti nás čeká práce a práce. Žádný z našich politiků nemá formát sira Churchila nebo Ariela Sharona, aby řekl naplno a popravdě, že jediné, co může slíbit, je krev a pot. Ale tak se věci mají doopravdy – budeme rádi, když školství budeme moci financovat tak jako dosud, víc nám voliči nedovolí.

Je veřejnost tak zabedněná, že nechce pochopit, jak moc je vzdělání důležité? Je pravda, že školy jakožto instituce a učitelé jako jejich zaměstnanci jsou veřejnosti celkem lhostejné. Asi je to špatně, ale podívejme, jak to platí obráceně. Stará se škola a učitelé o to, co potřebuje svět kolem? Dovolím si zbořit pár iluzí:

Existuje spousta poměrně drahých jazykových kurzů, které mají plno. Funguje řada institucí, které poskytují různé další formy vzdělávání (programování, ekonomika…), jejichž provozovatelé výborně prosperují. Uvědomme si podstatu – nedostávají žádné dotace, žádné reformy a úřady, a přece je vzdělávání, které poskytují, dobrý byznys, protože jejich klienti jsou ochotni platit vysoké sumy. Proč? Protože znalosti a dovednosti, které tam získají, jsou dobrou investicí. Otvírají cestu k většímu vlastnímu výdělku, k lepšímu postavení na trhu práce.

Hořká pravda, kterou málo kolegů skousne, zní, že vzdělávání, které poskytuje většina škol dobrou investicí není. Velká část našeho „oficiálního“ vzdělávání není vůbec žádnou investicí. Středoškolák po absolvování několika let výuky cizího jazyka se jde přihlásit na „komerční“ jazykovku, aby se něco naučil. A my se nepropadneme hanbou. Divné. Střední škola se nestuduje kvůli dovednostem, ale kvůli cáru papíru s minimální výpovědní hodnotou. Většina vysokých škol je na hony vzdálena praxi a většina humanitních škol nemá s realitou společného vůbec nic. Studuje se na nich obor, který maturantovi zní zajímavě a studium mu do 26 let pomáhá zachovat studentské výhody. Základní škola je ve své současné podobě historickým reziduem, kterého nejsme ochotni se vzdát. Jsme národ Komenského, tak se to dělalo vždy, a většina mých kolegů je přesvědčena o tom, že tuto tradici nám celý svět závidí, přičemž neopomenou uvést mizerné znalosti Američanů stran zeměpisu Evropy. Školné nemáme, většina lidí se při tom slově pokřižuje, jak když vidí pekelníka. Takže nikoho to ani nenutí dívat se na vzdělání jako na investici.

Investice je pojem, který až příliš zavání byznysem. Je to podezřelé, také bych mohl chtít ve vzdělávání vidět prostě standardní službu, na kterou se vztahují standardní ekonomické zákonitosti. Škola službu poskytuje, žák (a jeho rodiče) jsou zákazníci. Půjdete-li si koupit boty, máte možnost vybrat si jaké boty potřebujete, v kterém krámě je koupíte a kolik jste ochotni do nich vrazit. Mezi obuvníky panuje konkurence a každý se snaží vyrábět je co nejlepší, nehnat cenu moc nahoru, aby neztratil klienty, šít boty na míru zákazníkům. Zkrátka je na nich, aby obstáli. Stát nám do toho naštěstí moc nemluví. Ale vzdělání, to je jiná, to mě všichni přesvědčují, že se jaksi vymyká zákonitostem. Stát vybere peníze a vzdělání nakoupí za zákazníka. Zákazník nemá možnost ovlivnit kvalitu ani cenu, ve velké míře nemá ani možnost svobodně si vybrat, kde se nakoupí. Dostává nekvalitní boty ve velikosti, která mu nevyhovuje. Obuvníci jsou placeni mzdovým tarifem, podle toho, jakou mají obuvnickou školou a kolik let to dělají. Na kvalitě nezáleží – tak jen blázni pracují dobře. Všichni jsou placeni špatně, ale je to jistota. A zákazník je nespokojený, zaslechne-li zvěst o hrozbě stávky obuvníků, vezme vidle a jde je hnát. Divíte se mu?

Co z toho plyne pro nás jako příslušníky jedné profese? Své postavení nemůžeme změnit křikem, ale vlastní prací. Není to efektní a nejde to hned. Je to namáhavé. Měli bychom usilovat o zavedení systémových pravidel, které zruší co nejvíc všech omezení, které dají pravomoci šéfům našich škol… které v oblasti vzdělávání nastolí otevřené a přirozené ekonomické podmínky. Potom můžeme vyhrnout rukávy a docílit prosperity našich vzdělávacích institucí. Budeme v nich dobře zaplaceni za svou skvělou a svobodně vykonávanou práci, která nás baví.

7301 Celkem přečteno 2 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


41 + = 45