Když diskutuji s většinou učitelů o cílech jejich snažení, hovoří právě o nich. Často se však ani v této rovnině nedohodneme. Terciární cíle jsou to, co se objevuje v našich osnovách a špatně formulovaných standardech. Když budu vulgarizovat, terciární cíle jsou to, z čeho si žáci píší poznámky do sešitů a co jsou schopni vám jako cíl hodiny označit, protože z jejich pohledu jsou první dvě vrstvy většinou příliš schované. Ne, že by to vždy bylo špatně: Žáci nemusí bezprostředně o existenci primárních cílů vědět, o existenci sekundárních cílů vědět alespoň občas mohou, ale nemusí se jimi příliš zabývat.
Pokud jde o ty terciární cíle, měly by být kvantifikovány spíše jako schopnost používat literaturu, přehled o problematice v oboru a metodách jejího řešení než jako znalost výčtu informací. Ale i přesto je jasné, že do této sféry si budeme definovat cíle jako „násobení“, „na dvoře Karla IV.“ ap. Každopádně je dobré, aby si učitel uvědomoval, že pokud se mu podaří splnit primární a sekundární cíle, které si vytyčil a nepodaří se mu splnit vytyčené cíle terciární, je to mnohem lepší, než kdyby to dopadlo obráceně, ačkoli ve většině škol se na věci pohlíží zcela opačně.
Snad jsem přístupem k definování cílů zabral příliš prostoru, ale šlo mi opravdu o zdůraznění potřeby vědět proč učím, co učím a k čemu to bude mým žákům dobré. Je-li jedinou odpovědí, že „je to v osnovách“ anebo že „to patří ke vzdělání“, je nutné si uvědomit, že to jsou tedy špatné osnovy a špatná konvence vzdělání a je nutné je změnit. Nemohu-li si sám zřetelně uvědomit účelnou vazbu mezi jednotlivými vrstvami cílů, je špatné zadání cíle a je nutné je předefinovat.
<< Předchozí kapitola Následující kapitola >>
Vyšlo knižně 1995
Přidejte odpověď