Měl-li bych nějak definovat rozdíl mezi primárními a sekundárními cíli, snad by bylo odpovídající charakteristikou, že primární cíle vedou ke změně vlastní osobnosti žáků, sekundární cíle vedou ke změně ve vidění a chápání světa žáky a terciární cíle vedou ke změně dovedností sloužících k vypořádání se s okolním světem.
Rozdíl mezi kvantitou a kvalitou
Samotné pojetí vzdělání může být pro nás krásným důkazem tohoto rozdílu: Kvantitativní vývoj v oblasti vzdělání znamenal předkládat před žáky stále větší balík stále náročnějších dovedností a vědomostí, které mají zvládnout; kvalitativní vývoj znamená reflexi potřeb člověka a jeho vývoje a zhodnocení této reflexe v podobě znovu zformulovaných cílů a poté obsahu vzdělání.
Kontrapunkt a kontradikce
V jednom obsáhlejším tématu s terciány jsme se zabývali dějinami různých náboženství. Díky množství poznatků a záplavě různých událostí jsme zjistili několik základních myšlenek: Existuje velké množství různých náboženství a ještě větší počet různých církví. Celé dějiny jsou plné herezí od těchto církví a celé dějiny jsou plné vzájemného ovlivňování. Každé heretické hnutí měnilo samu církev a ta svými změnami vyvolávala další heretická hnutí. Nástup islámu souvisí s obdobím ikonoklasmu v Byzanci a ten zase souvisí s roztržkou mezi východem a západem. Střídmost protestantů souvisí s pompézní okázalostí katolického baroku atd. Svět není přímočarý, existuje v mnoha kontrapunktních proudech, myšlenkách a dějích a ty jsou ovlivňovány vzájemným proplétáním a kontradikcí. Kdyby byla řeč o fyzice, asi bychom indukovali zákon akce a reakce.
Chaos
Nejsem matematikem a jistě matematickou teorii chaosu budu interpretovat zkresleně, ale zkusím ji v krátkosti vyjádřit tak, že chaos je struktura obsahující tolik proměnných, že se stabilní systém vyjádřitelný kauzálními vztahy stává multistabilním a změna hodnot jednotlivých proměnných může fatálním způsobem změnit stabilitu i genezi systému.
Chaosem je například lidská psychika, která se při postupném odhalování jejích jednotlivých zákoutí ukazuje nedefinovatelná a neobsažitelná při pozitivistickém behaviorálním přístupu. Chaosem jsou mezilidské vztahy, jejichž součástí jsou vzájemně prolínané a konfrontované psychiky všech účastných. Chaosem je psychologický proces učení, v němž hraje roli tolik proměnných, že je nemožné ho modelovat. Chaosem vyššího řádu je proces učení ve skupině, proces sociálního učení a proces školního vzdělávání.
Typickým příkladem chaosu je nejen lidská psychika, ale i zvláštní druh rovnováhy, který existuje v lidské společnosti. Při svém bádání nad tím, co jsou dějiny, jaký mají smysl a jakou mají logiku jsme s mými studenty došli ke zjištění, že i celé dějiny jsou chaosem. Struktura kauzalit nabývá takových rozměrů a stává se podmíněná tolika proměnnými a neznámými, že vlastní nit se ztrácí.
Moderní doba ukazuje důsledky chaotické struktury společnosti občas v obzvlášť drastickém světle: Je jím možnost jednotlivce ovlivnit globální běh událostí. Donedávna byl největší hrozbou lidstva strach z nukleárních zbraní, jejich použití bylo provázeno psychologickou bariérou a představa jejich použití byla provázena představou globální zkázy. Útěchou bylo, že tato možnost byla blokována pojistnými mechanismy, jichž by muselo selhat v řetězci několik, aby došlo ke skutečné katastrofě. Výroba jaderné zbraně byla navíc vázána na poměrně značný duševní i materiální potenciál. Zprávy z Japonska posledních týdnů nás přesvědčují o tom, jak hluboce jsme se mýlili: Výroba chemických či biologických druhů zbraní je levnější, jednodušší a v podstatě dostupná i lokální skupině teroristů. Důsledky použití těchto zbraní – na koleně vyrobených – jsou ve své děsivosti přitom srovnatelné s účinky nukleární války. Běh lidských dějin se během několika dní může fatálně změnit zásahem neznámé a nepředvídatelné síly, jakou může být do toho dne neznámá náboženská sekta či extrémistická politická skupina. Možnost takového teroristického útoku stále více zpochybňuje logiku vývoje.
Je navíc otázkou, jaké vlastně existují prostředky k obraně před takovým zásahem a – zjišťujeme, že jsou stále složitější a stále méně spolehlivé. Technický rozvoj, který dovoluje jedinci vyrobit bez velkých nároků na vybavení ničící prostředky nepředvídatelné síly, není schopen zabránit zneužití těchto prostředků. A. Einstein viděl záchranu před jaderným nebezpečím ve vytvoření silného nadnárodního společenství. Jistě: možnost zneužití jaderných zbraní vázal na politické vedení jednotlivých zemí. Ani takové společenství však nedokáže zastavit terorismus malých skupinek, jejichž technické prostředky dnes nejsou vlastně příliš slabší. Uroveň technických prostředků je dnes destabilizujícím prvkem a rovnováhu – tedy samotou existenci naší civilizace činí stále zranitelnější.
Jedinou cestou spolehlivé obrany je budování takové lidské společnosti, která nebude obsahovat nestabilní články ohrožující stabilitu existence. To není úkol pro politiky či represívní aparát, to je úkol pro školu a učitele: Chaotickou podstatu lidské společnosti by měli žáci poznat a pochopit stejně dobře, jako by měli zažít coby nedílnou část své osobnosti odpovědnost za cokoli, čím přispějí celkové civilizaci. Jestliže vývoj techniky dosáhl stupně, kdy jedinec může být zdrojem globální zkázy, musí nyní vývoj ve společenské oblasti dosáhnout techniku a zaručit, jde-li to vůbec, aby to člověk neudělal. Je to další názorná ukázka toho, jak daleko vývoj člověka zaostal za vývojem techniky.
Vývoj
Začnu z jiného konce: Dočetl jsem se jednou, že věda je stav momentálně dostupných informací a upřímně jsem se nad takovou formulací zhrozil. Tak jako demokracie není „jak je uspořádán stát“ a živý organismus není soubor buněk a bílkovin, jak s cílem zesměšnit materialistický pohled na svět vykládal na přednášce jeden představitel waldorfské pedagogiky. Věda je, mimo jiné, vývoj, způsob myšlení, pokrok a změny v dosaženém vědění. Ochota přijímat změny, nevytvářet dogmata a nezalhávat nepoznané.
Také vzdělání není soubor toho, co víme, ale proces, který se v nás odehrává. Vývoj. Týká se to počasí, které „není„, ale „mění se“, týká se to lidské psychiky, gramatiky jazyka, stavu vesmíru i čehokoli jiného. Svět existuje jen tím, že se mění a vyvíjí. V některých oblastech je vývoj zřetelný, v jiných je měřeno délkou lidského života nezřetelný, ale je to tak: Vývoj je jedním ze základních principů existence. Nelze nikdy dospět k ideálnímu stavu, ať jde o lidské zdraví, poměry ve státě či čemkoli jiném. Svět jako chaotická struktura je nestabilní.
Také proto jsou nestabilní a pomíjivé poznatky jakéhokoli vědního oboru. Dokonce i symbol rigidity – náboženská dogmata – podléhá vývoji. Trvalému vývoji musí podléhat i podoba naší školy, její obsah i formy. Na trvalý vývoj a změny musíme připravit své žáky, týká se to všech předmětů, týká se to samotného vidění světa – nejde o stojící obraz, ale o nestálou strukturu, tekutý písek, který není uchopitelný. „Uchopitelné“ je jen naše poznání o jeho proměnlivosti.
Věda normální a postnormální
Do jisté míry souvisí s chaosem: Byly doby, kdy věda řešila problémy, které bylo možné definovat, modelovat a přesně popsat. Problémy velmi úzce vymezené a svým způsobem vytržené z kontextu reality. Normální – klasická věda bere svět jako uzavřenou soustavu matematických rovnic, jejichž řešením je možné vždy racionální cestou dojít k přesným požadovaným výsledkům. Postupně se stále více ukazuje, že je nutné řešit problémy natolik složité, že pronikají mnoha vědními disciplínami, vstupní informace obsahují tolik proměnných a neznámých, že řešením vůbec nemůže být jednoznačná racionálně získaná informace. Postnormální věda musí pracovat s průnikem oborů lidského poznání, s počtem pravděpodobnosti, s indukcí, invencí a s iracionálními operacemi. Přitom výsledky takového výzkumu mohou mít dalekosáhlé následky.
Mají-li na to být žáci a studenti připraveni, je nutné jim také předkládat komplexní víceoborové problémy zatížené množstvím neznámých, při jejichž řešení budou muset užívat invenci, odhad a analogii. Budou muset řešit problémy, jejichž řešení není jednoznačné a jisté, a budou se muset naučit tato řešení opravovat podle dostupnosti informací.
Magie, racionalita a logika
Současná doba je provázena nárůstem vlivu iracionálních myšlenek, vyhledáváme iracionální romantiku a intenzivně pátráme po tom, co je to magie. Stačí se podívat na televizní noviny, kolik církví a náboženských sekt s velkým úspěchem získává členskou základnu a stejně úspěšně je vede k vražedným či sebevražedným cílům. Stačí se podívat na pulty knihkupectví, kde významné místo zabírají pseudointelektuální knížky mající společného jmenovatele: mystiku. Většinou nejde vůbec o knížky chytré natož objevné, ale o dobrý obchod: lidé chtějí něco neobvyklého, tedy se napíše brak zabalený do tajemna. Ovšem výjimečně seženete něco sa
ajícího ke kořenům věci, ty většinu čtenářů ostatně ani nezajímají, jsou příliš náročné na myšlení a nenabízejí tolik senzací jako okultismus, duchové hovořící ze záhrobí, jasnovidci ap.
První, co vás napadne, že lidé vyledávají senzace, a mystika je dobrá senzace, jistě. Dav stejně spolehlivě sleduje nejrůznější podoby černé kroniky, politické aféry a životopisy bohatých paniček. To vše z mnoha různých důvodů. Další příčina je v tom, že lidé vyhledávají něco, co je přesahuje a přitom touží poznat nepoznatelné. Je to vlastně rozpor: kupují knížku o magii, odkud tuší esoterické poznání, a současně se domnívají, že patří k vyvoleným, kteří po přečtení útlé brožurky proniknou k podstatě tohoto poznání.
Kromě jiných má to jednu docela dobrou příčinu: náš svět se staví jako velice logický. Ve škole se snažíme budit zdání, že vše je logikou uchopitelné a logicky vybudované a navíc jen logické je správné. Samozřejmě není, neboť k logické výstavbě světa nám asi vždy bude chybět dostatek informací, a první důkaz nelogičnosti běhu světa nás nutí hledat odpovědi mimo tuto logiku. Jsou to vrátka pro náboženské činitele, proroky a pseudomágy, kteří hledajícím ukazují cestu ven z logického světa s více či méně vyřčeným „Naše víra, cesta, názory… jsou jedinou správnou alternativou tomuto logickému světu, který je chybný.“
Tento svět samozřejmě není ani logický, ani chybný a „správná“ alternativa neexistuje. Jenže toto poznání vyžaduje příliš duševní námahy a příliš hledání. A můžeme to chtít po lidech, kterým se logika od malička předkládá jako jediná správná cesta na rozdíl od iracionality jakožto „scesty“? Ona totiž iracionalita a nelogično patří do našeho stylu myšlení stejně přirozeně, jen bychom měli vědět, jak funguje a k čemu se hodí. Ve škole to ovšem vyžaduje přístup, kdy nebudeme odmítat cokoli, co není logické. Ve skutečnosti navíc nevydávat za logické něco, co jím není. Znamená to také nepřemýšlet jen o tom, jestli jsme dosáhli očekávaného výsledku, ale jak jsme ho dosáhli a co se v nás při tom odehrávalo.
Konvergence – divergence
Naše výchova a vzdělání směřují jednoznačně k hledání toho, co je správné. Učíme se řešit matematické úlohy, které mají jedno správné řešení, píšeme gramatické doplňovačky, které mají jediné správné řešení, učíme se společenskému chování, které je v podstatě programované chování: určitá situace znamená jediné dobře definované řešení. Vstupujeme-li do dvěří, vždy je společenskou konvencí dobře definované pořadí. „Dobře definované“ jsou dokonce společenskou konvencí i mnohem složitější situace. Uvozovky píši proto, že opravdu dobře definovat společenské situace nelze: mají charakter chaosu a v životě málokdy existuje jediné správné vyústění. V životě má většina situací mnoho různých vyústění a řešení. Kdo od života očekává, že bude probíhat podle „dobře definovaného“ programu, musí být realitou trvale stresován.
Pro učitele to znamená, že nemůže jednostranně vést své žáky ke konvergentnímu myšlení; úlohy divergentního charakteru by měly tvořit rovný díl. Chápu jejich malou oblíbenost u většiny učitelek: většinou je nelze kvantifikovat a kvantitativně hodnotit. Divergentní úlohy budou končit konstatováním, že je mnoho různých řešení a vyústění, která budou mít naprosto odlišné důsledky a přesto nemůžeme jedno považovat za lepší než druhé.
<< Předchozí kapitola Následující kapitola >>
Vyšlo knižně 1995
Přidejte odpověď