Pedagogika postindustriální společnosti – 1. věk proměn

Jestliže se tu několikrát opakovaně odvoláváme na to, že se děti musí naučit žít ve světě, do kterého vyrostou, snad by bylo na místě zamyslet se nad jeho podobou. Čím bude charakteristický?

Svět minulosti byl typický stabilitou a určitou daností. Morálka či zvyklosti přetrvávaly staletí a ještě dnes mnoho lidí doufá, že je možné svět, který se dal do pohybu, zastavit a odstavit na vedlejší kolej nehybnosti 19. století. Nelze a kdo se o to pokusí, musí být tímto světem zákonitě převálcován. Vývoj, který v minulosti udělal během několika generací nesmělý krůček, dnes změní svět k nepoznání několikrát v průběhu jedné generace.

Plynulé a soustavné změny. To je jedna z důležitých charakteristik přicházející doby. Nic nebude, jak je nyní, a změny budou provázet život všech lidí. Neustále se bude měnit svět, sociální klima, lidé několikrát za život budou měnit povolání – často naprosto zásadně – budou měnit bydliště – častěji a mnohem zásadněji než dnes – svět bude jiný: budou se prolínat kultury, měnit mravy, měnit sociální statusy. Jestliže devatenácté století a část století dvacátého žila v jasně stanovených pravidlech a hranicích, svět budoucnosti patří změnám. Naučit se do tohoto proudu událostí a proměn můžeme jen přizpůsobivostí – moderní člověk bude muset být velmi flexibilní a pochopitelně také odolný psychické zátěži, která ze změn vyplývá.

Do stejné kategorie patří pochopitelně i stálé změny v kvalitě a možnostech nástrojů a techniky. Výpočetní technika za jednu lidskou generaci stihne pokrok, který si stěží představíme; naše děti se po celý život budou učit i ovládat a efektivně využívat tento pokrok. Uvědomme si jen, za jak krátkou dobu a v jakém rozměru se u nás prosadily mikropočítače a jakým způsobem změnily náš život. Během pěti let, v západní Evropě a Spojených státech maximálně během posledních deseti let. Důsledky vpádu mikropočítačů do našeho života jsou přitom nedozírné: vše je jinak, téměř každý obor lidské činnosti se díky počítačům změnil. Za tak krátkou dobu. Za dalších pět až deset let budou nejspíše existovat počítačové sítě, které ve spojení s kabelovou televizí jako jemné nervoví propojí všechny domácnosti a všechna pracoviště na Zemi. Budou přenášet dopisy, televizní programy, videotelefony, budou se jejich prostřednictvím uzavírat obchody a budou jimi proudit veškeré informace, na které si vzpomeneme. Poslat dopis bude za deset let možná znamenat právě kontakt prostřednictvím počítačové kabelové sítě.

Knížky v hypertextové podobě se dnes začínají šířit jako nesmělá avantgarda. V průběhu krátké doby tato podoba knížek možná převáží, nebudou se prodávat na disketách, ale budou se posílat počítačovými sítěmi. Hudbu v počítači si během několika let bude moci každý nahrát sám v profesionální kvalitě, v podobě dat si ji opět budete moci vyzvednout u tvůrce či vydavatele. Filmy či podobná média jakbysmet. Přitom největší pokrok patrně nenastane v elektronice, ale v biochemii a v genetice.

To je výhled na příštích deset let, přiznávám, že delší časový úsek si odhadnout netroufám. Ale vždyť dnešní školáci budou manažery a pracovníky podniků za dvacet-třicet let. Dokážeme je připravit na něco takového, co je čeká? Vždyť během jejich života se několikrát od základu změní systém veškeré práce a několikrát se změní styl života a systém hodnot.

Budoucí svět bude velmi otevřený. Lze-li mluvit za Evropu, je pravděpodobné, že dnešní hranice vyblednou a Evropa se promění v jeden kompaktní celek. Druhý velký kompaktní celek velmi blízký Evropě bude ležet patrně v dnešních USA, Kanadě a Mexiku. Ovšem i další kouty Země se nám velmi přiblíží – naším světem nebude náš stát, ale naše Země. Lidé se budou stěhovat v tomto novém větším teritoriu, obchody budou probíhat na kontinentě a mezi kontinenty, myšlení nebude omezeno hranicemi států ani národů.

Nacionalismus, kterému se v minulosti tolik podřizovalo a obětovalo, se stane archaismem, středověkem našeho světa. Etnický původ obyvatel budoucího světa nebude hrát žádnou roli, dokonce lze jen předpokládat, že kromě dnešních Evropanů bude náš „evropský“ svět obydlen i Číňany, Araby a vím já, kým ještě. Multikulturní Evropa bude plna čínských obchodníků, arabských řemeslníků i dělníků, umělců migrujících bez ohledu na jakékoli hranice. Připravme se rovnou na miliónové přírůstky spoluobyvatel z Indie, Číny, Ukrajiny a Ruska.

Připravme se také na to, že nám přinesou mnoho komplikací a starostí, ale také nám pomohou budovat novou tvář Evropy: tvář multikulturní těžící ze všech tradic a hodnot kromě špatného i dobré, což jí umožní přejít do vyšší kvality. Navíc přiznejme, že největší díl starostí a problémů s přistěhovalci si zatím děláme sami tím, že je neumíme „strávit“ a nabídnout jim důstojné rovnocenné místo v našem světě, do kterého většinou prchají plni nadějí a touhy po „novém životě“. Pominu-li minoritní „primárně asociální skupinu“, většina z příchozích skutečně čeká, co jim nabídneme (neříkejte nyní, že zadarmo!); totiž slušné zacházení, lidské bydlení, občanství, práci. V okamžiku, kdy je těch několik nutných podmínek slušné existence byrokraticky narušeno, ocitají se ve vakuu a z nouze rádi se stávají spolupracovníky těch, kteří si jakkoli poradit uměli: Čím hůř zacházíme s imigranty, tím intenzivněji zásobujeme podsvětí vděčnou pracovní silou.

Ohlédněme se do minulosti, každá migrace obyvatel přinesla zemím, kam se imigranti uchylovali, obrovský kulturní, vědecký a společenský pokrok. Naopak země, která začala budovat svou identitu na etnicitě či náboženském přesvědčení, vždy tímto rozhodnutím podepsala rozsudek o svém nadcházejícím úpadku. Vzpomeňme za vše třeba Čechy, které se z rudolfínské doby plné rozvoje, vědy a umění rovným skokem ocitly v „temnu“ (i když i tato představa je relativní a ne zcela pravdivá), Španělsko, které po vypovězení a vraždění Židů a Morisků na sklonku 15. stol. sklouzlo do bigotního úpadku a odchodu mozků: nechme se poučit vývojem.

Ani věda nemá šanci, nebudeme-li ji chápat jako záležitost mezinárodní a řekněme rovnou nadnárodní; většina problémů základní vědy je dnes tak složitá a finančně náročná, že si specializované pracoviště nemůže dovolit nejen každá univerzita, ale ani každý stát; špičková vědecká pracoviště v jednotlivých oborech budou z planetárního hlediska jedno – dvě – tři. Rozhodně ne více než deset. Z těch tří bude jedno někde v Evropě (a to ještě v tom lepším případě), na víc Evropa mít nebude. Špičkoví vědci budou muset také migrovat za svou katedrou, za svým pracovištěm.

Praha byla v minulosti od raného středověku průnikem tří kultur: české, německé a židovské; Praha, Čechy i celý svět budoucnosti bude charakteristický průnikem všech kultur, které si umíme představit. Společnost budoucnosti nebude založena na etnicitě, a tato proto také ztratí smysl.

Jazykem světa příštích desetiletí bude angličtina, bez angličtiny se váš svět a množství vám dostupných informací, mezilidských kontaktů i obchodů neuvěřitelně zmenší.

Uvědomme si, že v mnohých oblastech se angličtina už dnes stala univerzálním dorozumívacím jazykem: třeba v Indii či mnohých oblastech Afriky a Asie slouží k dorozumívání místních národů mezi sebou, je pojítkem mezi etnicky neaglickými obyvateli. Z vlastní zkušenosti mnohý z nás může potvrdit i z pohledu Evropana: Je běžné, když se anglicky domlouvá Čech s Němcem anebo Rus se Španělem. Je běžné, sejde-li se multinárodní společnost – ať na vědeckém sympóziu nebo na rockovém koncertě -, že se domluví právě anglicky.

                                 Následující kapitola >>

Vyšlo knižně 1995

13690 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno