Povídání si o francouzských hradech a jejich podobě by občas nemělo moc smyslu bez tušení, jak to s Francií ve středověku vlastně bylo. Zkusíme to hodně jednoduše a přehledně, ale hodně zezačátku.
…Vynecháme Chlodovecha a jeho potomky a vezmem to od císaře Karla Velikého a jeho vnuků. Karel vybudoval velké království, které zahrnovalo přibližně tyto dnešní státy: Francie, Benelux, Německo, Švýcarsko a severní Itálii. Těžiště tohoto státu bylo v Porýní – a to jak kulturní, hospodářské, vojenské nebo vlastně i zeměpisné. Toto území je dodnes i páteří Evropy a tmelící se Evropské unie. Jeho vnuci se o dědictví tak intenzívně tahali, až ho roztrhli na tři hlavní části: vpodstatě Francii, Německo a „to“ uprostřed – severní Itálii, Švýcarsko, Porýní, Lotrinsko a Benelux. Na západě vypukl chaos, a toho jako blesk využili Normané, kteří se na lodích po Seině dostali až k Paříži a oblehli ji. Ti skutečně mocní se na to vykašlali a radovali se, že Normané oslabí druhého ze soupeřů, a proti Normanům se musel postavit pařížský hrabě Odo. Ať se snažil, jak chtěl, nestačil na ně, a tak se s nimi nakonec dohodl na tom, že jim odstoupí kus území – dnešní Normandii a Bretaň (to je na mapě, kterou najdete o pár odstavců níž, zhruba to růžové území).
Východní, „německá“, část měla štěstí a zatímco se o vládu hádali Karlovi dědici, faktickou moc uchvátil sasský vévoda Jindřich (jeho spojencem, chcete-li vazalem, byl i náš kníže Václav). Ráznou rukou sjednotil Německo a po jeho smrti (935) nastoupil na trůn jeho syn Ota I. (Veliký). A ten (konečně) vybudoval pevný, dobře organizovaný stabilní stát. Chtěl znovujsednotit celou říši Karla Velikého a tak r. 987 vtrhl s vojskem i do dnešní Francie, kde se nejmocnější vévodové a pravnuci Karla věčně hádali. Ti, jak to slyšeli, práskli do bot a značně nepřehledné situace využil do té doby celkem nemajetný a neznámý hrabě Hugo Kapet – sebral utíkající vojáky, řídil obranu Paříže a bojoval. Bojoval tak šikovně, že Oto se vztekem a nepořízenou odtáhl. (Kdyby tedy milý Hugo nebyl, možná dnes nebylo ani Německo, ani Francie… ale jeden „západoevropský“ stát.) Když nastal klid, ti bohatí vévodové se rozhodli, že z něj udělají krále. Viděli, že když do země vpadne nepřítel, Hugo si poradí, a do jejich vládnutí u nich doma jim stejně mluvit nebude moct, protože je chuďoučký jak kostelní myš. A tak se narodilo francouzské království, jehož král reálně vládnul tak tomu modrému kousku kolem Paříže.
Normanští vévodové byli čilí chlapíci a v jedenáctém století se tam urodila zvlášť povedená rodina. Dva z bratranců využili volání císaře o pomoc v jižní Itálii proti Arabům, sedli do lodí a po několika letech bojů obsadili Neapolsko a Sicílii. Jiný z bratranců, jmenoval se Guillam, vpadl do Anglie, porazil u Hastingsu Haralda a stal se roku 1066 anglickým králem. Tak se stalo, že anglický král byl současně i vévodou v Normandii. Jenže jeho syn Jindřich neměl syna a jeho jedinou dědičkou byla dcera Mathilda… vdala se za císaře a když v Anglii roku 1135 zemřel král Jindřich, dokonce to vypadalo na sjednocení Říše a Anglie, jenže anglická (vlastně normanská) šlechta tomu nepřála a zvolila za krále jejího bratrance Štěpána z Blois. Nejdřív to chvíli vřelo jenom mezi lidma, protože Štěpán prý byl pěkný ukrutník, pak ale navíc umřel i císař Konrád II. a Mathilda (říkalo se jí císařovna Mód nebo Maud) se chtě nechtě začala bít o dědictví po tatínkovi. Nakonec došlo k smíru: Mód se vdala podruhé, za hraběte Plantageneta, který vládl v Anjou a Maine (je to hned pod Normandií, to červeně ohraničené) a Štěpán jejich syna přijal za svého dědice. A tak se roku 1154 stal anglickým králem Jindřich II. Plantagenet, který kromě Anglie vládl i v Bretani, Normandii, Anjou a v Maine (hrady Loches, Chinon) . On stejně mluvil francouzsky, kdo tehdy v Anglii něco znamenal, vůbec mluvil francouzsky…, doma se cítil na Loiře a popravdě řečeno – jeho francouzské vévodství zděděné po tatínkovi bylo bohatší a ekonomicky zajímavější než celá tehdejší Anglie. Vlastně by možná bylo přesnější říct, že vévoda z Anjou se mimochodem stal i králem Anglie. Proč namísto francouzského krále tolik mluvím o těch anglických? No jen se podívejte na mapu!
Ti francouzští totiž vládli stále jen v tom tmavě modrém uprostřed (Il de France, Blois). Navíc se přihodila ještě jedna pikantérie. Na jihozápadě Francie úspěšně vládli vévodové Aquitánie (přivtělili si i Auvergne a Gaskoňsko) a vévodové Poitiou. Na začátku dvanáctého století dokonce provedli úspěšnou „fúzi“ rodových držav… jenže ouha, opět pro to všechno nezbyl dědic, ale dědička: Eleonora Aquitánská. Byla nejbohatší z celé západní Evropy (zdědila celé to „žluté“ území a podívejte se, jak je to všechno úrodné!), krásná a k tomu všemu i chytrá. A její tatík se sešel s tatíkem Ludvíkem VI., králem Francie, a byla svatba. Ludvík VII. (vládl 1137-80) byl konečně prvním mocným francouzským králem… jenže. Byl prý tlustý a žádný fešák. Byl to buran, navíc prý bigotní suchar. A stále na nějakých výpravách s vojskem a ženu nechával doma samotinkou. A Eleonora ho brzy začala mít plné zuby, koukala mu po jiných (vidíte, dějiny středověku učí, že není muži radno podnikat časté a dlouhé služební cesty) a on strašlivě žárlil… Skončilo to rozvodem. A Francie přišla o Akvitánii, Poitou… Nejenom to, Eleonora byla k světu a Jindřich II. byl hezký, vtipný, bohatý mladý král. A tak se Eleonora vdala podruhé, za Jinřicha II., a celé své dědictví spojila s dědictvím Jindřicha. A tak francouzský král zůstal chudý jak kostelní myš, jeho jediným reálným spojencem byl vévoda burgundský (který mu to zpravidla dával pěkně sežrat a zneužíval toho) a na západě země vyrostlo obrovské bohaté království, kde ženská, co od něj utekla, vládla po boku jeho hlavního rivala. No to už bylo moc! Právně byl pánem celé Francie, a středověké právo připouštělo králi možnost zbavit lenníka jeho léna a dát ho do správy jinému. Ono to sice mělo takové ty dovětky, jako že když lenní vazal neplní své povinnosti, když léno spravuje špatně a tak, ale to Ludvík už nedoposlouchal a nařídil Jindřichovi, aby si tedy sebral Eleonoru (když už mu jí přebral) a vypadl na ostrovy, že mu jeho pevninská panství odebírá. No, popravdě řečeno, bylo to nemravné a navíc i trapné. Jindřich se tomu zasmál, udělal na Ludvíka dlouhý nos, ten pak zase vyskakoval, že už je to tady, vazal odmítl poslechnout příkaz pána a… byla válka. Taková trapná válka – Ludvík vždycky sebral vojáky, vpadl na Jinřichovo území, tam byl bit a utekl zpátky.
Po nějakých letech to nakonec s hořkostí vzdal a domluvili se, že se budou kamarádit aspoň jejich děti, když už to nejde jim. Tak úplně upřímné to ale taky nebylo – Ludvíkův syn Filip II. se sice dobře zkamarádil s Jindřichovým synem Richardem, ale zato ho stále naváděl do povstání proti tatínkovi. Pak jako velcí přátelé odjeli roku 1190 do Palestiny na křížovou výpravu, kde si Richard vysloužil přídomek Lví Srdce, ale Filip uprostřed bojů sebral své vojáky, řek, že na to kašle a vrátil se domů – a když už je měl vycvičené, začal s nimi dobývat Richardovy hrady (Gaillard). Aby v tom nezůstal tak samotinký, spojil se s mladičkým Fridrichem II. Štaufským a Přemyslem I. Otakarem.
Richard se s návratem domů dlouho zdržel (cestou ho zajali v Rakousku) a navíc u jednoho hradu ho trefil šíp do ramene – celkem nic fatálního – ale on, železňák, si to přece nenechá pořádně očistit… a tak dostal sněť a zemřel na ni. Z toho plyne poučení, že i malý prevít může zabít velkého člověka. Jeho mladší bráška Jan byl nekňuba a válku s Filipem projel, za to mu dějepisci říkají Bezzemek). Janův příbuzný, bavorský vévoda Ota IV. Brunšvický to prohrál také a přišel o vše (v bitvě u Bouvines roku 1214); dlužno přiznat, že čeští rytíři, kteří bojovali na straně štaufsko-francouzské koalice v té době obecně užívali pověst kamenných tvrďáků. Filip II. slavně zvítězil a zabral skoro celé državy Plantagentů na pevnině. Angličtí lordi za to Jana málem ušlapali, donutili ho podepsat Magnu Chartu Libertatum (vlastně první ústavu) a zřídit parlament (víceméně složený jen z lordů). Jan to neunesl, přejedl se peckovin a potupně ho to roztrhalo.
Filip II. August ale během této úspěšné války neusnul na vavřínech a obratně rozdmýchal krutý spor mezi církví a toulousským hrabětem Raimondem IV. …a když církev vyhlásila křížovou výpravu do Languedoku (tehdy se mu říkalo Gothia, protože tu žila početná menšina Gótů) nebo Occident, a do Toulousse, nasunul tam své lidi. Tak se válka rozhořela ještě na jihu – dvacet let (1209-1229) tu několik křižáckých tažení měnilo úrodnou zemi v pustinu a vyvražďovalo města. (hrady Carcassonne, Montségur, Tarascon, Avignon, Baux, opatství Montmajour…) Záminkou byl víceméně teologický spor mezi církví a kathary (albigenskými). Vyústil v uzákonění jediného možného výkladu víry a to toho, který deklaruje papež, protože protože byla uzákoněna neomylnost papeže. Pak také byla zřízena inkvizice a dominikáni pověřeni jejím řízením… A Francouzi ovládli jih a konečně se dostali ke Středozemnímu moři. Filipův vnuk Ludvík IX. pak nechal na břehu moře postavit přístavní město-pevnost Aigues Mortes. Vlastně není daleko od pravdy tvrzení, že Filip II. vybudoval Francii; svou faktickou samostatnost si totiž uhájili jen Bretonci – ti vždycky musí mít všechno po svém (hrady Fougeres, Josselin, Saint Malo) a Burgunďané.
Přidejte odpověď