Demokracie není způsob vlády, ale způsob myšlení a spolužití.
John Dewey
Čím více se problémy různých metodických přístupů zabýváme do hloubky, tím jasněji se nám rýsuje, že nelze dělat nějaké kosmetické úpravy nejen na podobě školy, ale že není možné dělat nějaké úpravy ani na systému školství, který jsme zdědili nejen po komunistech, ale ještě více po Rakousko-Uhersku. Úvahami o různých metodických systémech totiž zákonitě dojdeme k závěru, že se neshodneme. Zjistíme, že všechny děti nemohou chodit do nějaké jednotné školy pro své různé psychické dispozice, že někteří rodiče by zásadně nesouhlasili se stylem výchovy, který jiným přijde jako jediné přijatelné řešení. Přitom není jediný rozumný důvod, proč by se menšina měla podřizovat většině či proč by se dokonce většina měla podřizovat hrstce, jak je tomu dnes.
Z toho všeho nám pomohou jedině systémové kroky, umožňující pluralitu ve vzdělání, reálnou (tedy nikoli jen proklamovanou) možnost rodičů volit pro své dítě cestu, kterou budou považovat za optimální. Musí být svoboda v existenci různých škol, tedy třeba i školských systémů vzájemně neprostupných, a tyto různé systémy musí mít zaručené spravedlivé podmínky pro svou existenci. To, co je ve městě ještě jakž- takž řešitelné tím, že si rodiče vyberou některou z několika škol, je na vesnici řešitelné jedině a pouze podílem rodičů na rozhodování o základních otázkách týkajících se školy. Tedy – škola nemůže zůstat na státu závislou a státem řízenou institucí, ale musí se proměnit v instituci veřejně právní nebo soukromou. Ani k jejímu financování nebude třeba státu: školství je možné hradit ze vzdělávacího pojištění naprosto analogicky, jako se dnes hradí zdravotnictví. Dokud se škola nestane nezávislou na státu a na rozhodnutích státních úředníků, vždy se o metodách a didaktických postupech budeme dohadovat jako žebráčci, kteří pokorně čekají na kostičky hozené z výšin ministerských úřadů.
Ano, je možné žít v přesvědčení, že by snad stačilo vyměnit několik lidí v čele ministerstva a školství by skočilo vpřed, ale těžko je možné se smířit s tím, že o školství budou rozhodovat politici, ať už jsou jacíkoli, a nikoli lidé věci znalí bez ohledu na otočky volební korouhvičky. Popravdě řečeno, nevěřím v osvícenost těch nahoře, jsem zcela přesvědčen o nutnosti zavést ve školství systém, který by byl nezávislý na politickém dění, a hlavně, který by byl odolný vůči nemoudrosti politických hybatelů. Systém, v němž by právo rozhodování měli ti, jež na školním dění participují, a ti, kterých se dotýká nejvíce. Nejsou to ani úředníci MŠMT, ani pracovníci ČŠI, ale učitelé, rodiče žáků a pětkrát podtrženo žáci. Bude-li škola špatná, nedoplatí na to ministr, který je na hranici důchodového věku, ani úředníci, kteří se na této hranici ocitnou co nevidět, ale budoucí generace.
Ve svém návrhu jsem zvolil přístup vycházející právě z participace zúčastněných a omezení moci zbytečných řídících orgánů.
Filosofie celého systému se odvíjí od myšlenky veřejné školy řízené nikoli státními orgány, ale vlastní samosprávou. Členy samosprávy by na základě statutu byli především rodiče žáků, učitelé i žáci samotní. Shromáždění jednotlivých skupin by také plnilo úlohu nejvyššího kontrolního orgánu. (Od doby prvního vydání vyšel v platnost zákon o obecně platných společnostech, to, co je níže složitě popisováno, by bylo dnes možné snadno realizovat, když bychom dnešní státní školy právně změnili na obecně prospěšné společnosti.) Vzhledem k této samosprávné autonomii ve všech blastech života školy by orgány MŠMT a školské úřady ztratily opodstatnění. Kromě škol veřejných řízených školskou radou by existovaly ještě školy soukromé, řízené způsobem určeným jejich zřizovatelem. Dosavadní státní školy by měly přejít do režimu veřejných škol, případně by měly být privatizovány (opět analogicky se zdravotnictvím). Tímto způsobem by bylo zaručeno právo výběru typu školy i právo spolupodílení se na podobě vybrané školy. Namísto toho, aby se něco rozhýbalo s kolosem současných státních škol, zasahuje státní administrativa nekompetentně a podle mě často i protizákonně do osudu soukromých škol; rovnoprávnost neexistuje a v návrhu zákona, který jsem četl se nacházely pasáže připomínající hluboký středověk: církevní školy podle tohoto návrhu měly nárok na větší dotace než školy soukromé apod. Až se s výší dotací přestane cvičit a vytvoří se jednotná a společensky přijatelná pravidla rozdělování státních dotací, bude lépe. Všem. Samozřejmě přijatelná pravidla nemohou znít tak nějak jako „Kdo bude pracovat podle Obecné (Občanské) školy dostane 100 %, ostatní 60 %. Doufám, že to přeháním.
(Pozn.: V současné době jsou realitou mnohem černější vize, než které jsem si při publikování knížky v roce 95 připouštěl.)
Základem školské legislativy ovšem nemůže být zákon o státní správě ve školství ani jiný rudiment totality. Základem školské legislativy může být jedině zákon o vzdělání, který by zavedl základní vztahy, rovnoprávnost různých cest ke vzdělání a především by ošetřil práva dětí vycházející z mezinárodně platné konvence o dětských právech. Součástí tohoto zákona by bylo i podrobné definování pravidel fungování veřejných a soukromých škol.
Druhým potřebným zákonem je zákon o privatizaci školství, který by definoval mechanismus a časový plán přechodu státních škol do statusu škol soukromých či veřejných. Přitom s trochou nadsázky lze říci, že určité zkušenosti lze čerpat z privatizace zdravotnických zařízení a z přechodu státních podniků na akciové společnosti, s nimiž veřejná škola má mnoho podobných rysů, pokud jde o mechanismus řízení.
Nevím, jak dlouho ještě resort školství zůstane obchodním artiklem mezi politickými stranami, ale všichni, kdo to s výchovou našich dětí myslí vážně, by měli udělat maximum pro to, aby se situace změnila – současný stav považuji za zločinný (naše školství nerespektuje mezinárodně platnou Úmluvu o dětských právech) a těším se na to, až některý z rodičů zažaluje naši vládu u mezinárodního soudu za porušování této úmluvy.
Z knížky Škola pro třetí tisíciletí (1995)
Přidejte odpověď