Po několika hovorech s kolegy jsem po svém návratu z Japonska pochopil, že to co je důležité, je stejně nepopsatelné, a tak jsem místo pečlivého analytického popisu zvolil formu prosté eseje Bylo – Nebylo. Nehodlám tvrdit, že je to tak vždy a všude, jen zkusím předat pár osobních a veskrze exaktně získaných dojmů a informací od konkrétních učitelů z městečka v horách na úpatí hory Fuji. Také nechci mluvit o tom, co je dobře a co špatně, co se mi líbí a co nikoli, konečně, ať si čtenáři poslouží vlastním úsudkem.
Školní týden má v Japonsku šest dnů. Teoreticky. Prakticky totiž mnoho nepovinných aktivit probíhá i v den sedmý, a možná že většina žáků se jich účastní. Výuka zabírá prakticky celý den – od devíti ráno a končí kolem šesti večer; k dokreslení uvedu, že všichni žáci jsou zcela samozřejmě oblečeni ve školních uniformách. Představu, že učitel odučí nějakých 22 hodin týdně můžete vklidu zapomenout – na základní škole je to pravidelně zhruba dvojnásobek a k tomu hromada dalších úkolů. Odborářům radím raději nečíst dále. Učitelé totiž nezřídka končí kolem osmé – deváté večer.
Jestli se to dá vydržet a člověk se nezhroutí vyčerpáním? Záleží na přístupu. Náročné to je bezesporu a negativním důsledkem – a netýká se jen učitelů – je nedostatek času na vlastní děti. Ale ti, které jsem poznal, svou prací žijí, pro ně je práce opravdu životní realizací a dělají ji naplno. Kdyby pro ně tento až duchovní význam ztratila, zaměstnání změní. Evropan je přesvědčený, že jde o slepou poslušnost a bezduchou loyalitu k zaměstnavateli, ale to je opravdu úplně mimo. Oni si prostě udělají koníček ze své práce a pak se mu se plně věnují. Proto jejich pracovní tempo a nasazení nevytváří stres a zlobu na zaměstnavatele, ale radost z perfektně odvedené práce.
Stejně jako kdekoli v komerční sféře jsou velmi odlišně vnímané sociální role. Na jednu stranu je zcela přirozeně vnímán v podstatě kastovní systém, na druhou stranu při plnění povinnosti, úkolu jdou všechny bariéry stranou. Takže fakt, že ředitel jezdí do práce Jaguárem přijde všem podřízeným zcela přirozený, stejně jako vědomí, že vydělává několikanásobek toho co oni. Na druhou stranu není nemožné vidět, jak se tentýž ředitel každé ráno srdečně zdraví se všemi svými podřízenými, zpívá si s nimi písničku o tom, jak je společně vykonávaná radostná práce baví, a je-li honička, obleče montérky a holinky a jde pomáhat se sázením květin u vstupu. Zaměstnanec školy (firmy) je v prvé řadě zaměstnancem firmy a celé své úsilí směruje k úspěchu celku, teprve ve druhé řadě je učitelem, řidičem, kuchařem atd. Pokud je potřeba pomoci s úklidem, je samozřejmost, že zaměstnanec vstane od počítače a jde uklízet. Je to momentálně přínosem pro úspěch celku, takže o čem mluvit. Už každá ta jednotlivá informace by u nás byla pro většinu lidí nepřijatelná.
Kolik že takový učitel bere? To vůbec není jednoduché jako u nás. Učitel na základní škole může počítat se zhruba 300.000 Y měsíčně. Učitelé některých žádaných předmětů (např. angličtina) stejně jako ti perfektní mohou brát i dvojnásobek. Roli hraje i umístění školy, v Tokiu je to víc, na venkově méně. Učitel na střední škole bere zhruba o polovinu víc (kolem 500.000 Y), vysokoškolský učitel několikanásobek. Když řeknu, že těch 300.000 Y je v přepočtu asi 75.000 Kč, nebude to zcela vystihovat kupní sílu. Za čtyřpokojový byt v menším městě (ve kterém bydlí např. rodina mých přátel), zaplatí asi 60.000 Y měsíčně, v Tokiu za 60.000 pořídí nájem tak garsonky. Potraviny jsou poměrně velmi drahé, naopak elektronika či automobily levné. Krutě drahá je na našince doprava (cesta vlakem z Tokia do Osaky vás vyjde dráž než letenka Praha – Tokio) a proto všichni jezdí autem a proto jsou také všechny silnice neustále ucpané. Ale zpět: Takový učitel tedy rozhodně nemá nouzi a pokud nebydlí v Tokiu, Osace nebo podobné aglomeraci, bydlí v hezkém, relativně velkém bytě, který nemá problém pořídit. Na druhou stranu je naprosto vytížen prací. Co to znamená v měřítcích japonské společnosti? Průměrný učitel na ZŠ bere spíš podprůměrný plat, podobně jako u nás. Opravdu dobří učitelé ze ZŠ nebo učitelé na SŠ berou spíš nadprůměrné platy (na rozdíl od situace u nás) a vysokoškolští učitelé patří i příjmově mezi „lepší lidi“ (tedy v ostrém kontrastu se stavem u nás).
Každý u nás „ví“, že japonská škola je tupým bezduchým drilem. Já nevím, třeba je, já jsem takové ovšem neviděl. Viděl jsem školu, kde si sebe lidé vzájemně váží a respektují se. Kde jsou sice jasné sociální role, ale současně je na první pohled jasné, že učitel je tu pro žáky a slouží žákům (kolegové mě za tu formulaci budou asi kamenovat). Kde je úspěch učitele mimojiné měřen motivovaností žáků. Kde jsou na naše poměry nepředstavitelné nároky na pracovní výkon učitelů i žáků, ale pracuje se moderními metodami, řeší se projektové úkoly a téměř neustále se rýsuje jasná vize celoživotní využitelnosti toho, co se dělá a co se učí. To je naprostý kontrast od české školy. Neviděl jsem, že by si učitel sedl za katedru a diktoval svým žákům zadání příkladu (tak jak jsem to často vídal u svých kolegyní coby hospitující ředitel). Zatímco v Praze zažije rodič na třídní schůzce lamentaci učitelky nad tím, že žáci jsou nepozorní, u japonského učitele by nepozornost žáků byla vnímaná jako jasné selhání učitele. Protože jeho úkolem bylo mj. žáky zaujmout, motivovat. Na adresu českých žáků a studentů pak zase mohu říci, že by doslova padli, kdyby viděli objem domácích prací, které dostávají za úkol jejich japonští spolužáci. Domácí práce jsou nepovinné, číslované a jedním z kritérií hodnocení žáků je i poměr splněných nepovinných domácích úkolů. Případy, že by ty nepovinné úkoly žáci nezpracovávali a neodevzdávali, jsou výjimečné. Ochota pracovat samostatně a iniciativně je znakem budoucích šéfů a málokdo se chce předem diskvalifikovat.
To, co u nás považujeme za workoholismus, je v Japonsku normou. Japonský žák se snaží vynikat, plnit všechny úkoly, zhltat co nejvíc dovedností, které ve škole může načerpat. Protože jednak ví, že se vztahují k požadavkům jeho budoucích zaměstnavatelů a jednak ví, že výsledky jeho školní práce ho pomalu, ale jistě budou umisťovat na společenský žebříček. A na tom platí zcela jasně, že vzdělaný člověk má lepší šance než nevzdělaný, a to řádově. Když jsem vyprávěl, že v Praze bere řidič tramvaje víc než středoškolský učitel, nevěřili mi, natolik pro ně šlo o absurdní informaci.
Pro nás je jak z jiného světa zjištění, že (mimo velkoměsta) lidé nezamykají auta a dokonce často ani domy a byty. Pravidelně jsem na parkovišti před obchoďákem opouštěl auto, kde se mi na zadním sedadle válel notebook, manželka kolikrát někde na veřejném prostranství takto opustila tašku, kabelku atd. Japonec ji neukradne. Pro Japonce jde o principiální věc – nekrást, nelhat, nepodvádět, splnit, co slíbím, a to přesně. Pro většinovou českou populaci jde o jev nepochopitelný a myslím, že mnoho čtenářů mi stejně nevěří.
Na první pohled se vzdálím od školy, ale podstatou zamířím k esenci. Když se Japonce zeptáte, pro koho pracují, odpoví vám, že Pro sebe. Pro svou radost z dobře odvedené práce, pro vlastní seberealizaci. Na druhém místě asi vzpomenou zákazníky, kteří jim za službu (krom peněz) zaplatili úsměvem, poděkováním, poklonou, přáním hezkého dne (a to je oboustranná norma, oni to opravdu udělají). Nedoufejte, že potkáte načuřenou prodavačku nebo učitelku, vzteklého řidiče autobusu. Oni to neudělají především proto, že by tím kazili den sami sobě. Zen-buddhismus je na první pohled „už“ jen minoritní záležitostí intelektuálů, ale ve skutečnosti jde o široce přijatou a prožívanou životní filosofii. Žiju především sám pro sebe, a tím, že dělám radost lidem kolem, dělám radost i sobě. Mohu se radovat z minulosti, těšit na budoucnost, ale žiju přítomností a proto se snažím přítomnost prožít šťastně. Za svůj život si můžu sám. Svůj život můžu žít krásně, nebo si ho můžu úplně zkazit. Ale vždy to bude hlavně na mně. Proto mi stojí za to pracovat ze všech svých sil, prožívat hezký život a dělat ho hezký i pro lidi kolem sebe.