Optimální velikost třídy je kolem 15 žáků – ne méně a ne více. Patnáct žáků můžeme dělit na různě velké skupiny a současně je možné udržet udržet komunikaci všech členů této třídy. Obrazně řečeno, takovou třídu můžeme posadit do kruhu a diskutovat i zadat práci několika konkurenčním týmům. Klesne-li velikost třídy pod cca 10, ztrácíme možnost těchto skupin a týmů, stoupne-li nad cca 20, končí možnost otevřené komunikace – dialog ve třídě nad 20 žáků je skoro nemožný. Špičkové školy na celém světě se také této velikosti tříd drží. Koneckonců i paní ministryně Buzková posílá své dítě za peníze daňových poplatníků do optimalizované soukromé školy.
Optimální škola má kolem 200 – 300 žáků. Opět z psychologických a sociálních důvodů. Menší škola nedokáže plně zaměstnat své učitele, větší škola probouzí pocit anonymity se všemi negativními sociálními jevy, které tam přicházejí jako důsledek. Panuje mýtus, že školy z velkých měst jsou schopné poskytovat kvalitnější vzdělání, ale praxe ukazuje něco zcela opačného. Přestaňme se zabývat prevencí negativních sociálních jevů včetně zneužívání drog a začněme se zabývat budováním kvalitních škol – tedy namísto plýtvání penězi na hašení požárů pojďme stavět kvalitní budovy, kde požáry nebudou vznikat.
Máte pravdu – tento bod je finančně náročný a naše ekonomika to nyní nezvládne. Tedy přijměme kompromis. Budeme mít po nějakou dobu třídy početnější. Je to na úkor kvality i náročnosti práce učitele. Není to optimální. Měli bychom proto vytvořit trend, směřování k optimálnímu stavu, a to klidně i s vidinou, že ho dosáhneme za 10-20 let. Důležité je rozlišovat stav optimální (cílový) a kompromisní (přechodný). Rušení škol a slučování tříd je rozhodně kompromisem, nikoli optimalizací. Používat pojem optimalizaci pro rušení škol a slučování tříd je hrubým sémantickým zneužitím daného pojmu.
Optimální je, když se škola zaměří na rozvoj dětí a nikoli na dodržení osnov, plánů a vyhlášek. Optimální je, když se stejným směrem zaměří i pracovníci inspekce. Vzdělávací systém musí respektovat různé potřeby různých dětí i právo rodičů na výběr vzdělávací cesty pro své dítě, tedy včetně domácího vzdělávání. Často se mluví o konkurenci škol, ovšem bylo povrchní myslet konkurenci kvantitativní, zdravá společnost potřebuje konkurenci kvalitativní, tedy koexistenci velmi různých typů škol. Optimální bude, když krom vzdělávacích systémů, které si vybere možná většina, budou existovat i menšinové vzdělávací systémy, pro mnohé excentrické – ale tak jako je tomu v jiných ekosystémech – právě tyto školy často bývají místem skutečného pokroku a právě tyto školy budou ty většinové motivovat a inspirovat. Různost znamená vývoj, monokultura stagnaci.
Optimální škola dokáže vytvořit jednotící sociální prostředí pro různé děti. Neboli je schopna integrace. A to ať jde o nadání, či o kulturní či národnostní původ. Optimální škola je otevřený tyglík, kde se tyto různé děti setkávají, komunikují spolu, spolupracují spolu a přesto každý má volný prostor a odbornou podporu pro svůj osobní růst. Taková integrace je velmi náročná, ať jde o odbornou přípravu učitele, vzdělání i samotnou práci. Na druhé straně v současné době, zvlášť s přílivem imigrantů (a ten bude během příští generace stále sílit!), je takový přerod škol podmínkou zachování kulturní integrity v ČR i EU. Většina našich škol jí zatím není schopna – přesto kupodivu existuje skupina učitelů, kteří k této optimalizaci mají blíž – učitelé málotřídních škol. Aťsi je to na první pohled překvapující, učitelé z málotřídek si většinou nějakou intuitivní cestou vytvořili dovednosti, které je řadí k elitě mezi našimi pedagogy.
Optimální je, abychom odborníky, kteří to vše zvládnou, měli ve všech školách. K tomu je zapotřebí celoživotní odborné vzdělávání a rozšiřování kvalifikace – a k němu je zapotřebí jak motivace, tak místo kde je možné se vzdělávat. Optimální by bylo, kdyby učitelé takové vzdělávací projekty měli dostupné a ředitelé škol jim další vzdělávání mohli zaplatit.
Optimální je, když učí mladí lidé a učitelský tým je zhruba vyvážený, jde-li o pohlaví. Měli by to být schopní a pracovití lidé. Z toho pohledu je optimální, budou-li zaplaceni ne podle věku, ale podle náročnosti, množství a kvality práce. Takže pro úspěšnou optimalizaci je nezbytné zrušit tarifní tabulky a personální a platovou politiku školy konečně dát do rukou řediteli školy. Optimální také je, aby ředitel přestal být jakýmsi výkonným úředníčkem a konečně začal školu řídit z pověření nikoli jiných úředníků, ale z pověření školní rady složené z volených zástupců učitelů, rodičů, žáků a zřizovatele.
Optimální je, když lidé mají kde bydlet a mají práci. Na venkově je dostatek kvalitního bydlení, ve městech je práce. Je možné postavit sídliště plná nekvalitního a drahého bydlení v periferiích měst, optimální by však bylo stimulovat vznik pracovních míst na venkově. V době internetu a dalších technologií je velmi snadné a levné přenést na venkov i podstatné úseky velkých firem. Mladí kvalifikovaní lidé tu budou rádi bydlet, ale musí tu existovat základní infrastruktura: škola, obchod, dostupný lékař, internetové připojení. Něco to stojí, ale je pravděpodobné, že méně než budování sociálně patologických sídlišť na okrajích velkých měst. Optimální by bylo, aby byla vytvořena studie porovnávající obě varianty.
Optimální je, když všechny děti mají stejnou příležitost a stát jim poskytuje stejné finanční prostředky. Školy by měly být placené podle normativu vztaženého k počtu žáků. Optimální ovšem také je, aby stát vedl nějakou tvůrčí a pozitivní politiku a v jejím rámci třeba změnil postoj k venkovu.
Rušení venkovských škol má za jasný následek vylidnění venkova, růst sociálních problémů ve městech, zostření nedostatku bydlení ve městech, růst nezaměstnanosti. Neboli, na jedné straně něco ušetříme a na druhé straně pak dáváme spoustu peněz na řešení následků svého šetření. Rušení malých škol proto není optimální a program jejich rušení není optimalizací, ale ekonomickým omylem zaviněným krátkozrakým politickým rozhodováním.
Optimální by bylo, kdyby ministerstvo školství řídil odborník a ne teolog, ekonom či ambiciózní právnička. Optimální by bylo také podstatně redukovat ministerský aparát a zefektivnit jeho chod.
Optimální vláda pochopí, že vzdělání není výdaj, ale investice. Sice dlouhodobá, ale zisková. Dobrý ekonom investuje, špatný ekonom neefektivně utrácí a jen se ohlíží, kde vzít – a za jakoukoli cenu. Když politici vytváří státní rozpočet, měli by se naučit myslet jinak, než je tomu naučili jejich marxističtí učitelé. Pro ty totiž byl základní průmysl, banky, burzy atd. a vzdělání, služby, cestování, turistika, kultura… byly jakousi zbytnou nadstavbou. Pravda je však zcela opačná. Omezíme-li ji na vzdělání – vzdělání je fenomén, který vytváří budoucnost této země a který rozhoduje o její prosperitě v budoucnosti.
Přidejte odpověď