Kdo odstraní kostlivce ze skříní našeho školství?
V roce 1990 jsme se pustili do totální přeměny ekonomického prostředí. Přes různé kotrmelce a chyby dnes málokdo pochybuje o tom, že šlo o reformu nutnou. Náš vzdělávací systém potřebuje reformu stejně zásadní a hlubokou, bohužel s ní zatím všechny polistopadové vlády, včetně té současné, otálely.
Její nutnost zatím není mnoha lidem tak zřejmá a výsledky jsou navíc během na dlouhou trať. Změny ekonomického prostředí ovlivní prosperitu země rychle, změny vzdělávací soustavy ovlivní prosperitu země za relativně dlouho, nicméně možná tím více.
Těch kostlivců dobře schovaných v různých skříních je přitom v našem školství tolik, že není snadné rozhodnout, odkud začít.
Evergreenem jsou finance
Mnoho dalších otázek se od nich odvíjí. A nejde jen o jejich celkovou výši – ač je jasné, že chceme-li se počítat mezi vyspělé země, musíme na vzdělání dát větší díl HDP, než kolik dáváme, je stejně důležitý klíč, podle kterého peníze školám rozdělíme.
Přitom už počátkem 90. let přišla skupina IDEA s koncepcí financování škol prostřednictvím školského normativu. Podle možností školského rozpočtu se určí, kolik peněz připadne na žáka určitého typu školy a tento objem finančních prostředků za ním jde bez ohledu na to, kdo je zřizovatelem té které školy.
Dobré školy budou mít dostatek žáků a tedy i peněz, špatné školy odchodem žáků vlastně doslova zkrachují. Tento veskrze logický a spravedlivý systém má ale i stinnou stránku – hon za ekonomickou efektivitou zvýhodňuje velké školy před menšími, ačkoli pro děti jsou vhodné spíše malé školy s rodinnou atmosférou a navíc otvírá i otázku malých, většinou málotřídních škol na venkově. Na venkově a v menších obcích navíc možnost vzít dítě ze špatné školy a převést ho do dobré nemáte vůbec – je tu prostě jedna.
Citlivě je vnímána otázka školného
Stále častěji naráží rodiče na fakt, že kvalitní školy bývají zhusta soukromé a platí se na nich školné; což samozřejmě neznamená, že mezi obecními kvalitní školy nejsou. Ale je pravda, že školné umožňuje lepší podmínky, vyšší platy učitelů…
Zkušenost ukazuje, že vysoké školství se bez zavedení školného v budoucnosti neobejde vůbec – a to navzdory obavám, že by se školné mohlo stát sociálním filtrem. Náš stát zkrátka není schopen finančně zabezpečit bezproblémový chod vysokých škol, natož jejich rozvoj – a to přitom podíl vysokoškoláků v populaci u nás stále zaostává za vyspělými zeměmi.
Budeme se muset srovnat s tím, že budeme-li pro své dítě chtít kvalitní vzdělání, nebudou stačit finance, které k tomu pasírujeme skrze stát formou daní, ale budeme mu muset zavést nějakou formu „vzdělávacího spoření“ (analogicky k třeba stavebnímu spoření), ze kterého si jednou až doroste, bude platit studia. Dost možná, že si bude muset vzít navíc nějakou půjčku s nízkým úrokem a s odloženou dlouhodobou splatností, které banky ve vyspělých zemích mladým lidem nabízejí.
Trvale u nás ubývají žáci, nejvíce je to vidět právě na venkově – ubudou i školy?
Populační ročníky jsou proti dřívějšku poloviční. Náš školský systém je tedy značně předimenzovaný. Mnoho lidí se ptá, jak to promítlo do nákladů školství, kolik škol zaniklo? Málo. A má to dva důvody – jednak naše předrevoluční třídy byly zoufale přeplněné. Změna z 35 žáků ve třídě na 25 je cestou zpět mezi vyspělé země. Optimální je třída s cca 20 žáky. Zatím také nebyly vytvořeny systémové nástroje k zániku nekvalitních škol.
Ministerstvo školství už dlouho plánuje tzv. optimalizaci, při níž řady našich škol proklestí, někdy se mluví až o 1000 nadbytečných škol. Rozumně vzato, bez tohoto prořezu nebude finančního ozdravění našeho školství. Mnoho lidí však stále žije v představě, že stát má být tím, kdo určí kolik jakých škol „povolí“ a které „zruší“. Ale systém není možné spravovat úřednickými rozhodnutími, nýbrž systémovými opatřeními a mezi přední systémové nástroje patří zmíněný školský normativ – škola bude mít tolik financí, kolik žáků si udrží. Nekvalitní školu, které počty žáků klesnou pod ekonomicky únosnou hranici, bude muset zřizovatel buď dotovat nebo zrušit.
A tady někde budou muset také hledat odpověď starostové obcí, kde malou školu nelze díky úbytku žáků ze státních peněz udržet – pokud se obec rozhodne udržet školu, bude ji muset dotovat ze svého rozpočtu, či pro ni najít další zdroje, podporu kraje, sponzory apod. V případě venkova je přitom přežití školy často podmínkou přežití celé obce – zkušenost potvrzuje, že kde byla zrušena škola, odtud odešly mladé rodiny a z obce se stal skanzen obývaný důchodci a víkendovými návštěvníky.
Takže doplnění normativu dotací, které by vyjadřovalo naše vědomí o nutnosti revitalizace venkova, je aktuálním tématem. Navíc tématem, který překvapivě mnoho souvisí s otázkami nezaměstnanosti a nedostatku kvalitního bydlení – především pro mladé lidi.
Je ředitel od toho, aby školu řídil?
Pokud ano, musí k tomu mít dostatečné kompetence. Současný ředitel je takový pověřený úřední vykonavatel centrálně vydávaných nařízení. Jeho rozhodovací kompetence jsou minimální, pokud jde o mzdy, často vlastně nulové. Jak dopadlo centrálně řízené hospodářství, jsme všichni jasně viděli, ale že stejný centralistický model přetrvává ve vzdělání, většinou hned neprohlédneme.
Šéf prosperující firmy rozhoduje o strategických otázkách, směřování firmy, o personální a mzdové politice. Ale ve školství? Kdo má v klíčových oblastech rozhodovat ve školství? Odbory? Ministerský úředník? Rodičovské sdružení? Kdo má nést odpovědnost, ten musí mít rozhodovací pravomoci. A jestli ředitel má být zodpovědný za kvalitu školy, musí mít pravomoci mnohem silnější – musí mít možnost propustit nekvalitní zaměstnance a nahradit je kvalitními, musí mít možnost ty kvalitní odměnit, rozhodnout o finančních prioritách školy, vzdělávacím programu.
Kvalitní a žáky obsazená škola bude mít dostatek financí na provoz i na slušné platy pro učitele. Domyslíme-li to do konce, blíží je to konec sporů o výši učitelských platů: Škola dostane státní dotaci podle počtu žáků, případně další dotace z jiných zdrojů, a jak je využije, bude na vedení školy. Tedy konec nesmyslných a demotivujících tarifních tabulek, konec pololegálního přelévání peněz z položky, kterou nepotřebuji, do položky, kde peníze scházejí.
V kvalitní škole (kde bude ředitel nepochybně vyžadovat kvalitní práci učitele) budou platy vysoké (protože dobrý ředitel ví, že motivovaný učitel i lépe pracuje), v podprůměrné škole nízké. Protože – stejně jako všude jinde – i ve školství musí být měřítkem výše mzdy právě kvalita práce doložená výsledky.
Konec tarifních tabulek,
jejichž princip přebíráme desítky let jako nepřekročitelné tabu bude jen jedním z řady logických důsledků v těchto změnách. Plošná přidání, která samozřejmě nezabrání v odchodu kvalitních pedagogů, zvlášť těch mladých (protože ti dostanou přidáno nejméně), se musí stát historií.
Správnou cestou je tabulku zcela zrušit a kromě určitého (nevysokého) základu, který mají všichni jistý, ponechat (relativně velký) prostor k odměnění a motivování kvalitních učitelů. V „soukromém“ sektoru samozřejmá věc – jistou máte ˝ až 2/3 mzdy, za špičkový výkon ale můžete mít i několikanásobek „základu“. 13. plat (14. se už léta nevyplácí) je bodem konfliktním – rok má skutečně jen 12 měsíců. Pojmenování pololetní cílová prémie by bylo přesnější, otázkou je – má se prémie vyplácet plošně všem?
Podoba vyučování
je samostatnou kapitolou. Na našich školách se příliš často stále učí metodami osvícenců z 18. století obsah až příliš podobný encyklopedistickým představám o vzdělání. A stát se stále snaží kontrolovat to, jak kdo kdy učí, namísto aby se zaměřil na výsledky.
Za posledních sto let přišli gymnazisté o řečtinu a latinu a vždy to bylo provázeno pláčem nad ztrátou jistého druhu vzdělanosti. Jenže takových ztrát musí přijít ještě řada, protože stejně jako si dnes uvědomujeme praktickou nepotřebnost řečtiny a latiny, za pár let si uvědomíme, že i ztráta dalších předmětů byla nutná, protože zabírají místo zcela nově koncipovanému pojetí vzdělání, které si naše doba bezesporu žádá.
Podoba i obsah vyučování se zkrátka také musí změnit a to velmi radikálně – a odtud vyplyne další fenomén, který je pro mnoho dnešních rutinérů nepochopitelný. Učitel se – stejně jako jakýkoli jiný odborník – bude muset celoživotně vzdělávat a rozšiřovat své obzory.
Mnoho kompetencí už přešlo ze státu na kraje
V současnosti probíhají vášnivé debaty kolem rámcového vzdělávacího programu tvořeného školou. Mnoho učitelů staršího střihu by rádo, aby zůstaly centrálně nalinkované osnovy, které koneckonců poskytují dobrou alibistickou výmluvu:
emůžeme pracovat novými metodami, máme co dělat, abychom stihli osnovy.
Decentralizace ale musí být důsledně uplatňována i v dalších oblastech – ke smutně proslulé kauze Internet do škol by nemuselo dojít a školy mohly být dnes vybavené kvalitněji a levněji, kdyby parta úředníků neprosadila centrální rozhodování a státem vybrané dodavatele.
Je až k neuvěření, že i po této zkušenosti se vážně uvažuje o vzniku úředníky řízeného školského portálu. Stejně jako v případě internetu do škol všichni z oboru tuší, že dojde-li k realizaci tohoto (zbytečného) projektu, ani on nebude ušetřen korupčních a lobbystických tlaků a výsledek bude přitom vždy přinejmenším rozpačitý.
Znamená decentralizace školství zmatek a anarchii?
Mnoho lidí se toho bojí. Ale uvědomme si, že stát má být tím, kdo určí pravidla, podle kterých se bude hrát, ale dělá chybu, když se snaží plést mezi hráče – těmi jsou v první řadě žáci, jejich rodiče a učitelé. Tito zmínění spolu se zřizovatelem také mají hrát hlavní roli: Jejich volení zástupci by měli tvořit školní rady, které by měly mít pravomoci obdobné správním radám akciových firem. Současná zákonem daná podoba obecně prospěšné společnosti je polovičatým řešením, které se pro školu vlastně příliš nehodí, protože učitelům do správní rady přístup vůbec zakazuje, s rodiči a žáky je to nejasné.
Školy tedy opravdu potřebují vznik specifické školní právnické osoby, která bude samosprávná podle naznačeného klíče a podoba školy bude vycházet z konsensu všech zmíněných. Rodiče navíc musí mít svobodu výběru vzdělávací cesty, právo volby mezi školami různých pedagogických systémů či dokonce domácím vzděláváním.
Autoři školského systému z padesátých let dvacátého století považovali za jednu z hlavních předností jednotnost celého systému. Všichni žáci v celé republice se ve stejnou dobu učili stejnou látku, nejčastěji dokonce stejnými metodami a mezi zdůrazňovanými přednostmi byla uváděna snadná možnost přechodu na jinou školu.
Jenže děti jsou různé, s různými schopnostmi a z různých rodin a podle toho potřebují různý typ vzdělávání a různé tempo vlastního postupu. V euforických porevolučních vznikla řada soukromých škol s krásnými pedagogickými ideály, ale během několik následujících let je úřední mašinérie srovnala zpět do latě jednotnosti – s minimálními tolerancemi musí mít všechny školy stejný učební plán, stejný počet hodin jednotlivých předmětů atd.
Až tato chiméra padne, pochopíme všichni, jak byla zbytečná. Budeme mít řadu velmi odlišných škol pracujících podle zcela odlišných plánů a vycházejících ze zcela odlišných filosofií, přesněji tolik, po kolika typech škol bude poptávka. Ano, když se děti přestěhují, možná budou v nové škole v něčem napřed a něco budou dohánět. To není tak zlá cena za to, že vzdělání nebude normované jak na běžícím pásu a bude vycházet z potřeb jednotlivých dětí.
Stejně jako v případě ekonomické transformace platí, že čím později a čím polovičatěji bude reforma provedena, tím hůř pro všechny. Zbývá jenom poslední otázka: Kdo a kdy u nás takto hlubokou reformu vzdělávací soustavy provede? Tato vláda se nejspíš zařadí k těm, které vzdělávací systém zanedbaly před ní.
Přidejte odpověď