Schopnosti jsou struktury činností, jimiž dotyčný disponuje, které může aktuálně užívat a které rozvinul na základě vloh. Někteří psychologové říkají, že schopnosti jsou komplexem psychických podmínek, které jsou nutné k provádění nějaké činnosti. Problém k tomu všemu je, že vždy je o více či méně složitý komplex činností, v nichž se schopnosti realizují. Téměř vždy mají složku percepční, neboli laicky schopnost vnímat, složku intelektovou, neboli myšlením operovat s informacemi, a složku motorickou – učinit příslušný pohyb, gesto, výraz obličeje, správné napětí hlasivek, koordinace pohybů atd. K rozvinutí řady vloh ve schopnost navíc nikdy nemusí dojít, záleží na výchově – nejvíce v raném věku – a na dalších okolnostech.
Čeština je jazyk bohatý a tak se nám tu pletou další pojmy: Nadání je většinou chápáno jako víceméně synonymum vloh, někdy se jím automaticky myslí vlohy mimořádně vysoké. Stejně tak talent se užívá tu jako synonymum pro vlohy nebo pro schopnosti a nebo jen v zúženém pojetí, jako schopnosti či vlohy mimořádně vysoké. Schopnosti vždy tvoří složitý a většinou nerovnoměrně rozložený komplex. Struktura schopností některých lidí je zvlášť vhodná pro sport, u jiných lidí pro hudbu, tanec, matematiku – obecně platné vysoké nadání neexistuje. Budeme-li o nadání uvažovat jako učitelé základní školy, nejspíš si většinou zjednodušíme situaci tím, že budeme předpokládat, že nadání orientované na umělecké obory nebo sport mohou děti rozvíjet v zájmových kroužcích, v čemž je budeme podporovat a budeme se snažit mít o tomto nadání a aktivitách přehled. Ve škole se nejčastěji budeme řešit nadání, kterému zjednodušeně říkáme intelektové, protože se nejvíce kryje se školou, výukou, příp. s vědeckými obory.
I tak mějme na paměti, že nejde o jednu schopnost (IQ), ale o jejich komplex. Jde o mapu části osobnosti. Kdybychom se někoho zeptali, může-li nám popsat povrch České republiky a on nám odpověděl, že je to číslo 1602, asi bychom se hodně podivili. Protože máme nějaké školské vědomosti, zkoušeli bychom se dovtípit, že by to mohla být nadmořská výška nejvyššího místa – tedy Sněžky. Ale dovíme se z tohoto čísla něco o povrchu země? Leží u moře, je celá hornatá, nebo jde naopak o nížinu, nad kterou se tyčí osamělá hora, je tu poušť nebo tundra? Jedno číslo nám zkrátka neříká vůbec nic. Podobné je to se schopnostmi. Potřebujeme znát jejich strukturu, otestování osamělého výseku může poskytovat úplně lživou představu.
Samotné schopnosti nikdy nemusí uplatnit a nikdy nemusí dojít k jejich rozvinutí. Schopnost realizovaná strukturou reálně prováděných činností se přetváří v dovednost. Schopnost učit se cizí jazyky není k ničemu, jestliže nenastane příležitost učit se je (například cestou do ciziny, v kurzu apod.) a jestliže není podepřena motivací a vůlí daný jazyk zvládnout. Mohu mít schopnosti učit se jazykům, mohu mít vynikající příležitosti ale pokud nebudu chtít a nebudu ochoten tomu věnovat určité úsilí, je mi schopnost k ničemu. Sebemotivace a vůle se tedy bezprostředně podílí na zhodnocení a realizaci schopností. Pouze součtem těchto několika vlivů se schopnost změní v dovednost, která je reálně využitelná. Proto se nabízí otázka, jestli je vůbec smysluplné zabývat se – třeba při testování – samotnými schopnostmi odděleně od některých charakterových vlastností, pokud tyto přímo podmiňují reálné využití daných schopností.
Inteligence
Že se lidé liší svými schopnostmi počínat si správně v různých situacích a samozřejmě i svými schopnostmi vykonávat některé práce či vyřešit některé úkoly je nesporné a těchto rozdílů si všímali už filosofové starého Řecka. Inteligenci ve smyslu obecné myšlenkové schopnosti začal jako pojem užívat v minulém století filosof a sociolog H. Spencer. Moderní psychologové se souhrnem těchto schopností samozřejmě zabývají také… a stejně samozřejmě neexistuje jednotný názor na definování inteligence. Naopak, pohled na význam tohoto pojmu se stále vyvíjí a moderní psychologie už téměř odmítá vyčleňování inteligence ze struktury osobnostních rysů.
Pojem inteligence se tradičně obecně používá jako určitý ekvivalent „chytrosti“, za inteligentního je považován člověk s vyššími rozumovými schopnostmi, s vyšším rozumovým potenciálem. W. Stern inteligenci definuje jako „všeobecnou schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky“ říká, že jde o „všeobecnou duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám. Psycholog D. Wechsler, tvůrce dalšího z testů inteligence, říká, že „inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnat se svým okolím„. J. P. Guilford inteligenci definuje jako „schopnost zpracovávat informace“, čímž jsou myšleny všechny vjemy. J. Piaget inteligenci definuje jako adaptaci, tedy určitou rovnováhu mezi akomodací a asimilací – tedy „lidsky řečeno“ rovnováhu mezi tím, jak se dotyčný přizpůsobí vlivům okolí a tím, jak si okolí přizpůsobí sobě. Inteligence ovšem také může být chápána jako určitá operační bohatost, případně jako – jednoduše řečeno – schopnost učit se.
Ačkoli se zdá pravděpodobné, že rozdíly musí být hmatatelně průkazné, zatím nebyly anatomicky zjištěny (a statisticky ověřeny) anatomické rozdíly mezi mozkem lidí s nízkou a vysokou inteligencí, na jejichž základě by se rozdíl dal vysvětlit. Samozřejmě existují rozdíly v hustotě a členitosti synaptických spojů mezi neurony, ale ty nám neodpovídají na všechny otázky. Nelze tedy obecně konstatovat, že člověk s početnějšími synapsemi bude vždy reagovat „inteligentněji“.
Moderní psychologie schopnosti a nadání (včetně „inteligence“) přestává vyčleňovat z ostatních osobnostních předpokladů. Budeme-li personalista nebo učitel střední školy, který vybírá vhodné uchazeče, nebude nás zajímat informace o tom, že někdo by teoreticky mohl mít vysoké schopnosti, kdyby překonal svou mizivou vůli a absenci sebemotivace. Bude nás zajímat, zda daný uchazeč je schopný úspěšně studovat (pracovat na daném postu), nebo ne. Neboli samotná extrahovaná informace o jeho schopnostech nám nebude stačit. Mnozí američtí psychologové jdou tak daleko, že říkají „Co je to za schopnosti, když strukturou osobnosti je současně dáno, že je dotyčný nikdy nerozvine v dovednosti a pracovní výkon?!“.
Testování inteligence
S testováním inteligence začal v roce 1904 francouzský psycholog Binet. Sestavil sadu třiceti různě obtížných úloh. Jedním z kritérií úloh byla jejich srozumitelnost pro různé lidi bez ohledu na předběžné vzdělání. Testy nechal zpracovat určitému vzorku lidí a jejich výsledky zpracoval statisticky. Podle toho, jaká úspěšnost byla pro testované příslušného věku nejčetnější, určil takzvaný psychický věk. Testovaným s horšími výsledky pak přiřkl nižší psychický věk, než jaký byl jejich fyzický, a naopak. Vznikla určitá škála.
Binetův pokračovatel Stern škálu přepočítal do procentuální úrovně, stručně řečeno stanovil, že člověk, kterému se podle výsledku testu psychický věk kryje s fyzickým, má psychický věk v úrovni 100 % fyzického. Tuto hodnotu nazval inteligenčním kvocientem, zkratkou IQ. Člověk, který je „inteligentnější“ než průměrná populace jeho věku a jeho psychický věk je tedy pro ilustraci o 20 % vyšší než fyzický, má podle Sternovy škály IQ = 120.
Binetovo označování vyspělosti se u mentálně postižených dětí používá dodnes (stupně retardace se často vyjadřují tím, jakého psychického věku postižení dosahují); koneckonců sám Binet původně pracoval právě s postiženými dětmi. Stejně tak se ujala a používá škála IQ.
Tato škála nazývá jednotlivá intelektová pásma takto:
|
|
Ptáte se, proč těch výrazně podprůměrných je v populaci víc, tedy proč je křivka deformovaná? Je to tím, že mezi mentálně retardované musíme pořítat nejen ty, kteří se s danými vlohami narodili (oligofrenie), ale i ty, kteří k nim přišli později – třeba následkem úrazu, infekce ap. (demence).
A hned ještě jedno vysvětlení: Testy by správně měly být kalibrovány pravidelně a jejich výsledky by měly vycházet z porovnávání vůči ostatním testovaným. IQ 100 tedy nemůže být nějakou pevnou jednou provždy danou hodnotou, je definované jako statistický průměr. To je na jednu stranu jediné možné řešení, ale i ono má svá úskalí. V ideálním případě by test byl kalibrovaný vůči vzorku testovaných, který zhruba odpovídá přirozenému rozptylu v populaci. Třeba ve Spojených státech tomu tak zhruba je – Američané jsou zvědaví, pojem inteligence tam má (i díky Termanovi, o kterém bude řeč níž) vysokou prestiž a tak se nechá testovat kde kdo (aby si dodal sebevědomí, mohl se chlubit ap.). U nás to tak není. Třeba na testování Mensy chodí už od počátku zcela nesrovnatelný vzorek populace – především vysokoškoláci, vysokoškolští studenti a k tomu všemu hlavně z technických a přírodovědných oborů. Díky tomu se kalibrace mensovních testů u nás velmi posunula, odhadem o 10 – 15 bodů proti kalibraci americké (ta naše je přísnější).
Za první světové války byly ve velkém použity písemné inteligenční testy Lewise Termana ve Spojených státech. Jejich smyslem bylo rozřadit vojáky podle inteligence a přiřadit je podle toho k různě náročné zbrani. V té době se také rozšířil – dnes po měrně všeobecně přijímaný názor, že inteligence patří k nejdůležitějším výkonovým vlastnostem člověka, a že je z největší části vrozená a daná.
Pokud bychom chtěli být důslední, narazili bychom na jeden nedostatek tohoto pojetí. Intelektuální schopnosti se s věkem nevyvíjí lineárně a už vůbec ne trvale. (Mimochodem i proto jsou zavádějící a nesměrodatné výsledky inteligenčních testů u malých dětí.) U části populace se intelektové schopnosti dokonce od určitého věku (obvykle se uvádí kolem třiceti let) začínají snižovat. Přitom samozřejmě záleží na každém jednotlivci: Kdo se udržuje duševně svěží, rád poznává nové věci a věnuje se nějaké duševní činnosti, na tom se zub času může podepisovat velmi nepatrně. U lidí, kteří podlehnou duševní pohodlnosti a zůstanou v objetí určitých životních stereotypů dochází k degradaci schopností mnohem rychleji. Není to jen otázka třeba vzdělání – je to otázka životního přístupu. Z toho důvodu také většina testů inteligence není zcela přesná ani u starších lidí; zjednodušeně by se dalo říci, že zveličují jejich odchylku od průměru.
Testů k měření inteligence postupně vznikla řada. Některé z nich se snažily najít nějaký esenciální faktor, určitý druh úlohy, která by byla schopná bez ohledu na vzdělání, věk a civilizační zkušenost mapovat intelektuální schopnosti člověka. Ch. E. Spearman a po něm P. E. Vernon v první půlce dvacátého století vytvořil teorii schopností (chcete-li inteligence), která jednotlivé schopnosti spojuje do hierarchické struktury, v jejímž vrcholu je takzvaný g faktor, neboli generální faktor, faktor, který je obsažen ve všech jednotlivých schopnostech. Tyto testy se určitou dobu s velkou oblibou používaly – a třeba společnost Mensa je používá dodnes. Během let se však ukázalo, že mají několik podstatných nedostatků. V rozporu s původními představami se ukazuje, že inteligence není oddělitelná od civilizační úrovně a zkušenosti a že vůbec nejde o jednu homogenní schopnost, tím méně o schopnost bezprostředně související s logickým uvažováním. Přestože dobrých výsledků v těchto testech často dosahují i opravdu „chytří“ lidé, řada jiných lidí dosahující zcela nesporně vysoké intelektové úrovně dobrých výsledků nedosáhne a na druhou stranu vynikajících výsledků často dosáhnou velmi jednostranní a tedy v životě vlastně velmi neinteligentní lidé.
Malá odbočka: Řada publikací o inteligenci a testech inteligence dnes tvrdí, že testy lze nacvičit a tím zvýšit svou inteligenci. To je naprosto zcestné tvrzení. Zpracovávání testů samozřejmě lze nacvičit a následně při nich dosahovat lepších výsledků, ale touto cestou nedojde ke zvýšení intelektových schopností, ale ke zlepšení dovedností testy zpracovat. Je tak možné třeba lépe uspět u konkurzu, pokud by u něj podobný test byl součástí (od čehož se dnes všeobecně upouští), ale bylo by chybou obelhávat sami sebe. Na druhou stranu tím samozřejmě není dotčen fakt, že hraní si s rébusy, logickými úvahami a hádankami je pro mnoho lidí chytrou a často relaxační činností, která jim pomáhá udržovat duševní svěžest. Pokud Vás tedy podobné aktivity baví, s radostí je provozujte, protože samozřejmě pomáhají udržova
Váš mozek v chodu na vysokých otáčkách, nečekejte od nich ale zlepšení inteligence o 10-20 bodů, jak někteří jejich autoři slibují.
Po těchto zkušenostech vznikly první pokusy o rozčlenění inteligence do několika schopností a měření těchto schopností – faktorů – nezávisle na sobě. Dnes existuje několik testů inteligence, které se skládají z více subtestů, přičemž každý ze subtestů měří jeden z vybraných faktorů. Jako nejsofistikovanější se v tomto ohledu zdá pojetí J. P. Guilforda, který rozpracoval faktorovou analýzu do trojrozměrné struktury 120 faktorů. Jiní psychologové (hlavně R. B. Cattell a D. O. Hebb) zhruba v polovině minulého století dospěli k tomu, že nikdy není možné zjistit přesný díl vloh a díl zkušeností, znalostí a dovedností. Zavedli proto další dva základní faktory inteligence – inteligenci fluenční (víceméně dána biologickou kapacitou mozku) a inteligenci krystalickou (odvíjející se od zkušenosti, vlivu kulturního prostředí ap.). Tímto poznatkem byla také překonána snaha o použití univerzálního testu, který by byl zcela objektivní bez ohledů na kulturní prostředí, odkud pochází testovaný. Testy, které používáme, mají zkrátka vypovídající schopnost, pokud jimi budeme testovat lidi pocházející z našeho, tj. euro-amerického kulturního okruhu. Pokud je užijeme – pro snadnost pochopení řekněme v extrémním případě – pro Křováky, jihoamerické přírodně žijící Indiány ap., jejich vypovídací hodnota se bude zvolna blížit nule.
Výsledky takového testu se samozřejmě také dají nějak zprůměrovat do jednoho výsledku „IQ“, na který je většina laiků zvyklá a na jehož výši je zvědavá, ovšem každý takový jednoduchý výsledek zavání svou nesmyslností. Nezapomeňme, že nejstarší testy inteligence nevznikly proto, aby se o sobě a svých možnostech lidé něco dozvěděli, ale aby bylo možné lidi třídit. Vzhledem k tomu, že inteligence je sice kompaktním, ovšem velice plastickým a strukturovaným souhrnem mnoha schopností, považuji takové třídění i měření IQ vyjádřitelné jedním kvantifikovaným výsledkem za zcestné a jen velice orientační.
Dědičnost
Často se o inteligenci také hovoří v souvislosti s její dědičností, například jsem se často dočetl, že inteligence je z 80 % vrozená a ovlivnit můžeme prakticky jen těch zbývajících 20 %. Takový pohled publikoval ještě C. Burt. To je všechno výsledkem řady zjednodušení a nedorozumění. Ta čísla jsou nesmyslná, mimojiné proto, že nikdo zatím nedokázal zpracovat seriózní výzkum, který by na tuto otázku odpovídal. Nějakou dobu býval citován jeden z výzkumů v USA ze šedesátých let, který prokazoval shodu mezi schopnostmi jednovaječných dvojčat vychovaných v odlišném prostředí, jehož výsledky se ovšem v odstupu let ukázaly jako zfalšované a řada ve statistice uváděných dvojčat vůbec neexistovala. Obsáhlý výzkum, který prováděl R. Meili v osmdesátých letech, vedl ke skeptičtějším (nebo možná spíše optimističtějším) závěrům. Korelace inteligence mezi jednovaječnými dvojčaty vychovanými v odlišném prostředí se blížila 0,75 a u ostatních sourozenců jen 0,40. Mezi rodiči a potomky mu pak vycházela v pásmu kolem 0,50. Co to znamená? Laicky řečeno asi tolik, že jako rodič máte velkou pravděpodobnost, že Vaše děti na tom budou intelektově zhruba podobně jako Vy. Nicméně i v případě, že by Váš intelekt byl v pásmu průměru – tj. někde kolem IQ 100 – mohou být Vaše děti extrémně nadané stejně jako slaboduché, i když je to málo pravděpodobné. Samozřejmě u slaboduchých rodičů budou pravděpodobné vrozené dispozice ke slaboduchosti (podpořené následnou výchovou) a výjimečně inteligentní rodiče budou mít statisticky 50% pravděpodobnost, že jejich děti budou jejich talent sdílet. Těch zbývajících 50 % bude vyhrazenou případům, kdy budou buď méně nebo více nadaní; samozřejmě čím bude rozdíl mezi nimi a jejich rodiči větší, tím méně pravděpodobnosti… Záruku založenou na dědičnosti nemáte stejně žádnou. Chcete-li si však přesto udělat jakousi hrubou představu, spočítejte si průměr IQ obou rodičů a podívejte se na Gaussovu křivku četnosti. Namísto hodnoty IQ 100 si představte hodnotu rodičů a podle tvaru křivky můžete odhadnout, jaké pravděpodobnosti čekají Vaše potomky.
Řekněme, že otec bude mít 115 a matka 125. Průměr tedy bude 120, můžete si zkusit říci, že děti mají 50% naději na IQ v pásmu 110 – 130, 15% naději na IQ 130 – 145 nebo také 95 – 110. Jen 20% je pravděpodobnost, že budou buď ještě nadanější nebo ještě méně nadané. Upřímně řečeno, mám pocit, že žádnou stabilní informaci Vám to stejně nedá, protože – co je mi platné, že statisticky připadá můj případ jen na 2 % populace, když mě se týká… Osobně jsem přesvědčen o tom, že jsou to „hausnumera“ už jenom proto, že samotný pojem IQ je podle mě neměřitelný jednou veličinou. O 80 % dědičnosti inteligence proto bude většinou mluvit novinář s velice povrchním povědomím o tématu a nikoli psycholog, který se jím zabývá.
Nadání a studijní a pracovní výsledky
Laicky je vysoká inteligence spojována s extrémními pracovními výkony na poli vědeckém nebo někdy i uměleckém. Je samozřejmé, že k významným myšlenkovým pochodům jsou vysoké intelektuální schopnosti podmínkou, ale nejsou jejich zárukou. Jak bylo řečeno výše, bez souhrnu charakterových vlastností se schopnosti nikdy nemusí rozvinout v dovednosti. Také se však často nedoceňuje fakt, že na významných vědeckých objevech zpravidla po delší dobu pracovalo větší množství lidí a ten „poslední“ ke své práci využil výsledky práce všech svých předchůdců. Je velmi spekulativní a vlastně nesmyslné dohadovat se, zdalipak měl dotyčný IQ v pásmu extrémního nadání, zatímco jeho předchůdci nikoli.
V běžném životě se však setkáváme často s tím, že testem naměřené IQ neodpovídá nejen pracovním výsledkům, ale ani „chytrosti“ (natož moudrosti) chování dotyčného – a to v obou směrech; lidé s naměřeným vysokým IQ se mohou v životě chovat velmi hloupě a jejich pracovní výsledky nemusejí být nijak velké, stejně jako lidé, jimž test naměří průměrné IQ mohou oplývat přirozenou inteligencí a moudrostí a mohou dosahovat obdivuhodných pracovních výsledků.
Jedním z vysvětlení je otázka faktorů inteligence – test může měřit jen velice úzký výsek ze spektra schopností vytvářejících inteligenci a úroveň schopností dotyčného v tomto úzkém výseku se prostě nekryje s převládající úrovní ostatních schopností. Častěji ale půjde o disproporci mezi měřeným úsekem schopností a schopnostmi sociálními a osobnostními rysy. V životě se souhra těchto předpokladů projevuje vždy v neoddělitelném komplexu.
Emocionální inteligence
Když ve dvacátých letech E. L. Thorndike dělal výzkumy týkající se inteligence zjistil, že lidé dosahující vynikajících výsledků v IQ testech vůbec nemusí být mezilidsky chytří ani úspěšní. A protože dosavadní náhled na inteligenci mu přišel jako nedotknutelný, zavedl pojem sociální inteligence, přičemž ovšem dlouhou dobu byla sociální inteligence chápána jako jakási schopnost ovlivňovat druhé či dokonce schopnost manipulovat druhými. Postupně se navíc ukázalo, že sociální procesy nejsou jednoduchými „šachovými partiemi“, ale že kromě těch prvoplánově předvídatelných racionálních souvislostí hrají klíčovou roli emoce, city. A to samozřejmě do tehdejšího konceptu inteligence nezapadalo. Vždyť city bývají většinou uváděné jako pravý protiklad k inteligenci, „rozumu“.
Inteligenční testy, zejména ty starší, jsou většinou sestavené z úloh, jejichž obsahem je analýza abstraktních obrazců. Jenže lidský mozek je založen jinak. Mozek jinak zpracovává abstraktní obrazce, jinak konkrétní obrazy, jinak čísla, abstraktní symboly, verbálně vyjádřené pojmy a jinak sociální situace – a pro úspěšné řešení sociálních situací zpravidla potřebuje i schopnost porozumět emocím a umět s nimi pracovat ve svůj prospěch. Málokdo má schopnosti zpracování těchto různých obsahů vyvážené. Je dokonce běžné, že lidé, kteří excelentně zpracovávají abstraktní obrazce, selhávají v řešení sociálních situací a obráceně. Kupodivu geniální manažer, režisér či politik může v testu IQ, který požívá třeba Mensa, dopadnout zcela průměrně. Podíváme-li se však na výčet myšlenkových obsahů o pár vět výše, uvědomíme si, že v životě nehrají roli ty abstraktní obrazce, ale častěji právě sociální situace. Komplexu schopností řešit sociálně-emoční obsahy myšlení říkáme sociální a emocionální inteligence.
V současné době je moderní o ní hovořit. Většinou se jí označují schopnosti vnímat své i cizí emoce, umět na ně reagovat a umět je ovládnout a na základě toho rozumět komplexnějším sociálním situacím a umět je řešit. Zdůrazňuje se, že „EQ je důležitější než IQ“ a EQ, neboli kvocient emocionální inteligence je odpovědí na výše uvedené nesrovnalosti. Celé je to tak trochu za nešťastné nedorozumění vyvolávající dojem, jakoby inteligence byly dvě – jedna „normální“ a druhá emocionální. Představa, že inteligence je – lapidárně řečeno – schopnost doplnit správně do řady kostiček jinou kostičku, je přežitá. Toto pokřivené a jednostranné vnímání inteligence dokonce vedlo k ironickému definování inteligence, jakožto schopnosti zpracovávat inteligenční testy.
Skutečnost je ovšem samozřejmě taková, že inteligence je souhrnem řady schopností a schopnosti volní, sociální nebo emocionální do tohoto souhrnu implicitně patří. Pravda je dokonce taková, že obecná inteligence člověka realizovaná v životě je nejspíš tvořena právě především těmito schopnostmi. Mnozí psychologové – a celkem právem – říkají „jakápak EQ, vždyť jde o osobnostní rysy“. I to je pravda. Pravda totiž je, že schopnosti, které se v životě mají opravdu realizovat, nelze z komplexu osobnostních předpokladů extrahovat, tak jak to dělala psychologie dříve. Byl bych pro na (zprofanovaný) pojem inteligence rezignovat a používat pojem osobnostní předpoklady.
Pokud přece jen chcete zkusit nějaký test, zkuste TOP (Test osobnostních předpokladů), který je třeba na ww.prace-namiru.cz.
Přidejte odpověď