Demografický vývoj v Evropě

Celá Evropa významně mění svou demografickou strukturu – ve většině evropských zemí se každý rok rodí méně dětí než roku předchozího. Jako výjimky bývá uváděné Švédsko s Francií. Proč právě tyto země? Protože v těchto zemích je velmi dobře zajištěná péče o děti, tradicí jsou celodenní školy atd., takže mladé rodiny se nebojí mít děti, vědí, že svou pomyslnou svobodu jít do kina, divadla apod. neztratí. Ale to trochu odbočujeme. Populace většiny Evropy tedy teoreticky dramaticky klesá. Prakticky nikoli – náš demografický schodek s přehledem vyrovnávají imigranti z jihu a východu. Jenže s těmi zatím nechceme počítat natrvalo (k tomu nás bude muset donutit ještě pár let vývoje).

Náš populační schodek má další rozměr – půjde-li to tak dál, někdy kolem roku 2025 bude v EU připadat jeden pracující člověk na jednoho důchodce. To je strašlivý poměr, který může ekonomicky rozvrátit i zatím velmi bohaté a silné státy. Mimo jiné z této bilance vyplývá, že si nesmíme dovolit ani jednoho nezaměstnaného, že odchod do důchodu bude muset být odložen o několik let, že reálná kupní síla „nárokového“ důchodu bude trvale klesat a kdo bude chtít udržet nějakou životní úroveň i ve stáří, bude si muset naspořit…

Sociální jistoty

Souvisí tento fakt se současnou situací? Víc než se zdá na první pohled. Znamená to, že všichni mladí lidé se musí naučit velké odpovědnosti za své zaměstnání, většina sociálních dávek je demotivační a do budoucna neudržitelná, příští vlády budou zcela vážně řešit otázku, zda zachovat zdání sociálních jistot (a zemi tím de facto potopit) anebo pochopit situaci a namísto dávek investovat do (celoživotního) vzdělání, výzkumu, vývoje. Většinu takzvaných mandatorních výdajů, které už nyní dáví náš státní rozpočet, musíme prostě škrtnout. Vypadá to jako velmi superpravičácké a asociální, ale odpovídá to situaci, asociální naopak je blížící se katastrofu přehlížet a bagatelizovat.

Vezmeme-li věkovou strukturu nezaměstnaných, je smutné, jak velký díl tvoří mladí lidé a dokonce ti, kteří ještě nikdy nebyli zaměstnáni. Respektive je to velmi nebezpečné – pokud lidé kariérně selhávají první léta, je velká pravděpodobnost, že budou selhávat i poté. Rozebereme si postavení právní absolventů vůči zaměstnavateli, řekneme si, že přece už jsou dostatečně chráněni, má stát přijímat další ochranářská opatření? Naopak – míra ochrany absolventů vede zaměstnavatele k tomu přijímání absolventů se prostě vyhnout; a těžko jim budeme přikazovat přijímat nějaké procento absolventů, to bychom jen pokračovali v začarovaném kruhu. Naopak, pracovně právní okolnosti je třeba liberalizovat a případně doplnit stimulačními opatřeními – např. snížením odvodů ze mzdy absolventů, čímž bychom přijímání absolventů pro zaměstnavatele učinili atraktivnějším.

Ale abychom nezabíhali do detailů – odborářské a sociální jistoty jsou plodem určité zaměstnanecké struktury. Německo je zářným dokladem toho, že nyní začínají být kontraproduktivní: Zaměstnavatel nezaměstná Němce chráněného velkými sociálními jistotami a zaměstná raději imigranta bez těchto jistot. A onen superchráněný Němec zůstává nezaměstnaným. Stejné je to na vyšší úrovni – firma, která je nucena čelit silným ochránářským odborům ztrácí konkurenční schopnost a během času je nucena propouštět, případně zcela zanikne. Sociálně superchránění zaměstnanci a silné odbory ve svém důsledku působí vlastní nezaměstnanost.Evropa nyní řeší velké dilema – má-li ekonomicky obstát, musí odstoupit od této ochranářské pseudosociální politiky. Čím později to pochopíme, tím hůř pro nás, protože to může být v době, kdy většina pracovních míst už bude přestěhována do jihovýchodní Asie či Jižní Ameriky.

Zaměstnání během studia

Hodně poučná je statistika, kterou EU provedlo a zjišťoval se v ní vztah mezi nezaměstnaností mladých absolventů a zaměstnáním (brigádami) studentů. Na jednom konci žebříčku se ocitly země s vysokou nezaměstnaností absolventů (Řecko, Španělsko, Polsko, Slovensko), na druhém konci země, kde jsou absolventi při nacházení zaměstnání velmi úspěšní (Dánsko, Velká Británie, Nizozemí). V podstatě přesně souběžně jde žebříček ukazující ekonomickou zainteresovanost mladých lidí na studiu a své obživě během studia. Paradoxně – ti „bohatí“ studenti západní Evropy už během studia musí pracovat, aby byli schopni platit (vysoké) školné, podnájem apod., zatímco ti „chudí“ se spoléhají na podporu státu, školu „zdarma“ a podporu rodiny. Analýza jde ještě dál: Říká zcela jasně, že ti, kteří již během studia pracují, hledají brigády, musí obhájit svou ekonomickou (byť částečnou) soběstačnost, ti relativně bez problému nacházejí po absolvování kvalitní zaměstnání. Mají zkušenosti, dovednosti, kontakty, mohou prokázat praxi. Ti, kteří byli během studia zajištěni, mají častěji velké problémy a po absolvování se stávají častěji nezaměstnanými.Pro studenty z toho plyne: Chcete-li v životě obstát, nelze spokojeně čekat, až dostudujete, vrhněte se do práce už nyní.

První zaměstnání

Všechna sociologická zjištění v hrubých rysech konstatují, že pro životní pracovní kariéru je z psychologického hlediska klíčový start. Lidé, kteří dobře odstartují, mají významně větší šance i v budoucnosti, než ti, kteří byť jeden rok po absolvování nemohou najít místo. Zní to možná příliš byrokraticky, ale společnost ve vlastním zájmu musí udělat co nejvíc pro to, aby mladí lidé získali po absolvování místo ve svém oboru, byť by nebylo dobře placené, nicméně musí jim otvírat perspektivy. Tak je možné vychovat generaci, která bude kolem roku 2025 schopná živit i všechny důchodce, děti atd.

Diskriminace mladých lidí v zaměstnání

Má několik forem. Hodně viditelné je rozdílné odměňování lidí podle jejich věku. Pro mnohé je logické platit zaměstnanci s deseti lety praxe víc než zaměstnanci s rokem praxe, ale logické to vůbec není. Pro zaměstnavatele je důležitá kvalita a kvantita práce. Krátce řečeno: Mzda by měla zohledňovat množství, kvalitu a náročnost práce, nikoli věk, délku praxe, pohlaví, národnost apod. Britům to přišlo samozřejmé a nechápali, proč o tom mluvíme. V ČR to vůbec samozřejmé není: Celý systém tarifních tabulek je přesně proti zdravému rozumu a mladé lidi diskriminuje. Podle tarifních tabulek mladý zaměstnance bere méně, i kdyby pracoval kvalitněji než jeho starší kolega. Tarifní tabulky jsou diskriminační. Časem to jistě přijde jako doporučení Evropské komise: Zrušte tarifní tabulky. Nestálo by za to udělat to hned?

Mobilita

Podíváte-li se na mapu EU, vidíte, že nezaměstnanost je velmi nerovnoměrná. Týká se regionů s ustupující průmyslovou výrobou, regionů s převažujícím zemědělstvím, venkova. Ve velkých městech často poptávka po zaměstnancích převyšuje nabídku. Jenže ve velkých městech je nedostatek bytů. Na venkově je situace obrácená. To znamená, že jednou z velmi racionálních cest boje proti nezaměstnanosti je revitalizace venkova. Veřejná správa (stát i kraje) by měly vytvořit stimulační podmínky pro vznik kvalitních pracovních příležitostí mimo velká města a současně by měly vytvořit podmínky pro vybudování infrastrukturu, která bude mladé lidi motivovat k životu mimo velká města. Kromě jiného musí být zachována síť kvalitních škol, možnost nákupu, dostupnost internetu apod.

Blízká budoucnost ukáže, že tato mobilita musí jít ještě dále – nutnou budoucností je mobilita v rámci celé EU, protože v rámci celé EU jsou regiony, kde je nezaměstnanost, a místa, kde je nedostatek kvalitních pracovních sil. Stále víc tedy vyplývá na povrch nutnost komplexní změny našeho vzdělávacího systému, opuštění několika pochybných vyučovacích předmětů a přijmutí, že angličtina a cizí jazyky musí být vyučovány už od nejútlejšího věku atd. atd.

Dalším ze zaklínadel zaměstnanosti je tedy schopnost stěhování za prací.To znamená umět jazyky, být otevřený k jiným kulturám a být přizpůsobivý k novým situacím, být flexibilní.

Flexibilita

Velikou pravdou dnešního světa je, že trh pracovních sil je v kontinuálním pohybu. Neexistuje žádná jistota, že najdu uplatnění v oboru, ve kterém vystuduji. Neexistuje jistota, že budu-li dobře pracovat, budu mít na příštích 10 let stálé místo. Naopak, je velmi pravděpodobné, že každých cca 5 let budu místo měnit, budu se muset, přizpůsobovat, měnit pracovní návyky a schémata a krom jiného nejspíš tu a tam alespoň krátkodobě budu muset zcela změnit obor činnosti, budu-li se chtít uživit. Pokud tuto realitu nebudu (schopen) přijímat a zařídit se v tomto „tekutém“ světě, je pravděpodobné, že se ocitnu mezi nezaměstnanými.

Vzdělání

Vzdělání je počátkem všech těchto dovedností, respektive kvalitní vzdělání by jím mělo být. Plakat nad současnou školní realitou se mi nechce, ale jisté je, že náš školní systém se všemi svými prismaty je zatím jaksi úplně mimo. Narodil se v 18. století, byl vypiplán ve století 19. a během století 20. se přežil. Je čas ho vyměnit, zapomenout na všechny představy o škole, kterou jsme prošli, a přijmout, že kvalitní škola 21. století bude úplně jiná.