Hudební nástroje a škola

Optimálním nástrojem pro školu je kytara. Lze na ni hrát harmonický doprovod k písním, je snadno ovladatelná a přenosná. Je smůla, že pedagogové z pedagogických fakult to nepochopili. Klavír má sice ještě větší harmonické možnosti než kytara, lze na něm dostatečně hlasitě přehrávat jednohlasé melodie, ale jeho velkou nevýhodou je to, že není mobilní – ve škole je umístěn v jedné, dvou speciálních učebnách a … škatule, škatule, hejbejte se. Housle nebo flétna jsou výbornými nástroji pro své melodické schopnosti. Bohužel 30 dětí nedoprovodíme při zpěvu hrou na housle. Učitel hudební výchovy by proto rozhodně měl umět hrát na kytaru a občas zaskočit ke klavíru přehrát jednoduchou melodii. Pokud je schopen přidat nějaký další nástroj, je to obohacení, opravdu nejvíce však bude potřebovat kytaru.

Možnost hrát na nástroj
Vidí-li děti učitele nebo spolužáka dobře hrát na nějaký nástroj, velmi brzy u nich vznikne touha hrát také. Hrát na nástroj se stane silnou potřebou; hrát na nástroj je totiž současně prestižní otázkou. Člověk hrající na hudební nástroj je mezi dětmi vždy žádoucí. Dopřejme proto dětem přístup k nástroji a možnost cvičení přímo ve třídě o přestávkách. Každá třída by měla mít jednu společnou „erární“ kytaru, na kterou mohou všichni žáci kdykoliv hrát. Je-li ve třídě piano, nezamykejte je (!) před dětmi, ale nechte je na ně hrát. Během krátké doby bude leckdo překvapen proměnou mnohých dětí. Je možné, že na kytaře v péči dětí tu a tam praskne struna, je dokonce možné, i když nepravděpodobné, že piano bude muset být častěji laděno, ale je piano stojící ve třídě určené jen k oprašování a občasnému přestěhování z jednoho kouta do druhého?

Snad se budu opakovat, ale dovolím si malou poznámku: Ve škole, kde učím, jsme zavedli nepovinný předmět „Hra na kytaru“, do kterého se během půlroku přihlásili téměř všichni mí žáci, aniž je k tomu kdokoli přemlouval. To samozřejmě neříkám proto, abych se pochlubil, jde totiž o naprosto přirozený jev: Viděli mne hrát na kytaru a to pro ně bylo dostatečnou motivací k tomu, aby sami zatoužili to alespoň trochu umět. Kterýkoli učitel hudební výchovy, jenž před svými žáky hraje na nástroj (může jít i o klavír) s chutí a radostí – což oni velmi dobře vycítí – a hraje věci, které mají šanci se žákům zalíbit, dokáže podobné. Pak již jen jde o to svým žákům k dovednosti hrát pomoci.

Pro hudebníka je jasný i druhý aspekt: Aby žák mohl pochopit cokoli z hudební nauky nebo harmonie, musí hrát na nějaký nástroj, jinak jsou to pro něj mrtvé a zbytečné informace. Budeme-li ho k tomu nutit, začne prostě hudbu (i nás) upřímně nenávidět. Naopak, žák hrající na kytaru nebo klavír nám bude vděčný za pomoc: nauka se pro něj stane velmi cenným pomocníkem při transponování písniček, při odvození neznámých akordů od stupnice a vymyšlení jejich hmatů.

Krátce řečeno, máme-li hudební výchovu vést opravdu efektivně, nestačíme s českou Orffovou školou a jejími cinkátky a tamburínami – nijak tím její význam nechci srážet – ale musíme jako volitelný předmět zavést i hru na nástroj. Očekávejme, že několik dětí se bude chtít učit na klávesy, několik na flétny a mnoho na kytaru.

Když to sečteme a podtrhneme, zjistíme, že budeme-li úspěšní, budeme mít ve třídě (škole) docela slušný instrumentální soubor: různé klávesy, kytary, zobcové flétny (sopránové, altové a aspoň jednu tenorovou), perkuse a bicí nástroje nejrůznější podoby a zvuku, z nichž si velkou část můžeme sami udělat, a možná, že i akordeon, violoncello a housle.

11158 Celkem přečteno 23 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


+ 16 = 21