Prameny
Když mluvíme o Keltech, Gallech, myslíme většinou vlastně jenom nejstarší dějiny Keltů, vlastně se docela dobře kryje s dobou železnou v Evropě; víceméně tedy zhruba posledních tisíc let před Kristem, občanským letopočtem, či „naším“ letopočtem, jak vám bude znít lépe – jinak řečeno jde kulturu halštatskou a laténskou. Pokud jde o ty zdroje – je dobře si přehled zdrojů uvědommit, protože nás to uchrání několika obecně rozšířených mýtů. Samozřejmě máme archeologické vykopávky, takže víme poměrně dost o tom, jak bydleli, jakými předměty se obklopovali a čím se živili (šperky, zbraně, zbytky oděvů, nádobí, nářadí…). Čím žili, to nám archeologie nepoví, stejně jako nám nepoví nic o jejich hudbě, duchovnu…
Gallské architektury se nám moc nedochovalo – zbytky venkovských domů, vykopávky oppid… žádné mramorové chrámy, paláce a jiné monumentální stavby jako u Řeků nebo Římanů. Tedy s výjimkou brochů (velkých „věží“, cosi jako pravěkých „donjonů„, které známe od ostrovních Keltů) – Mouse zhruba ze 7. stol. př. Kr. má i dnes na výšku cca 13m.
Asi čekáte, že budeme jmenovat nějaké keltské kroniky, ale nebudeme. Máme řadu pěkných legend, ale ty byly sepsány až ve středověku. Keltové před ovládnutím Gallie Římem své zákony ani dějiny nezapisovali. Keltští druidové zakazovali užívat písmo, a tak nejstarší podrobnější písemné zprávy o Gallech podávají Římané – a popravdě řečeno nejsou to objektivní zprávy. Velmi často byly psány přímo s úmyslem vytvořit v Římě nějakou náladu vůči Gallům. Třeba – když popíšete, že druidové konají lidské oběti, jedí malé děti a tak, snadno můžete odůvodnit teror, který jste nastolili při jejich likvidaci. Popíšete-li Gally jako špinavé, hloupé a ovládané samolibými králi, budou čtenáři snadno souhlasit s tím, že je zapotřebí tyto špatné krále vyhnat a Gallům tak vlastně pomoci. Přesně tak to dělali autoři prvních římských zpráv z Gallie – Caesar, Livius, Tacitus. Sám Caesar se přitom několikrát podřekl – třeba popisoval, jak legie táhnou barbarskou krajinou a denně urazí asi 30 kilometrů a ještě k tomu zásobovací oddíly snadno seženou po celé tažení potraviny pro dvacet tisíc vojáků a píci pro jejich koně. Aťsi si pak Caesar popisuje barbarství Gallů – kdyby tam nebyly dobré silnice a bohaté vesnice, nebylo by to možné. Takže římské kroniky je nutné číst obezřetně. Kusé zprávy máme i od Řeků, kteří jim dali jméno Keltoi. Samozřejmě zajímavé jsou i pozdější kroniky – Prokopios, Jordanes, Gregor z Tours… Při troše pozornosti se dovíme leccos o společnosti a zvycích, ale o duchovních věcech, náboženství, hudbě nebo jiném umění ne.
Trocha historie
Začneme trochu zeširoka – asi tak v osmém tisíciletí př. Kristem začali do Evropy (tedy do Evropy na sever od Alp) přicházet první zemědělské skupiny. Táhly přes Balkán zhruba podél Dunaje a ve velké části Evropy (Balkán, podunají) v podstatě zcela nahradily původní obyvatelstvo, ve střední Evropě už docházelo k částečné asimilaci původních lovců a sběračů a v okrajových oblastech (Skandinávie, Britské ostrovy) příchozí zemědělci tvořili jen asi 10% populace, místní lovci a sběrači se přizpůsobili a přešli k zemědělskému způsobu života. Jak to bylo s jejich soužitím se starší populací popisujeme jinde. Druhá masívní migrační vlna přišla někdy ve čtvrtém tisíciletí; to už přicházeli v několika vlnách a z několika směrů: Jeden velký proud ze severní Afriky přes ostrovy v západním Středomoří na Pyrenejský poloostrov, atlantské pobřeží západní Evropy a Britské ostrovy. Druhý – a asi nejvýznamnější proud přes Balkánský poloostrov a pak proti proudu Dunaje a třetí proud z východu přes východoevropské stepi. Předkové Keltů patřili hlavně k druhé skupině – přišli podél Dunaje a usadili se hlavně v horním a středním Podunají, Porýní a Pomohaní. Podíváte-li se na mapu Evropy, hlavní centrum této kultury bylo zhruba na sever od Alp. Se zpožděním do Evropy přišel z východu „lid kamených sekeromlatů“ někdy nazývaný i „lidem šňůrové keramiky“, který se usadil hlavně při pobřeží Baltu a brzy poté do západní Evropy přišel „lid zvoncových pohárů“, stavitelé megalitů. Kolem 2. tisíciletí se ve střední Evropě začala uplatňovat mohylová kultura, mohli bychom snad říct „mohylová móda“. Archeologové nám o ní říkají, že mohyly pro svá „knížata“ budovali staří zemědělci, kteří se věnovali hlavně chovu dobytka (pastevectví) a etnicky byli pestrou směsicí původních zemědělských kultur. O mohylové kultuře se někdy píše jako prvních „přímých“ předcích Keltů.
Velký zlom nastal s rozšířením lužické kultury. Impuls k tomu nejspíš dal vpád kočovných Kimmeriů z východních stepí. Přijeli na koních cestou necestou a byli strašlivou metlou, které nikdo nedokázal vzdorovat. Loupili a kořistili… ale přivezli s sebou úžasnou dovednost – dovednost zpracování železa, kterou krátce předtím převzali od Chetitů a dovednost osedlat koně, opatřit je postrojem… a bojovat z jeho sedla.
Evropa zažila dvě vlny keltské expanze, první z nich datujeme zhruba do 12. stol. př. Kristem, zhruba splývající s kulturou halštatskou (do cca 8. stol.), druhá je mnohem lépe historicky „zdokumentovaná“ a probíhala zhruba v pátém až třetím století př. Kr. Během ní došlo na velkých územích Evropy k převrstvení a podrobení starší keltské populace mladší a také k dalšímu rozšíření keltského osídlení.
Toto převrstvení je dobře znatelné na keltské populaci Británie. Řekové ostrovní Kelty zmiňovali odnepaměti v osuvislosti s těžbou cínu, Briské ostrovy pak nazývali Kassiteridés, neboli Cínové ostrovy. Sami obyvatelé těchto ostrovů si říkali Pretania patrně to souvisí s pojmenováním podle borytu barvířského. Kupodivu (?) Claudius dává pojmenování Britové (Brytové) do souvislosti s barytem. Pravda je, že obojí se používalo jako barvivo a že ostrovní Keltové se při různých příležitostech barvili modrobíle v obličeji (přijatelná jsou obě barviva), a severní Keltové, Piktové, dokonce dostali pojmenování od Římanů a znamená cosi jako „Pomalovaní“ – ačkoli v jejich případě možná nešlo jen o pomalování, ale i o bohaté tetování po celém těle, včetně obličeje.
Zhruba v šestém – pátém století na ostrovy vpadli (míru mírumilovnosti tak úplně nevíme) pevninští Keltové a většinu původních obyvatel (Skotů, Piktů, Irů neboli Fénů) zatlačili na sever a do Irska. Sami byli rozvrstveni do několika kmenových svazů, pro které ostatní užívali zmíněné jméno – Brytové, Britové, Brittonci.
Na severu Apeninského poloostrova se Keltové objevili v roce 474. Tehdy ještě byli výhodnými strategickými spojenci Říma proti Etruskům, kteří byli společným nepřítelem. Keltové se s Etrusky svářeli o pádskou nížinu, Římané o moře. Jakmile však Etruskové, napadáni z obou stran, padli a jako mocnost zmizeli z mapy, stali se Keltové nenáviděným rivalem Říma. Na severu Itálie vznikla oblast Římany nazývaná Předalpskou Galií s velkými centry – města Milano, Trento, Torino, Ancona, Modena… mají keltský původ a to i v etymologii jména. Podíváme-li se dnes s odstupem na data druhé velké expanze Keltů, vidíme, že jejich „impérium“ rostlo paralelně s Římským. Je ovšem také pravda, že Řím měl velký náskok – daný nikoli vlastním vývojem, ale tím, že kulturu, vojenské umění, strukturu státního aparátu docela jednoduše už skoro hotovou mohl převzít od Řeků, Féničanů a Egypťanů.
Buď jak buď, roku 390 př. Kr. keltský král – latinsky rex – (nebo vojevůdce? tedy latinsky dux?) Brennos (bylo to jméno?) podnikl slavné tažení na Řím, dobyl a vydrancoval Řím a Římané tak tak uhájili kapitol. Proč ty otazníky? Domníváme se totiž, že Keltové do čela vojenských tažení stavěli schopné vojevůdce, kteří většinou (stejně jako u Germánů) nebyli vládci (ve smyslu správy země), a byli nadneseně řečeno několika spojenými vládci vybráni do čela vojska. Je to o to zamotanější, že Římany uváděné jméno Brennos se nápadně podobá slovu brennin a to keltsky znamená právě vládce a možná tak prostě Keltové oslovovali muže, který jim velel a jeho pravé jméno Římané neznali. Toto tažení patří k několika kulminačním bodům keltské expanze – Keltové sice poplenili Řím, ale nikdy ho dlouhodobě neovládli a nejspíš se o to ani nepokusili, stáhli se s kořistí zpět na sever k Pádu.
V roce 334 se s keltskými vojsky utkal na Dunaji Alexandr Makedonský, nejspíš šlo převážně o kmenový svaz Skordisků, který se usadil na středním Balkánu kolem svého centra – města Singidunum (dnešní Bělehrad).
Keltové také vpadli na Pyrenejský poloostrov, jehož obyvatele Římané často označovali za Kelt-Ibery, a dnes se vedou spory i o podílu keltského etnika na etnogenezi Lusitánců. Nezpochybnitelná přítomnost Keltů na nás hovoří ze jmen Portugalců nebo dnes severošpanělské Galicie. Na východě máme stopy po kelstkém osídlení až ve Wroclavi, v podkarpatské Rusi a až na Dněstru (Zalešniki), jméno Halič (Galič) v sobě ukrývá další „Galicii“. Kolem roku 300 vpadla další velká vlna Keltů podle Moravy a Dunaje až do Thrácie, kde se Keltové nadlouho udrželi u moci, a v období let 298-193 odtud podnikali další výpady do Dácie, Moldávie, i na jih do Řecka.
V roce 280 si Makedonský král pozval na pomoc dva velké kontigenty Keltů z Illýrie a Thrácie (jeden z vůdců bývá opět jmenován jako Brennos), ale rychle poznal, že to byl pokus o vyhnání čerta ďáblem. Hned následujícího roku došlo k zásadní roztržce kvůli výši odměny, Keltové opustili královské barvy a odměnu si začali vybírat po svém. Královské vojsko potřeli, povolali ze severu další posily a rozpoutali strašlivý vpád až do Řecka – během něhož vyplenili a zničili mnoho velkých měst, mezi nimi i Delfy (slavná věštírna byla jednou provždy zničena), a s velkým lupem odešli. Vzhledem k tomu, že podstatná část drahocenností z Delf později vyplavala na světlo světa v Tolose, tušíme, že vpádu se nemalou měrou účastnili i Tektoságové z dnešní Francie.
Ačkoli se většina účastníků této expedice vrátila s kořistí domů, nezanedbatelné množství Keltů se pustilo na další migrační tah a místo zpět na sever se pustili na východ, přešli Bospor a usadili se v kraji, který dodnes nese jejich jméno – Galatie, Galata. Podle mnoha dokladů se v této části Malé Asie ještě ve třetím století po Kr. mluvilo keltsky.
V roce 225 př. Kr. došlo k velkým bojům mezi Kelty a Římem – zjednodušeně o Pádskou nížinu. Války se účastnilo mnoho Keltů ze zemí severně od Alp (třeba „bavorští“ Tigurinové) a také mnoho Germánů, ba dokonce už tenkrát (a občas tato nejistota trvá dodnes) začali kronikáři ztrácet jistotu, který z kmenových svazů je vlastně keltský a který germánský, a je pravděpodobné, že často bylo pravdou obojí a šlo o etnicky pomíchané celky. Také s jistotou víme, že keltští žoldnéři patřili k početným oporám vojsk Kartáginců (měli společného nepřítele – Řím, ba dokonce, že si je Kartaginci cenili jako svou elitu a bylo známo, že keltské pluky neustupují z bojiště. V bojích o Kartágo to mnoha tisícům z nich bylo osudné. Války vyhráli Římané a pro Kelty nastal pomalý soumrak.
Ve střední Evropě začaly velké pohyby keltských kmenů na konci druhého století; u nás usazení Bójové se několikrát (vítězně) střetli s kmeny Teutonů (překvapivě jde opět o převážně keltský kmenový svaz, teutos znamená prostě člověk, lidé) a Cimbrů, Kimbrů (jejichž svaz byl také germánsko-keltský, nelichtivé označení cimbor znamená lupič). Nejspíš i pod tímto tlakem se mnoho vesnic v období let 111 až 107 vystěhovalo do Galie.
V letech 74 – 44 vládl v Dácii mocný král Burebista, který podunajským Bójům a Volsům (Valachům) způsobil těžkou ránu v roce 60. Zaímco mnoho Volsů zůstalo na dolním Dunaji pod jeho vládou, velká vlna Bójů opustila své podunajské domovy a vydala se „ke svým“, do Čech, vlastně pardon, Bohemie. S sebou strhli kmenový svaz Taurisků z Pannonie v dnešním Maďarsku, a nakonec nezůstali, naopak, strhli s sebou i velké množství „českých“ Bójů a vydali se na jih, spojili se s kmenem Haelvetiů a pokusili se o pokračování migrace na západ přes řeku Rhonu. Tam se ovšem střetli s Caesarovými legiemi a po prohrané válce se většina těch přeživších (Římané uvádějí počet 32.000) spojila ještě s kmenem Haeduů a usadili se na alpských stráních v dnešním Švýcarsku.
Typický Kelt?
Někdy se můžete dočíst, jak vypadal „typický“ Kelt – plavovlasý nebo zrzavý, vysoký… ouha, všechno je to hloupost! Vyplývá to už z toho, co jsme si řekli o jejich historii. Keltové nejenže neměli nějaký homogenní etnický původ, ale celou jejich historií prostupuje obraz toho, jak ozbrojená skupina Keltů vpadne na „nekeltské“ území a ovládne místní zemědělce. Usadí se tu a splyne s nimi. Naučí je svůj jazyk, zvyky, řemeslo a naopak etnicky se mezi nimi „rozpustí“. Zkrátka typický „etnický“ Kelt neexistuje – na různých místech Evropy nacházíme Kelty malé (kolem 150 cm) i velké (až kolem 195 cm), tmavovlasé i světlovlasé nebo zrzavé. Jedině, že bychom snad vzali obraz současného Ira a řekli si, že on je představitelem Kelta. Jenže je to polopravda, dnešní Ir je představitelem Keltů na úzce vymezeném území s vyhraněným vývojem. Bójové žijící u nás se mu vůbec nemuseli podobat.
Keltské jazyky
Staré galské jazyky se nám nejvíc zachovaly – kupodivu – v místních jménech, která se dochovala na území velké části Kelty obývané Evropy. Třeba francouzský Lyon je typickým příkladem – jeho jméno původně znělo Lugdunum (nemá tedy nic společného se lvem). Na -dunum končí i mnoho dalších jmen, stejně jako mnoho dalších obsahuje jméno keltského boha Luga (Loira – Liguira – Luguira, Lužice, Lužnice, Lužní les atd.) Mnoho dalších jmen podobně obsahuje Ys (Ysere, Ys, Jizera…nebo dokonce i jezero), řada dalších místních jmen končí (nebo alespoň původně končilo) na -briga, -bragga, což znamená „sídliště“ nebo nenamítáte-li, že pojem „město“ zní moc moderně, tak město. Aha… máte pravdu Etymologie Bragga – Praga – Praha se přímo nabízí, jenže neumíme ji ani prokázat ani vyvrátit (i když je rozhodně věrohodnější než prahy na řece, neřku-li zatloukání prahu do domu a kněžnu Libuši). Jména řek Rýn nebo Rhona pocházejí z keltského renos (moře), Dunaj (Danuvius, Danube) obsahuje keltské Dan-ava (Prudká voda), Otava (At-ava) je Zlatá voda (řeka), Mor-ava Velká voda atd. Jména Laber nebo naše Labe nejspíš původně znamenaly Mluvící řeka… Sudety, původně Sudéta, jako označení naší země (tedy nikoli jen pohraničí, jak si mnoho lidí myslí) je také původně keltské, znamená Kančí hory (původně prý to jméno označovalo jen dnešní Krušné hory). Keltské jazyky se postupně rozdělily na dva hlavní dialekty, nářečí – jeden z nich si hlásku kw ve starých indoevropských slovních kořenech změnil na qu. Říkáme jim gaelská nebo goidelská nářečí a všeobecně je považujeme za starší. Dnes mezi ně patří třeba irština nebo skotština. Mladší keltské dialekty hlásku kw změnili na p, Keltové mluvící těmito dialekty během historie ovládli většinu Evropy a své předchůdce ovládli a jazykově převrstvili (proto se „q“ dialekty uchovaly jen v okrajových částech Evropy). Mezi tyto dialekty patří dnešní welština nebo bretonština.
KELTOVÉ
Historie a prameny – zvyky, společnost – bydlení – král Artuš
Přidejte odpověď