Zikmund Lucemburský

Zikmund lucemburský
Zikmund Lucemburský patří k nejvíce zneuznaným panovníkům v našich dějinách. Současně asi i nejvíce kontroverzním, ale o tom nikdo nepochybuje.

Narodil se, stejně jako jeho bratr Václav IV., v Norimberku (*14.2.1368) a jeho matkou byla čtvrtá žena Karla IV., Alžběta Pomořanská. Jméno dostal po burgundském králi Sigismundovi, zavražděném v 6. století apozději prohlášeném za svatého… protože jeho ostatky převezl Karel IV. do Prahy (dnes jsou uložené v chrámu sv. Víta). I on měl vynikající vzdělání, jako otec, děda i bratr – jeho vychovatelem byl Niccolo Beccari. Když zemřel jeho otec, bylo mu 10 let. Zdědil Braniborsko (vlády se tam ale ujal už 1376) a rozjednané zásnuby s Marií, dcerou uherského a polského krále. (Polský král Kazimír III. zemřel 1370 a jeho dědicem se stal uherský král Ludvík) 1382 mu jeho tchán předal vládu v Polsku, Zikmund žil v Poznani a v Krakově. (Jeho tchán zatím vedl válku proti Benátkám, při které ubránil dalmatský přístav Zadar). Polským králem se nakonec nikdy nestal. Marie byla dokonce zrušila zasnoubení a znovu se zasnoubena s Ludvíkem Orleánským. Zikmund však nezaváhal – roku 1385 do Polska vpadl vojensky a přiměl Marii ke sňatku.

1385 se s Marií oženil a 31. 3. 1387 byl korunován na uherského krále. Nešlo vše hladce – část mocné šlechty v Uhrách i v Polsku si našla vzdálené příbuzné bočních liní královského rodu a zahájila proti Zikmundovi odpor, právem se obávali vlády silného krále, za kterým stojí rod Lucemburků. Ale tak prima rodina to zase nebyla – Václav Zikmundovi pomoc odmítl úplně, Jošt mu půjčil přes půl milionu zlatých, ale zástavou si nechal připsat Braniborsko. Jako jeden z mála věrných spojenců se pro Zikmunda ukázal rakouský vévoda Albrecht III. Habsburský.

1392 musel Zikmund podniknout první vojenskou výpravu proti Turkům. Zikmund dobře chápal rozsah nebezpečí, které Turci představují. Celý život proti nim musel válčit – vždy to byla sice spíš porážka, ale čestná a statečná porážka a navíc každé vítězství stálo Turky tolik sil, že museli další postup odložit… Takže paradoxně můžeme Zikmundovi vlastně přiznat úspěšnou obranu Balkánu. Turci se navíc nejednou spojovali s Benátčany… a v říjnu 1396 byla Zikmundova porážka u Nikopole tak strašná, že musel prchat v přestrojení přes Konstantinopol a Rhodos.

1398 se sešel se svými polskými „protikráli“ a pod tíhou tlaku ze všech stran ustoupil a přenechal jim většinu Polska.

Stále častěji se angažoval v záležitostech Čech a Říše. V Čechách se nejdříve snažil uklidnit situaci hrozící občanskou válkou mezi Václavem a šlechtou, ale brzy přešel na stranu šlechty a častěji spíš přiléval oleje do ohně. Při tom všem ještě stačil pomáhat bratranci Joštovi ke zvolení římskoněmeckým králem.

V dubnu 1401 se dostal do obdobné situace jako jeho bratr Václav – mocní magnáti Uher se proti němu spojili, zajali ho a několik měsíců věznili. Během obléhání jednoho z královských hradů byla zabita i královna Marie. Zikmund se s nimi narychlo (naoko) udobřil a slíbil jim ústupky, pak odjel do Čech, kde se nechal jmenovat zemským správcem… ovšem vzápětí bratra zradil, uvěznil a Čechy vyplenil. To byl zlom v vztahu mezi ním a Čechy – a jedna z jeho velkých chyb. Od té doby se tomuto, jinak schopnému a cílevědomému panovníkovi, začalo říkat „Liška ryšavá“ (byl po mámě zrzavý) a dávat mu přívlastek „proradný“. Zikmund sebral peníze, zastavil se ve Vídni, kde sjednal smlouvu o tom, že jeho dědici budou Habsburkové, vzal peníze z Čech i od Habsburků, nabral armádu a vpadl do Uher. Porazil své nepřátele a zavedl pořádek.

V roce 1406 se oženil podruhé – s Barborou Celskou (Ráda sídlila v Trenčíně, kde pro nechal postavit nový palác) , dcerou jednoho ze svých věrných spojenců. V následujících letech ho čekaly války s Turky, lámání odporu vzpurných magnátů (v Uhrách mu neříkali Liška ryšavá, ale Česká svině, paradoxní, že) a stále víc práce v Říši, kde se jednoznačně postavil na stranu papeže v Římě (jednak ve smyslu přání jeho otce Karla IV., ale nejspíš i po právní stránce opravdu legitimního papeže).

V roce 1410, po smrti Jošta, dosáhl svého zvolení císařem. Poté se smířil i s Václavem a nějakou dobu mu opravdu pomáhal zvládnout nepřehlednou situaci v Čechách. Angažoval se v bitvě u Grunwaldu, kde Poláci úplně zlikvidovali veškeré armády Řádu německých rytířů (na straně řádu), potom jako brilantní diplomat pomáhal mezi nimi sjednat mír, přestože vlastně znamenal postupný zánik řádu (víc se dělat nedalo). Přímo od jednání se musel vypravit na jih do další války proti Benátkám o dalmatské přístavy. Aby vůbec byl schopen tento spor s bohatými Benátkami řešit, musel požádat o pomoc vévody a města z Lombardie a Janova… a za odměnu jim přiznat víceméně úplnou nezávislost na Říši. Říše se tím fakticky omezila na země severně od Alp (Německo) a Zikmund bývá občas nazýván poslední „velkým“ císařem. Tj, vládcem Německa i Itálie a současně vládce, který Říši opravdu vládl.

Jako zásadní viděl urovnání papežského schizmatu. Kvůli němu svolal Kostnický koncil (1414) a železnou rukou na něm církevní hodnostáře donutil najít jednotu… a jediného papeže. Nakonec jím byl Martin V. Možná tím Evropu zachránil před islamizací, dobře věděl, že proti Turkům nemají jednotlivé svářící se státy žádnou naději. No, nějak se tam také přihodilo to faux pas s Husem. Tak nějak to chápal – k Husovi neměl žádný osobní nenávistný vztah, jenom řekl Bude jednota a běda tomu, kdo ji odmítne. A Hus a jeho další stoupenci odmítli, protože se domnívali (nejspíš správně), že ta jednota je postavená na ne zcela správných lidech a postulátech. Ale to je spíš debata pro teology. Koncil a úloha Zikmunda na něm je opravdu hodně konfliktní téma – protože Zikmund se sice choval jako pěkný prevít, ale ve své podstatě měl ze své pozice, tedy pozice císaře, který chce odvrátit nebezpečí Turků a islámu, pravdu. Kdyby na jeho místě byl někdo mírnější a humánnější, tak se Turci převalili Evropou a bylo.

Aby našel tu evropskou jednotu, vydal se na západ, do Francie a do Anglie. V roce 1416 vedl jednání v Paříži, v Londýně i v Cantenbury. Pravý vnuk Jana Lucemburského. Vrátil se na koncil a rozhodl – nejen jediný papež a to Martin V. a v Římě, ale ve sporu o francouzskoou korunu je v právu dědic Isabely , tedy anglický král Jindřich V., Calais udělil v léno burgundskému vévodovi Janovi a současně ho zbavil lenních závazků vůči francouzskému králi. Ledva uzavřel kostnická jednání, rovnou odjel na bojiště v Dalmácii proti Benátkám. Mezitím v Praze 1419 zemřel Václav IV. a Zikmund se stal jediným vládcem všech lucemburských držav. Byl korunován v Praze roku 1420, ale to byla teorie – praxe byla taková, že Čechy se příštích 15 let zmítaly ve víru husitských válek a chaosu. Několik nepovedených křížových výprav proti nim chaos a násilí jen roztočilo na vyšší obrátky.

Zikmundova situace byla tristní – v přestávkách mezi boji s Husity musel jednat s Milánčany o společném postupu proti Benátkám a především shánět peníze a vojáky na boj proti Turkům. Počínal si při tom občas dost nevybíravě a tak ho většina lidí měla (mírně řečeno) nerada. No… koneckonců, dneska také lidé demonstrují proti válce s Irákem, protože to každému přijde zbytečné. V Německu i Čechách za Zikmunda zněly zkazky o nebezpečných Turcích jako báchorka z dalekého Orientu a Zikmund vypadal jako krkoun, který vybírá daně (v některých zemích, jaká hanba, i každý rok) a koupe se ve zlatě.

Uzavřel spojenectví s Poláky, s byzantským císařem (ten už ovšem neměl vůbec žádné prostředky k tomu něco dělat a byl na tom ještě hůř než Zikmund), jen aby je zastavil. Založil v Uhrách rytířský „Dračí řád“, jakousi obdobu třeba templářů, jeho smyslem byl byj proti Turkům. (Členy řádu byli třeba Čeněk z Vartenberka nebo Sedmihradský kníže Vlad Tapes, podle členství v řádu později zvaný „Dracul“. (Za to, že kličkoval a jednal také s Turky ho nakonec nechal popravit… a legenda o upíru se mohla narodit.) 1428 Zikmund přemlouval velmistra řádu Německých rytířů, aby nechali plavat všechny své državy na Baltu, kde se stejně jen hádají s Poláky a Litevci (jejichž pomoc také potřeboval) a usadili se na Železných vratech na Dunaji, že tam jich je pro věc víry třeba nejvíce. 1429 odjel jednat do Ruska, Litevskému vévodovi slíbil královskou korunovaci… A výsledkem bojů bylo jen tříleté příměří s Turky roku 1429.

V roce 1433 svolal říšský sněm, rozhodl se ustoupit husitům, papeži se podařilo sjednat Zikmundův smír s Benátkami a konečně i stihl nechat se korunovat za císaře Svaté říše římské. „Mimochodem“ si po vojenském řešení sporu s Burgundskem Burgundsko podrobil a přijal jako lenní součást Říše. Následovala cesta na koncil v Basileji – pro husity znamenal svým způsobem vítězství – koncil povolil vlastně všechny jejich připomínky k liturgii a císař Zikmund rezignovaně souhlasil. Čeští husité se rozpadli na ještě více znepřátelené frakce a ti umírnění pobili ty nekompromisní v bitvě u Lipan. Cestou do Čech Zikmund sepsal v Ulmu projekt na reformu Říše a všech jejích úřadů – ve svých důsledcích velkolepé státnické dílo. Bylo vidět, že se cítí starý a unavený, všechny své spory a války se snažil uzavřít, byť za cenu ústupků. Uzavřel mír s Benátkami. Přicestoval do Čech a v Jihlavě odpřísáhl dodržování Pražských kompaktát. Neboli slíbil svobodu vyznání pro husity a slíbil, že se pokusí prosadit u papeže, aby husitského kněze Rokycanu jemnoval pražským arcibiskupem a v létě 1436 byl jihlavským sněmem – a tedy i převážnou většinou husitů – přijat za českého krále. Husitská vojska, jakožto dokonalé profesionály, požádal o pomoc při konsolidaci Uher – a většina z těch, kterým vojenský život přirostl k srdci pod vedení Jana Jiskry z Brandýsa šla… a své schopnosti opravdu využili k pozitivnímu cíli a v Uhrách pomohli nastolit pořádek a bezpečí! Několik posledních fanatiků, kteří k mírovému řešení v Čechách nehodlali přistoupit, vojensky porazil a rozbořil jejich hrady. Jana Roháče z Dubé pak nechal v Praze oběsit. Svého životního spojence Hermana Celského povýšil do stavu říšských knížat a v únoru 1437 v Praze nechal slavnostně korunovat svou ženu Barboru Celskou českou královnou.

V létě 1437 svolal říšský sněm do Chebu, aby se začala projednávat reforma Říše, jednání však (pr Říši bohužel) nikdy nebyla dokončena. Nemocný Zikmund se odebral do Prahy řešit záležitosti vlády v Čechách a protože Pražané mu stále víc dávali najevo, že mu jeho prohřešky z minula nehodlají odpustit, odebral se odpočinout si (uměl to vůbec?) do Uher. Jako definitivního dědice potvrdil Albrechta II. Habsburského, manžela své dcery a jediné dědičky Alžběty. Zemřel cestou do Uher 9.12.1437 ve Znojmě. Albrecht vládl pouhé dva roky – zemřel ve válce s Turky a zůstal po něm malý syn, Ladislav Pohrobek (1439). Stačí malý pohled na letopočty a pochopíme, že dobytí Konstantinopole 15 let poté se Turkům podařilo mj. proto, že ztratili tak nepříjemného souseda a není vyloučené, že kdyby Zikmund žil ještě jeden život, zabránil by jim v tom.

Který z jeho obrazů je pravda? Byl to geniální politik nebo prohnaný pragmatik neštítící se smést ze stolu předchozí sliby? Buďme spravedliví a přiznejme mu obojí. Byl to opravdu mimořádný král a je škoda, že nebyl nástupcem Karla IV. právě on. Byl císařem v době, kdy se bořil jeden svět a rodil se druhý – podíváte-li se na mapu Evropy, uznáte, že nějakým způsobem byl angažován všude a nějakým způsobem se všude snažil zhroucení starého světa téměř holýma rukama zmírnit na bezbolestný přechod… a že mnohému hodně pomohl. Ale byl také pragmatikem, jedním z Machiaveliho idolů, bezskrupulózním racionalistou, kterému účel světil prostředky a několikrát se dopustil vyložené křivárny, byť ji ospravedlňoval vznešenými cíli (a obojí je paradoxně pravda, takže jeden neví, má-li ho za jeho počínání obdivovat nebo nanávidět). Zbožňování idolu i nenávist vůči lumpovi je vždycky velmi snadná a dopouští se jich mnoho lidí. Rozumět pravdě je náročnější, protože pravda má vždycky obě strany.

<< Václav IV.

 

Download pro pařany
Husité u Karlštejna (Stronghold)
Praha (Stronghold)
Husité u Zvíkova (Stronghold)
Bitva u Sudoměře 1419 (Stronghold)
Bitva na Vítkově 1420 (Stronghold)

 

 

17000 Celkem přečteno 2 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


− 1 = 5