Václav IV.

Václav IV.

Václav IV. by v občance měl jako místo narození Norimberk, stejně jako jeho mladší bratr Zikmund. Bylo to oblíbené a zavedené říšské sněmovní město a sněmy sem často svolával kupodivu i pragocentrický Karel IV.

Václav IV. (vládl 1378-1419) na stoupil na trůn ve svých 17 letech jako císař i český král. Je to samozřejmě brzy, ale Karel v jeho věku za sebou měl krušnou válku v Itálii a Jan se o říšský trůn popral v sedmnácti, a to za zády měl jen rozhádanou českou šlechtu a vcelku se moc na nikoho nemohl spolehnout. Václavovi jeho milující otec vymetl všechny cestičky, aby mu ani pírko neleželo v cestě. Byť nevyrostl v Paříži, také jemu se otce postaral o vynikající vzdělání a Václav byl svého druhu docela estét potrpící si na vybroušenou eleganci v oblékání, bydlení či hudbě – na jeho dvoře dál působil Petr Parléř a jeho stavební huť i řada dalších (vesměs francouzských) umělců.

Něco ho však otec nenaučil: Že za každým úspěchem stojí trpělivá a důsledná práce, že císař musí být kdykoli v Říši tam, kde je ho třeba a kdykoli je o to požádán, řešit situaci a to často značně nepřehlednou. Václav byl líný cestovat, nebil se v turnajích jako táta či děd Jan a spletité úkoly nerad rozplétal. Asi by mohl být vlídným králem malého království za klidných časů, rád lovil, rád tančil, raději než na hradě bydlel ve svém domě dole ve městě (na jeho místě dnes stojí Obecní dům) a rád se v přestrojení toulal městem, popíjel po hospodách a poslouchal, čím žijí Pražané.

Ale svět se stával nadmíru zapeklitým – přestěhování papeže Urbana VI. do Říma vyústilo v hádku mezi kardinály, a francouzští kardinálové si zvolili protipapeže Klementa VII., který se usadil v právě opuštěném papežském sídle v Avignonu. A byli papeži dva. Této kuriózní situaci se říká papežské schizma, rozpad. V roce 1379 byl svolán do Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm, kde se od Václava čekalo, že situaci energicky rozřeší, což on neudělal. Sice se postavil na stranu Urbana VI., což nejspíš bylo správně, ale nepodnikl žádné kroky k faktické nápravě. Jeho „rodinný“ přítel a spojenec fracouzský král totiž zase jednoznačně stál na straně papeže v Avignonu, takže nejdřív slíbil pomoc jednomu papeži, pak po návštěvě francouzských diplomatů couvl, zřekl se císařské korunovace v Římě a aby měl od všeho klid, správou Itálie pověřil svého bratrance Jošta. A ten stál na Klimentově straně.

V roce 1384 se tak Václav dostal do konfliktu s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který přerostl v malou občanskou válku a Jenštejna aspoň zbavil kancléřského úřadu. Ale pořádek neudělal, ponechal zemi i šlechtu, ať se každý hádá a pere, jak umí. Mezi oběti tohoto sporu patřil dr. Johan z Pomuku, náměstek arcibiskupa, který zemřel na mučidlech, když nechtěl Václavovi ustoupit z komplikovaném sporu o kladrubského opata… (v 18. stol. z něj církev udělala svatého Jana Nepomuckého) Jestli znáte tu legendu o tom, že byl Žofiíným zpovědníkem a jak žárlivý Václav chtěl, aby mu prásknul zpovědní tajemství… tak tu zase zapomeňte, to je úplný nesmysl.

Jeho bratr Zikmund se zatím musel prát o své dědictví ze všech sil, říkáte si, že bratr by mu měl pomoci… kdepak to by bylo moc namáhavé. Zikmund se tedy musel za horu peněz vzdát Braniborska, sjednat smlouvu s rakouským vévodou a bratrancem Joštem a bil se o čerstvě vyženěné Uhry a manželkou zděděné Polsko.

V roce 1389 Václava postihlo několik pohrom – největší bylo neštěstí, které se odehrálo na Karlštejně, kde jeho psi v noci nepoznali královnu Johannu a roztrhali ji. Václav se oženil podruhé, s Johanninou neteří Žofií.

1993 udělil Václav Privilegium Židům, které před pár lety stihl velký pogrom v Praze. Navazovalo na Statuta Iudeorum Přemysla II. a říkalo, že spory mezi Židy a ostatními poddanými krále bude řešit výhradně přímo královský soud.

Na podnět mladé královny, která byla přívrženkyní Husa, nechal postavit Betlémskou kapli a sám Husovi chodil naslouchat. Podporoval Husa v jeho práci literární… a vůbec počínal si, jakoby byla naprostá pohoda. Několik hradů, které si nechal postavit, jsou dokladem jeho bezstarostnosti – třeba Točník je esencí. V čele hradu stojí královský palác zírající na případného útočníka velkými (zato krásně sklenutými) okny. Z vojenského hlediska nesmysl. Zato pohodlný a hezký. Celé této fázi gotiky se někdy říká krásný sloh.

Ale svět nebyl krásný – papežské schizma bylo prubířským kamenem i rázného panovníka, Václav na jeho rozřešení nestačil. A zatímco v počátku sporu stačilo praštit pěstí do stolu, pobořit pár hradů a ukázat, kdo je pánem, nerozhodnost vedla k rozkladu uvnitř celé říše a zejména kurfiřti v Porýní, kde teď už opravdu často šlo do tuhého a bylo třeba císařova zákroku, na Václava dostávali pěkný dopal. Václav se kvůli tomu i sešel se svými bratry a bratranci… a skončilo to hádkou, ve které Václav povýšeně odmítl slyšet jejich kritiku. Po tomto rodinném rozpadu se do čela „rodinné rady“ postavil Zikmund s bratrancem Joštem, na jejich straně stáli i Habsburkové a velká část šlechty – Panská jednota. Zpočátku byl postup zmatený a nejednotný, ale destruktivní určitě. Pokusili se Václava otrávit (poleptal si vnitřnosti nějakou žíravinou a několik týdnů bojoval o život). Snad by to mohla být omluva jeho pozdějšího nadměrného pití – jeho obhájce by určitě řekl, že Václav alkohol používal jako anestetikum (musel se opít, aby ho rány přestaly bolet) a když se už snad zahojily, byl už na alkoholu nejspíš závislý. Říše za Václava IV.

Nakonec ho spiklenci zajali v květnu 1394 u Berouna a věznili na Pražském hradě. Svolaný zemský sněm jmenoval Jošta zemským správcem, ale pak nečekaně přitáhl Václavův bratr Jan Zhořelecký s vojskem a sněm se rozprchl na jih – na panství Rožmberků a do Rakouska. Jan domluvil jeho propuštění a … pak se s Václavem pohádali. O rok později na oplátku nakrátko uvěznil Václav Jošta (aby věděl, zač je toho loket). Nakonec smluvili příměří, podle kterého vlastně král musel ustoupit a vláda v zemi byla svěřena do rukou královské radě, bez níž nesměl rozhodovat.

V roce 1400 pak Václava sesadili porýnští kurfiřti z císařského trůnu a zvolili Ruprechta Falckého, Prahu oblehl Jošt s vojskem a Václav ustoupil a předal vládu členům panské jednoty. V roce 1402 se pak Václav dohodl se Zikmundem na tom, že Zikmund Václavovi zajistí doživotní formální kralování a Václav mu za to pomůže k císařskému trůnu.

 Těžká doba

Bezprostředně po dohodě nechal Zikmund v březnu 1402 Václava zajmout a nakonec ho nechal odvézt do Vídně a vládu svěřil sobě věrným pánů. Joštův bratr Prokop, který se Václava zastal, skončil ve vězení také, na následky tohoto věznění později zemřel.

V tuto chvíli ovšem fatální chybu udělal i Zikmund – namísto, aby se postavil do pozice bratra, který zachrání zemi od špatné vlády, doslova ji vydrancoval, aby měl peníze na vojenské akce v cizině. A hlavně nevládl v Čechách ani o chlup lépe než Václav – došlo k devalvaci groše, rozmohla se kriminalita a Zikmund měl plné ruce práce se situací v Říši a v Uhrách a Čechy nechal plavat.

Dobra mezitím dospěla do další fáze krize – boj se strhl na pražské univerzitě, která do té doby patřila k výrazně prořímské a ortodoxní straně. Na jednu stranu tu vystupoval Hus, na druhou byly odsuzováno učení Viklefa. Prostě řežba a pravidelné hádky a navíc se uviverzitní mistři rozhádali i s arcibiskupem, který byl formální hlavou Univerzity.

Václav nakonec z Vídně uprchl a na chvíli se zachoval jako král: Sebral vojsko, porazil odpor mocné šlechty a dohodl se se svými moravskými bratranci – Joštem a vážně nemocným Prokopem. Jošt poté opustil Zikmunda a v pozici kancléře pomáhal Václavovi napravit situaci v Čechách. A Václav tentokrát nezůstal dlužníkem – nejdřív se společně vypravili na koncil v Pise v březnu 1409, kde si Václav vynutil uznání římskoněmeckým králem a kurfiřti byli nuceni vzdát se Ruprechta a pak svůj titul přepustil Joštovi a podpořil jeho volbu proti Zikmundovi.

Protože koncil byl veskrze církevní akcí, potřeboval k tomu, aby se stal „církevním“ delegátem, a protože bylo jasné, že arcibiskup si ho za vyslance nevezme, zbyla možnost, že ho tam vyšle Univerzita. A na Univerzitě byly dva tábory – Václavův (Hus a jeho přívrženci) a Zikmundův (a ti měl 3 ze 4 hlasů). Aby tento poměr otočil, vydal Václav na radu Husa v lednu 1409 tzv. Dekret kutnohorský, který otočil poměr sil při univerzitním hlasování Češi:cizinci z 1:3 (což byl reálný stav na Univerzitě) na 3:1, což bylo pro Václava výhodné. Většina zahraničních studentů a mistrů se pak urazila a odešla z Prahy. (Nevěřte obrozencům, že šlo o spor česko-německý, mezi cizince patřili i Poláci, Maďaři atd.) Snadno přehlédnutelná, leč, dle mého důležitá, byla také změna v tom, že rektor Univerzity napříště neskládal slib arcibiskupovi, ale králi a svému svědomí (tento slib se v podstatě skládá dodnes) – a to bylo nejen výhodné, ale podle mě i morálně správné. Tento slib jako první pak skládal nový rektor – doktor (mistr) Jan Hus.

Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka mezitím velmi ostře postupoval proti Husovi a dalším kazatelům ovlivněným Viklefem – nechal veřejně spáli jejich knihy a nad Husem vydal klatbu, tu 1410 potvrdil i římský papež. Souvislosti se schizmatem a děním v církvi, chcete-li je podrobnější, najdete v kapitole Schizma.

V lednu 1411 zemřel v Brně, prý na následky otravy jedem, římskoněmecký král a moravský markrabě Jošt Lucemburský. Politik, kterého čeští dějepisci macešsky zapomínají, ale který patřil mezi „velké“ Lucemburky – vzdělaný člověk, geniální a prohnaný diplomat, stejně jako jeho děd Jan či strýc Karel IV. Škoda, byl by vynikajícím císařem a nejspíš by Václavovi skutečně pomohl konsolidovat poměry v Čechách a stanout v dějinách na důstojnějším místě. Byl to také poslední moravský markrabí, který skutečně sídlil na Moravě a staral se o Moravu jako o svéprávnou zemi, napříště už šlo jen o prázdný titul a o poměrech na Moravě se rozhodovalo z Prahy. Po jeho smrti se Václav sešel se Zikmundem a smluvili (vlastně už jednou smluvený) kompromis – Václav podpoří Zikmundovu císařskou volbu, zůstane českým králem a po jeho smrti (neměl dědice) se českým králem stane Zikmund či jeho děti (Zikmund ale ještě také neměl žádné dědice – a bez dědiců zemřel jejich strýc a lucemburský hrabě Václav, a bratři Jan Zhořelecký i Prokop Moravský).

V roce 1412 došlo v Praze k prvním pouličním bitkám a projevům povstání. Za úplně paradoxních okolností – bouře rozpoutali stoupenci Husa a tedy i krále hlavně proti (prořímské) církvi a jejím praktikám, jenže přitom precedentním způsobem porušili zákony a Václav se ocitl v pasti – musel nechat popravit vůdce rebelií, přestože vlastně stáli na jeho straně… a tím vlastně nechal Čechy sklouznout do naprostého chaosu a bouře se vymkly kontrole. Církev přesto na Husem zpřísnila interdikt (klatbu) a rozšířila ho i na místo, kde pobývá (tedy Prahu), a tak Hu
nakonec z Prahy odešel s střídavě pobýval u svých spojenců v řadách šlechty na venkově (Krakovec, Kozí Hrádek).

Kostnický koncil svolal císař Zikmund v roce 1414 s cílem vypořádat se tu s církevním schizmatem a udělat v církvi pořádek. Nešlo tu tedy ani o Husa ani o jiné reformátory. Zikmundovi šlo o opětovné sjednocení církve. Když to zjednoduším, řekl něco jako: Je i jedno, na čem se dohodnete, ale církev bude jednotná a to, na čem se dohodnete bude respektovat celý křesťanský západ. Boj o papežství se protáhl, ovšem, aby ustoupili kněžím severní Evropy, kde bylo víno velice drahé, smluvilo se přijímání vína jen pro kněží. Část kněžích (včetně Husa) toto odmítla. A Zikmund se naštval, bouchl pěstí do stolu a řekl „Tak dost, pojďte si to vyříkat sem!“ A pozval Husa (i další mistry, kteří se do sporů pletli). Nervozita na koncilu gradovala a odpůrci právě přijatých dogmat (včetně Husa) ani nebyli vyslyšeni, rovnou je zatkli a když nebyli ochotni ustoupit, byli odsouzeni jako odpadlíci a upáleni. Hus tak byl zavražděn 6. 7. 1415 a jeho stoupenec mistr Jeroným Pražský 30. 5. 1416. Většina české šlechty i pražská Univerzita se v tuto chvíli postavila za Husa i za krále Václava a seskupila se do Jednoty katolické šlechty (paradoxní?), která poslala koncilu oficiální protest, proti porušení práva.

V Kostnici se poprvé začalo jednat o nutnosti křížové výpravy proti Čechám, Univerzitě bylo odejmuto církevní schválení a pražská Univerzita naopak po analýze církevních spisů prohlásila, že správné je i nadále přijímat podobojí. Spolu se šlechtou sestavili list, ve kterém se věcnou argumentací snažili přesvědčit koncil, že na tom není nic odporujícího církvi a víře. Neuspěli. Český venkov mezitím dospěl na pokraj opravdového povstání – nahromadila se nenávist vůči církvi, Zikmundovi i jeho spojencům z řad nejpyšnější šlechty. Přes náš odpor ke koncilu byl kostnický koncil vlastně úspěšný – Zikmund tu železnou rukou vyhnal dva dřívější papeže a dosáhl jednoty kardinálů při zvolení papeže Martina V.

Václav IV. se snažil, dalo-li se ještě vůbec něco dělat, o kompromisní řešení. Jedním z nich bylo jmenování nových konšelů Nového Města pražského, většinou přívrženců nového papeže. Jenže 30. 7. 1419 shromáždil kališnický kněz Jan Želivský pražskou chudinu, nechal ji tajně vyzbrojit a do jejího čela přizval několik drobných zemanů a rytířů, zkušených vojáků. Napadli Novoměstskou radnici, konšely vyházeli z oken (první pražská defenestrace) a pozabíjeli. Poté provedli vlastně brilantně promyšlený vojenský převrat a klíčová místa Prahy obsadili vlastní „posádkou“.

Když se to dověděl vážně nemocný Václav (pobýval na svém sídle na Hrádku u Kunratic, dnes vlastně docela dobře přístupném výletním místě v Kunratickém lese), ranila ho mrtvice a 6. 8. 1419 zemřel. Protože neměl žádné děti, stal se jeho legitimním nástupcem jeho (a jediný žijící blízký příbuzný) bratr Zikmund. Po jeho smrti padly i naděje na kompromis a země se definitivně ocitla ve víru občanské války.

Na adresu Václava IV. zbývá otázka, jestli mohl obstát, či skutečně bylo dáno, aby jeho vláda selhala. Na jeho obranu je třeba říci, že jeho otec Karel IV. vládl sice bravurně, ale část problémů svým nástupcům vlastně způsobil. Jednak svým protéžováním církve způsobil její strašnou rozbujelost, pýchu a nenávist mezi lidmi vůči církvi. Vděčíme mu sice za nesmírný kulturní skok a rozvoj, růst Prahy, stavební aktivity… ale on tím všechny země, kterým vládl, ekonomicky vyčerpal, chudobu a ekonomickou recesi, která po jeho smrti nastala, z velké části způsobil svými přemrštěnými investicemi. K církevnímu schizmatu by za Karla vzhledem k jeho autoritě asi nedošlo, ale kdyby otázka odchodu papeže do Říma byla dořešena do důsledků, nemuselo ke schizmatu dojít ani za Václava, je pravda, ža Karel byl už starý, ale tuhle věc podcenil. A za největší Kalovu chybu bývá považován výběr jeho nástupců – kdyby císařem určil Zikmunda nebo Jošta a Václavovi ponechal České království, asi by vše dopadlo jinak a k žádné krizi by nedošlo. Z toho plyne poučení – své děti sice máme milovat, ale jako rodiče máme být jednak spravedliví a jednak rozumní v nárocích, které na ně nakládáme.

Popravdě řečeno – nejhorší rozkladný spor doby vlády Václava IV., církevní schizma – se dal vyřešit ihned a rychle, kdyby to udělal se vší důsledností. Rána sekerou je méně bolestivá a nebezpečná než dlouhé párání tupým nožem. Zikmund se s ním vypořádal. Kdyby Václav nekličkoval, neotálel a neustupoval svým francouzským příbuzným, nedospěla by situace do té vážnosti.

Jeho otec i děd sice neuměli zkrotit pyšnou šlechtu, ale dovedli ji udržet na uzdě – jednak proti ní obratně postavili církev a jednak její jednotu rozbili tím, že některé ze svých potenciálních odpůrců pověřili důležitými úřady a tím je dostali na svou stranu. Václav se nepříliš moudře obklopil zástupci chudé šlechty, kteří neměli ani schopnosti ani moc a peníze mu opravdu pomoci, zato mu nejvíce pochlebovali. Václav svou nešikovností sjednotil církev a nejmocnější šlechtické rody proti sobě, přičemž za ním stála jen nevýznamná a chudá šlechta a zemanstvo. Lidovost je hezká věc, ale král musí uvažovat jako politik.

Jeho třetí chybou určitě byl i jeho povýšený postoj vůči nejbližším příbuzným – Zikmundovi, Joštovi, Janovi a Prokopovi. Kdyby si s nimi udržel dobré rodinné vztahy, jako jeho předci, měl by vlastně vystaráno. Tahle rodinná parta, kdyby držela pohromadě, by s přehledem ukočírovala celou Evropu.Ale těžko kritizovat – Václav nebyl špatný král, jen nebyl tak fenomenální jako jeho předci (Jindřich – Jan – Karel) či příbuzní (Zikmund – Jošt -Jan) a doba jeho vlády byla velmi zlá. Být dobrým člověkem řídícím se morálkou nestačilo k vládnutí.

 Navštivte stránky projektu Václav IV. 650 let >>

<<  Karel IV.                                             Zikmund Lucemburský >>

 

15617 Celkem přečteno 4 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


+ 11 = 13