Možná si teď říkáte, že si z vás střílím, vždyť Angličané a Britové jsou přece totéž, ale není to pravda. Na Britských ostrovech žily byly keltské kmeny – Volsové, Hibernové, Ordovikové a mnoho dalších. Celé ostrovy byly rozdělené na řadu malých „království“. Středomořský svět o nich věděl jen málo – možná, že kdyby se do Středomoří z Irska od nepaměti nedovážel cín, bez kterého by si řečtí hrdinové neodlili ani jediný bronzový meč, nevěděl by o nich vůbec. Brity z nich udělali až Římané – když legionáři císaře Claudia v prvním století začali hlava nehlava pokořovat i tuto „barbarskou“ zemi, pravidelně měli co dělat s bojovníky, kteří byli pomalovaní bílo modrými ornamenty, skoro jako to znáte z indiánek. Řada z těchto Gallů byla i tetovaná – a tak jim Římané říkali Piktové (pictus = obrázek) nebo Barytové, Brytové, podle barytu kterým se barvili. A to už jim zůstalo. Římané ovládli dnešní Anglii a kupodivu se s Gally nakonec docela zkamarádili – Britové se naučili stavět lázně, vodovody, divadla a přivoněli k římskému přepychu. Velitel „britských“ legií Maximus se dokonce v neklidných dobách rozvratu Říma dal provolat císařem a jeho meč Excalibur („Velká váha“ – gallský meč spatha byl mnohem větší a pádnější než římský glacius) prý uchovávala víla Vivien pro krále Artuše.
Na konci 4. století se ale samotná římská říše chvěla v základech, vrchní velitel římských vojsk Stilicho potřeboval každého muže na obranu Říma, a tak všechny vojáky z Británie kolem roku 407 stáhnul. S odchodem Římanů ale skončil i klid v Británii – Keltové ze severu (ze Skotska a Irska) napadli ty bohaté a pořímštělé na jihu a ti si v zoufalé situaci pozvali na pomoc spojence – germánské Sasy, Juty (z Dánska) a Angličany (ti tehdy žili v dolním Polabí).
Nejdřív společně ubránili zem proti vetřelcům ze severu… a pak se o ni pohádali, protože Germánům se tu zalíbilo a rozhodli se, že se tu usadí a založí rodiny. Nejpočetnější Angličané se usazovali hlavně v severní Anglii a kolem Londýna a Jutové při jihovýchodním pobřeží, Sasové v jižní a centrální části ostrova. Místo, aby Gallové a Germáni našli, co mají společného, snadno našli mnoho odlišností – Britové už dávno předtím přijali křesťanství, pohanským Germánům to bylo k smíchu a chtěli uctívat Thora, Odina a další bohy. Keltové a Germáni spolu léta vedli zarputilé boje.
Během nich byli Sasové Brity několikrát poraženi (občas naoplátku zase Angličané a Sasové napráskali Britům) a germánské osadníky sjednotili králové Angličanů. Říká se, že král Artorius, Artuš byl posledním z britských králů, kteří si udrželi Angličany od těla.
Co oněm víme? Popravdě řečeno moc ne. Narodil se nejspíš někdy kolem roku 500. Podle pověstí byl synem „krále“ Uthera Pendragona, synovcem jeho předchůdce Ambrosia (celé Artušovo jméno bývá uváděno Artorius Ambrosius Rghiodamus Aurelianus), snad bratrancem kouzelníka Merlina a podle tradice prapotomkem císaře Maxima. Někdy bývá uváděno, že původně byl „králem“ keltského kmene Silurů. Proč ty uvozovky? Podle všeho, co o Gallech víme, měli dva druhy „vládců“. Jeden Římané překládali jako rex (král) a to byl vládce starající se víceméně o správu země, dodržování práva atd. Označení král nás přitom mate – většina keltských „králů“ vládla nevelkému království srovnatelného tak s našimi okresy až kraji. V době války se několik „králů“ sešlo a zvolilo si jednoho vojevůdce (Keltové ho označovali jako brennos, Římané to překládali jako dux, vůdce (nemýlíte se, Mussolini i Hitler se nechali Římany inspirovat, dokonce slovo fashis je římského původu a označoval se jím odzanak soudcovské pravomoci, ale o tmom jindy). Dux občas býval jedním z rex, ale zpravidla nikoli. A je to logické – člověk s nadáním pro řízení zdravého chodu státu vůbec nemusí umět velet vojsku a naopak. I Římané to tak za republiky dělávali – kromě dvou konzulů, kteří řídili stát (řekněme jako prezident a premiér) jmenoval senát v době ohrožení jednoho diktátora, jehož úkolem bylo porazit nepřítele, ale nikoli řídit stát. Brennové (vojevůdci) u Keltů většinou nepatřili ke „králům“. Byli to šlechtici s podstatě profesionální vojenskou družinou a často se dávali najímat různými králi, podle toho, kde jich bylo třeba.
Je pravda, že se klidně mohlo stát, že v pohnutých časech (a to v Británii páté-šesté století byly) se tito brennos mohli zmocnit vlády úplně (jako to udělali Merovejci u Franků)… a pak by rodině Artuše označení král patřilo právem, ale nevíme to. Spíš předpokládáme, že Artuš byl zdatný vojevůdce, kterého si „králové“ Británie najali, aby je chránil před Angličany a Sasy. Zdá se, že bojoval nejen na ostrovech, ale válčil i se Sasy na pevnině, kteří se snažili napadnout Armoriku (Bretaň) a několikrát musel zasahovat i ve vlastních řadách… Jedné jeho výpravy na pevninu zneužil jeho synovec a provolal se králem, Artuš se vrátil, porazil ho v bitvě nedaleko svého sídelního „hradu“ Camlanu (Camelot), ovšem sám na následky zranění v bitvě zemřel. Uvádějí se dvě možnosti pro určení kdy to bylo – tradiční je rok 537, ale někdy bývá uváděn i rok 552 (Tento letopočet se tam ale asi spíš zamotal smísením dvou bitev, v roce 552 totiž prohráli Gótové krále Totily zásadní bitvu s císařem Justiniánem – a jedním z vojevůdců Gótů byl i Teia).
Každopádně to byl konec vojenské převahy Britů a Sasové spojení s Angličany se stali rozhodující mocí na ostrovech. postupně mnoho Britů opustilo svou „Velkou“ Británii a usadilo se mezi příbuznými Armoricejci na druhé straně kanálu… v Armorice, „malé“ Británii.
Kde je Malá Británie? Že jste o ní v zeměpise neslyšeli? Ale ano, jen hádejte. Hádáte-li, že je to dnešní Bretaň, uhodli jste. Vždyť Francouzsky se Velká Británie řekne vlastně Velká Bretaň.
A ta velká Bretaň? Její největší část po odchodu množství Britů obsadili Angličané a Sasové. Britové, kteří zůstali, se přizpůsobili, i když ve Walesu nebo Skotsku se dodnes mluví dvojjazyčně – Anglicky (patří mezi germánské jazyky) a Skotsky nebo Welšsky (tedy vlastně galsky).
V dobách Artuše se ještě jeden z „brennos“ proslavil. Jmenoval se Teie, Theye, Góty nazývaný Teia a Římany Theias. Také on se účastnil mnoha bitev po celé Evropě až skončil v Itálii, kde pomáhal gótskému králi Totilovi válčit proti Byzantincům a po jeho smrti ho Gótové provolali králem. V bitvě proti byzantskému císaři Justiniánovi nakonec Teia roku 553 padnul. Byl stejně starý jako Artuš, ze stejných společenských kruhů a je vlastně pravděpodobné, že se dobře znali.
Zbývá otázka, kde je Camlan, kde je jezero v němž sídlí víla Vivien, Broceliandský les, kde žil čaroděj Merlin a kde je Excalibur…
Broceliandský les nenajdete ani v Anglii ani ve Walesu… ale na pevnině – v Bretani. Je to nádherné místo a všem doporučuji ho vidět a zažít. Najdete tu maličkou mohylku, navštěvovanou a trvale obloženou spoustou čerstvých květin, kde je podle tradicehrob Merlina (ve skutečnosti je to zbytek mnohem starší megalitické stavby). Na kraji lesa najdete jezero, na jehož dně sídlí Vivien chránící Excalibur. Vlastně by tam ve skleněné věži měl být i Merlin, protože podle pověsti jsou tam navždy spolu.
V lese mezi trním najdete i jednoho z mnoha zdejších draků. Kromlech. Zdaleka ne tak okázalý jako Stonehenge, spíš podobný tomu, který máme v Čechách u Liblice, ale věřte, že i tu je velmi silné místo. Pro citlivé povahy je ale (podle mě) nejsilnější návrší protkané žulovou žílou, na jeho (jejímž) vrcholu stojí zhroucený dolmen. Místňáci ho nazývají hrobem víly Vivien, ale ve skutečnosti je také mnohem starší. Tady stanete na hřbetě Merlinova draka.
A Camelot? Přesně to nevíme. Existují asi tři archeologické lokality v jižní Anglii a Walesu, které se o toto označení přou. Rozhodně to nebyl žádný kamenný středověký hrad, jak si ho mnozí představují. Buď šlo o bývalý římský vojenský tábor (castrum), nebo o dodatečně opevněnou římskou villu. Jeho opevnění tvořil hliněný násep zpevněný dřevěným roštem a jen nejvýznamnější budovy byly zděné. Snad se aspoň trošku podobal keltským oppidům, která najdete tady.
Znáte-li legendu o Artušovi, snad mi ještě vytknete, kde je svatý grál, jehož měl být Artuš ochráncem. Popravdě řečeno nejspíš do Artušovských legend vůbec nepatří. Pověsti spojující grál s Artušem se narodily až ve 13. století vlastně účelově, aby převrstvily okcitánskou tradici, podle které ochránci grálu byli vikomti de Trenceval z Carcassonne, ale to už je také o něčem jiném.
Artuš se zkrátka moc nepodobal králi v nablýskané zbroji žijícím na krásném hradě. Jeho zbroj byla nejspíš z natvrdo vyčiněné hověziny, možná, že přes ni nosil i kroužkovou košili, a jeho meč Excalibur nebyl tím krásným štíhlým gotickým mečem, jak ho točí ve filmech, ale těžkou pádnou spathou, jakou nosili Keltové. Byl to tvrdý a úspěšný vojevůdce, který si dost užil krvavých bitev. Často asi zvládal i skoro nezvládnutelné situace a nepřátelé si to neuměli vysvětlit jinak než jako pomoc kouzelníků a vil.
Kliknutím na obrázek meče se dostanete na http://www.by-the-sword.com (odkud oba pocházejí), což je obchod se spoustou středověkých propiet a replik zbraní… a stovkami obrázků mečů, oblečení atd. Doporučuji navštívit.
A legendu o králi Artušovi? Tu si přečtěte také.
KELTOVÉ
Historie a prameny – zvyky, společnost – bydlení – král Artuš
Přidejte odpověď