Oktaviánus Augustus, princeps římské republiky kdysi mezi strategie Říma zabudoval i Pax Romanum, Římský mír. Mír v duchu římských kulturních a civilizačních hodnot, v zájmu Říma a jeho obyvatel a mír dosahovaný a nastolovaný římskými zbraněmi z pozice vojenské převahy. Současná situace ve světě je tomuto míru dost podobná. Dnešní Evropa s USA se opravdu hodně podobají Římskému impériu. Kdysi dávno už jsme tu skutečně měli jeden stát, nebo přesněji federaci, která představovala bohatství a pokrok a za jehož hranicemi byli chudí, nevzdělaní a barbarští sousedé. Stejně jako země současné euro-americké kultury jsou bohaté a vzdělané a jejich okolí nikoli. Mnoho věcí jsme se od Římanů naučili. Často ale neumíme rozumně vysvětlit, jakto, že něco tak racionálně promyšleného mohlo zmizet s povrchu Země. Že bychom u Římanů stále nějaké to poučení mohli hledat?
Poučný byl římský daňový a sociální systém. Když si státní rozpočet Říma prostudujeme, zjistíme totiž s velkým překvapením, že Řím se postupně stával stále více sociálním státem. Mnoho rolníků odešlo do války a po návratu už nechtěli dál orat pole, vynutili si státní příspěvek, důchod. Úřednický aparát postupně zbytňoval, daně rostly a systém sociální podpory se změkčoval. Aby bylo možné tyto výdaje pokrývat, stoupalo daňové zatížení, historici občas s pohoršením konstatují, že celkový součet poplatků činil přes polovinu výnosů. Sociální dávky patřily k nejvýraznějším výdajům státu. Není bez zajímavosti zadívat se někdy do struktury našeho státního rozpočtu a zkusit si sečíst, jak velkou dávku výnosu odevzdáte státu, když sečtete daň z příjmu, sociální a zdravotní pojištění – a to nepočítám 22% daň z přidané hodnoty.
Jedním z největších omylů, které Římani přinesli světu – kdyby se tak svět chtěl poučit – , byl jejich systém podpory nezaměstnaných lidí. Obrovskou část státních výdajů pohltily náklady na nakrmení těch, kteří nic nedělali. To bylo nejen drahé, ale demoralizující. Stát, který tvrdě zdaní ty, kdo něco vydělají, a rozdá peníze těm, kdo nedělají nic – a navíc, který je zastupován úplatnými úředníky – , musí zaniknout. Čím vyšší jsou daně, aby bylo možné zajistit sociální politiku státu, tím méně lidí samostatně podniká a tím méně lidí velké podniky zaměstnají. Důsledkem je dnešními slovy stoupající množství nezaměstnaných, na jejichž podporu jsou peníze zapotřebí a klesající hrubý domácí produkt – a tedy odvozeně i klesající životní úroveň. Jaké důsledky to mělo pro Řím, se snadno můžeme dočíst v učebnicích dějepisu: Došlo k likvidaci střední třídy, tedy řemeslníků a menších zemědělců; dnešními slovy živnostníků. Zemědělci pak často opouštěli pole a poté, co jim to zákon zakázal, pole prodali statkáři a pracovali na nich jako námezdní dělníci, protože tak bylo snazší se uživit. Městští řemeslníci a řekněme „drobní podnikatelé“ se prostě přihlásili o sociální dávky.
Římskou armádu na počátku tvořili samotní rolníci – v podstatě dobrovolníci – kteří na obraně země měli největší zájem. Likvidací této třídy stát starou koncepci obrany ztratil a musel sáhnout po nájemné armádě, která zvýšila jeho náklady na obranu. Stát tedy znovu potřeboval peníze, a tak úředníci zvýšili daně. Je zajímavé, že z příkladu Říma i řady dalších historicky zdokladovaných „vládních programů“ empiricky víme, že zvýšení daní v podstatě vždy znamenalo takový pokles výroby a obratu, že příjmy do státní pokladny se nezvýšily ale naopak snížily. Stejně jako empiricky víme, že když několik panovníků daně snížilo, došlo k natolik velkému hospodářskému oživení, že příjem do státní pokladny stoupl. Nejzajímavější je, že se chováme, jakobychom to nevěděli. Římané to možná opravdu nevěděli, protože když Diokletianovi i po několika reformách státu vycházel rozpočet se schodkem, postupoval jako dokonalý socialista: Uzákonil státní monopol na doly a některá zájmová odvětví obchodu. Ačkoli to udělal proto, že mu scházely peníze z daní od střední třídy, podnikl další reálný krok k její decimaci. Zpočátku sice stát vydělával na tom, že z mnohých odvětví peníze bral a zpátky už žádné neinvestoval, ale během jedné generace byly všechny tyto rezervy vyčerpány a stát stál znovu před hospodářským zhroucením. Tak mě napadá, jestli pak to bolševici v osmačtyřicátém věděli… asi ne, otrokářskou společností pohrdali.
Zhruba od druhého století zkrátka Římané zvolili zhruba tuto ekonomickou strategii: Nedocházelo k důsledné kontrole a omezování státních výdajů a rostoucí potřeba peněz byla řešena růstem daňového zatížení a rostoucí inflací. V hospodářské oblasti následně pomalu docházelo ke stagnaci: Vyrábět v samotném Římě se kvůli daním nevyplácelo a tak se spotřeba řemeslných výrobků se řešila levným importem z ciziny anebo otrockou prací. Obchod byl za tohoto vývoje postupně zcela ovládnut asijskými obchodníky a na mnoho pracovních míst byly – přes relativně obrovskou nezaměstnanost mezi Římany – najímáni cizinci, „barbaři“. A to prostě proto, že jejich pracovní síla byla nesrovnatelně levnější. Ekonomicky rentabilní proto mohli být ti bohatí, kteří si mohli dovolit na statku mimo město zaměstnat velké množství levných nádeníků.
Tak se v Římě majetek stále víc soustřeďoval do stále menšího počtu stále bohatších rodin. Jenže na rozdíl od třeba současných velkých koncernů tyto prostředky římští bohatci neinvestovali (daňový systém nepřál investicím), ale utráceli za …importované zboží. Je překvapující, že římský import mnohonásobně převyšoval export. Jak je na tom dnes ČR vůdči okolí? A jak je na tom třeba Evropa proti Asii?
Kritické začínalo být to, že stát pomalu přestal být schopen zabezpečovat své základní funkce, ke kterým patří zabezpečení stabilního zákonného prostředí, bezpečnosti a ochrany státní hranice. Přestože existoval obrovský úřednický aparát, ten nebyl schopen spravovat zemi a styk s úřady byl v některých dobách automaticky spojován s úplatky. Stejně nepoužitelné se staly v mnoha oblastech i soudy a tak císařové často správou oblasti a výkonem justice pověřili rovnou velkostatkáře, který si současně i sám vybíral daně. A na zabezpečení hranice začali být zváni „profesionálové“ z řad barbarů. Nejdříve jako jednotlivci nastupovali do římských jednotek, později se ukázalo jako ekonomicky schůdnější prostě celý úsek hranice svěřit barbarskému králi (tak byla třeba rýnská hranice svěřena Frankům) a místo finanční odměny byla barbarům přidělena půda na vnitřní straně hranice.
Nerad bych zabíhal do přílišných podrobností, ale shrnuto lze říci, že čím vyšší daně stát vypisoval, tím méně peněz na daních vybíral, tím větší podíl daňových výnosů pohltil aparát nutný k obhospodaření daní… a tím hůř byl stát schopen vlastního fungování, až se ekonomicky téměř zcela rozpadl a nebyl schopen spravovat zemi, kterou ekonomicky ničil. Je přitom nepochybné, že „vládce“, který si horizont omezí dobou vlastního volebního období, si bude počínat jinak než ten, který bude uvažovat v horizontu alespoň dvou generací. Ale vrátím se ještě na chvíli k Římanům.
„Barbaři” prorostli celou Říší, žili v posádkách po celém Římě, žili na Limes, které měly svěřené, bydlili ve městech i s rodinami a byli tam všude doma, asimilovali. Stali se z nich Noví Římané. Vpadli-li do země jiní cizozemci, šlo spíše jen o výměnu vojenské posádky, či často dokonce jen o personální střídání na důstojnických postech, než o změnu v chodu státu. Náčelník jednoho germánského kmene si podrobil náčelníka kmene, který tu žil dosud, stávající strukturu řízení země zachoval, nechal ji zpravidla v rukou stále stejného klasicky vzdělaného Římana či biskupa, a stal se dalším Římanem.
Římané byli pyšní na to, jak imigranti vstřebávají římskou kulturu a civilizaci. Byli pyšní na svůj jazyk, kterému se ti cizinci přizpůsobovali a tak si ani neuvědomovali, jak moc se změnil samotný Řím. Byl domovem mnoha různých národů, které sem přišli za lepším výdělkem a snazším a kulturnějším životem. A nepřišli úplně s prázdnou, i když to tak vypadalo: Bez práce těchto námezdních „gastarbaiterů“ by se Řím ekonomicky zhroutil a vylidnil, protože etnicky „římská“ populace klesala – a především klesala ekonomická výkonost Římanů. Počet obyvatel Říma samozřejmě stoupal – díky imigrantům.
Ale když Noví Římané nepřicházeli po jednom, ale po celých kmenech, už je Řím vnímal jinak: Jako vetřelce. Kdysi tolerantní a ke všem otevřený tyglík pro mísení poznání všeho světa se začal uzavírat do sebe. Místo aby Římané pochopili, že příchod barbarů je šancí hmotné a duchovní obrody Říma, nastoupil strach z cizích národů a cizích náboženství a nenávist ze strachu vycházející. Místo aby Řím rozevřel náruč a přiznal, že změny, které tu cizinci katalyzují jsou nejen nevratné a nutné, ale i přínosné, uzavřel hranice do Limes a zakázal cizí náboženské kulty. Po pravdě řečeno, ani tehdy nebylo uzavření hranic tak těsné, jaké se dnes snažíme vybudovat systémem různých víz apod.
Když člověku, který přichází s rozhodnutím dělat jakoukoli práci, vydělá-li si tolik, aby uživil rodinu žijící za hranicí na půdě ztrácející úrodnost, práci dáte, získáte spojence a budete mít užitek oba. Když ji odmítnete, učiníte z něj často nočního lupiče. A tak to udělali Římané. s jednotlivci i s celými národy.
Řím byl nejbohatším teritoriem, svým způsobem nejcivilizovanějším, a sousedé se sem slétali jako se večer komáři a můry slétají ke světlu. Nepřicházeli ve zlém. Přicházeli pracovat, a byli ochotni pracovat více a levněji než domorodí Římané. Téměř všichni imigranti měli ekonomické důvody. Dokud se směli usazovat v Římě, odváděli tu daně, zaplňovali vylidněné vesnice či pracovali ve městech jako námezdní (pohrdaná) síla, patřili možná k lepším „vlastnencům“ Říma než sami Římané. Zdá se, že žádní současníci si neuvědomovali, že užitek to přináší všem. „Noví Římané“ byli za své nové ekonomické postavení nesmírně vděční. Ovšem jejich přítomnost signalizovala nutnost globální proměny Říše. Starý Řím nemohl přetrvat. Otázkou (v případě Říma možná jen akademickou) bylo, proběhnou-li změnou formou řízené, kultivované integrace nebo s sebou přinesou společenskou dezintegraci.
Kdo chce přijímat, musí se naučit dělit. „Staří Římané“ si ale nechtěli připustit, že kvalita Říma se musí změnit a rozhodli se příliv imigrantů se zbraní v ruce zastavit a …samozřejmě nemohli uspět. Síly, které se daly do pohybu v pátém století nemohla zastavit žádná hranice a tím méně hranice chráněná špatně placenou a špatně vyzbrojenou námezdní armádou. Mohly být jen tvůrčím způsobem efektivně zhodnoceny, kdyby s nimi Římané včas začali počítat.
Tak mě napadá – troufne si čtenář odhadnout, kolik u nás pobývá lidí z postsovětských zemí? Troufne si někdo odhadnout, jak velká část obratu se spotřebním zbožím je tvořena pololegálním prodejem realizovaným asijskými obchodníky? Máme představu, jak velká je chudoba v mnoha (a velmi hustě zalidněných) zemích mimo naši Říši Římskou – tedy Evropu a Severní Ameriku?
Můžeme začít se změnou pohledu na to, co jsme my a co jsou oni. Anebo můžeme, jako Římané, trvat na tom, že my jsme civilizace a oni jsou barbaři. Zatím máme vojenskou převahu, jako Augustovy legie. Jsme bohatí a mocní. Jako staří Římané.
Přidejte odpověď