Když jsem nešťastnou náhodou pohlédl na otázky ze státní maturity z dějepisu, stoupl mi tlak a měl jsem sto chutí zkonstatovat, že výuka dějepisu je vlastně zcela zbytečná a měli bychom ji z našich vzdělávacích plánů vypusit. Po vychladnutí jsem svůj postoj zmírnil přidáním slůvka „taková“. Taková výuka dějepisu, jakou nám servírují tvůrci státní maturity, opravdu zbytečná je a se vzděláním nemá zhola nic společného.
Proč tahle smysl nemá a jakáže výuka by smysl měla? Prvním faktem je, že když dáme nějakou podobu závěrečné zkoušce, tedy maturitě, jednoznačně ovlivníme charakter a obsah vzdělání, které maturitě předchází. Protože středoškoláci zcela pochopitelně očekávají, že čtyři roky studia je připraví k maturitě. Pokud postavím maturitu na examinaci schopnosti vyvozovat kauzální vztahy, nacházet paralely, odlišovat podstatné od nepodstatného, učitelé tak budou učit. Pokud maturitní zkoušku pojmu jako bezduchou přehlídku historických letopočtů a zapomenutých jmen, vyučován bude telefonní seznam nicneříkajících informací. Zbytečný. Protože nemá žádné vazby, vztah k současnosti, a nevede k pochopení ničeho.
A předváděná podoba státních maturit ukazuje – hádáte správně – přesně na druhou možnost. Pár příkladů?
Otázka 6
Nezanechal po sobě jen nehmotné památky a pomíjivá vítězství, ale také stavební památky hodné jeho osoby. Na uměle vytvořené rovině dal vybudovat nejkrásnější císařské fórum se dvěma knihovnami a basilikou Ulpia, před níž stál světoznámý sloup – památník na oslavu jeho vítězství nad Dáky. Sloup z mramoru měří 38 metrů, má dórskou hlavici a vnitřní točité schodiště. Na vnější straně je spirálovitý reliéf čítající 2500 postav a popisující všechny hlavní události dácké války. Na vrcholu sloupu stála do roku 1587 bronzová císařova socha, kterou pak nahradila socha apoštola Petra. Mezi další architektonická díla patří například údajně známý Alcantarský most, kanalizace dolního toku Tiberu nebo zprovoznění průplavu Rudé moře – Nil.
Který římský císař je popisován ve výchozím textu?
A) Titus, B) Caligula, C) Traianus, D) Vespasianus
Traianův sloup určitě poznala většina čtenářů. Je to krásná památka a hezká marginální zajímavost. K čemu je dnes znalost o Traianově sloupu a pomíjivých vítězstvích Traiána dnešním studentům? Možná by bylo zajímavé zmínit, že Traiánus nebyl Ital a vypracoval se k svému postavení vlastními schopnostmi, možná bychom našli další. Ale na ty se neptáme, ptáme se na jméno. Co takhle třeba otázku: Traianova vláda je svým způsobem mezníkem v dějinách Říma. Traianus byl v jednom významném ohledu posledním císařem. Jaké ekonomické důsledky měl zlom, který přišel po Traianovi?
Otázka 8:
Napište jméno posledního panovníka Západořímské říše, který byl roku 476 oficiálně sesazen germánským vojevůdcem Odoakerem:
Nevíte? Nedivím se. Šlo o zcela marginální figurku s nulovým historickým významem. Rok 476 jako „milník“ dějin je dílem romantiků, nikoli Odoakarových současníků. Dnes už vnímáme, že těch milníků byla řada – a jako významější se jeví vyplenění Říma Alarichovými Vizigóty nebo likvidace aténské Akademie Justiniánem. Kdyby tu místo toho tak byla nějaká otázka jako třeba Jaké etické kořeny a ekonomické souvislosti byly příčinami zániku Římské říše? Oboje je totiž na rozdíl od seznamu jmen a dat velmi poučné a dodnes aktuální.
Otázka 11:
Léta božieho tisícieho pětistého: za najjasnejšieho kniežete a pána, pana Wladislawa Uherského a Českého krále ec. a markrabi Moravského ec. kterýž jest rozmnožitel pokoje, řádu a práw, saudow a sprawedliwostí mezi wšemi swými poddanými, a skutečně to chtě a dokonce řiedě, aby bohatý i chudý pod Jeho Milostí pokoje a saudow a sprawedlností mohl užiti, a k tomu aby se mohl kaţdý wystřieci a wywarovati, kteréž pokuty jsú, kdoţby pokoje a práw a saudow a sprawedlnosti rušitel byl: ráčil jest JM´powolenie dáti pánom a rytieřstwu w koruně České, aby svá práwa po wšech dskách wyhledali, a to w jedny knihy wšecky sepsali.
Ke kterému z následujících dokumentů odkazuje výchozí text?
A) k hornímu regálu, B) k Svatováclavské smlouvě, C) k Obnovenému zřízení zemskému, D) k Zemskému zřízení království českého
Pamatovat si kterýkoli ze zmíněných dokumentů (včetně letopočtu) jen proto, že to dějepisci 19. století považovali za důležité, je typické pro naše vzdělávání. Chápal bych, kdyby otázka mířila k obsahu oné listiny a jejímu praktickému dopadu. Např.: V roce 1500 vydal panovník tzv. Zemské zřízení království českého. Podpořil tím změny – nebo naopak zakonzervoval ekonomickou situaci u nás? Byl dokument vítězstvím měšťanů a obchodníků, nebo šlechty? A jaké to mělo důsledky pro naše postavení v Evropě? To jsou důležité okolnosti, název listiny je nevýznamný.
Otázka 15:
Protože pak národ německý, který nemá vůbec žádného obyvatelského práva v Českém království, v rozličných záležitostech na pražském vysokém učení si osvojit k užívání tři hlasy, jak nás o tom došla věrohodná zpráva, a poněvadž národ český, téhož království pravý dědic, těší se a užívá toliko jednoho hlasu, my tedy, považujíce za nespravedlivé a značně nevhodné, aby z prospěchu obyvatel, kteří po právu na něj mají nárok, těžili nadměrně cizinci a přistěhovalci, a oni pak aby se cítili být utiskováni nedostatkem a nevýhodami, přikazujeme vám mocí tohoto listu mocně a přísně, chtíce tak rozhodně míti, abyste ihned, jak jej spatříte, bez všelikého odporu a zdráhání připustili národ český vším způsobem ke třem hlasům při veškerých poradách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních řečené univerzity podle vzoru zřízení, kterému se těší národ francouzský na univerzitě pařížské a jehož užívají ostatní národy v Lombardii a v Itálii, a ponechali jej od této chvíle na věčné časy klidně užívat a těšit se z výsady těchto hlasů.
Kdy byl vydán dokument odcitovaný ve výchozím textu?
A) 1404, B) 1409, C) 1414, D) 1419
Odtušíme, že šlo o tzv. Dekret kutnohorský. Citát nás zaplétá do donekonečna opakovaného mýtu, že se v něm řešilo postavení český mistrů na Karlově univerzitě, neb Václav IV. byl dozajista vlastenec. Pravda je zcela jiná: Václav si jeho prostřednictvím řešil své politické ambice ženoucí ho na koncil v Pise. Debata o národech v něm je dvojnásob zavádějící, většina dnešních čtenářů by v úžasu zírala na dělící čáru, kdo podle tohoto dekretu byl a kdo nebyl českým národem, příp. kdo byl německým národem. Samotný dekret je zajímavý pro romantické obrozence – přesně kvůli uvedenému mýtu – z hlediska vývoje naší historie jde o marginálii. A lpění na znalosti přesného letopočtu jen podtrhává nesmyslnost její výuky. Možná bychom si na příběhu Pisánského koncilu a Václavova angažmá na něm mohli najít nitku, která by i dnes byla aktuální, s jistototou bychom našli řadu příběhů z doby Václava IV., které nám dodnes mají co říci a čím nás obohatit, znalost letopočtu Dekretu kutnohorského to není. Třeba: Na přelomu 14. a 15. století se římskokatolická církev ocitla ve vážné vnitřní krizi, spory církevní přerostly v politické, a vměšovali se do nich různí světští panovníci. Spory byly ukončeny až Kostnickým koncilem. Co bylo podstatou sporu, a které zásadní důsledky pro církev měl zejména způsob řešení této krize?
Otázka 26:
Byla produktem soupeření mezi východem a západem. Stala se ve své době pojmem. Podařilo se jí rozdělit město neprodyšně na dvě části. V letech 1961–1989 byla symbolem rozdělení Evropy, a tak její pád předznamenal i definitivní konec bipolárního rozdělení světa.
Napište, o kterém produktu se píše ve výchozím textu:
Stejně jako vy tuším, že odpovědí má asi být Berlínská zeď. Ale označení „produkt“ mě naviklává. Že by Berlínská zeď byla „produkt“? Produktem Škody-auto jsou auta, produktem Budvaru je pivo, produktem CERMATu je paskvil nazvaný Státní maturita. Opravdu budeme učit, že Berlínská zeď byla produktem – a ne stavbou? A NDR byla producentem výroby Berlínských zdí? Nebo v CERMATu považují pojmy produkt a stavba za synonyma? Doba je to zajímavá, ale nevím, jestli bych bazíroval na pojmenování Berlínské zdi. Ptal bych se spíš třeba Co donutilo sovětské vedení v čele s Gorbačovem přehodnotit politiku vůči západu a umožnilo posléze rozpad sovětského bloku a znovusjednocení Německa v roce 1990?
A perlu jsem si nechal nakonec:
Otázka 47:
Rozhodněte, zda se v roce 1984 níže uvedené státy zúčastnily OH v Los Angeles (1984):
Kuba, Francie, Rumunsko, Československo.
Má odpověď: Netuším, je mi to ukradené, a z hlediska historie je to absolutně nepodstatné. K tak hloupé otázce odmítám vymýšlet alternativu.
Opravdu bude maturita dějepisu o nepodstatných banalitách, neměl by dějepis být něčím víc než telefonním seznamem kuriozit a postaviček?
Nerad bych vytvořil dojem, že chci jen kritizovat a baví mě rochňání si v příležitosti zpražit CERMAT a jeho povedený produkt. Ale na druhou stranu nebojte, kompletní metodiku výuky dějepisu psát také nehodlám. Nicméně dovolím si několik základních principů, ze kterých by výuka dějepisu – nemá-li být zbytečnou – měla vycházet.
Dějepis se neučíme proto, abychom věděli, jak to vše přesně bylo – většina z nás nejsou a nikdy nebudou profesionálními historiky. Minulost je tak zapeklitá, že nemáme šanci vše vědět. Naprostá většina z nás (samozřejmě včetně učitelů) zná jen útržkovité fragmenty, a to, co žákům říkáme, jsou ve skutečnosti naše interpretace těchto fragmentů.
Dějepis nám přes tyto fragmenty a interpretace pomáhá pochopit naše předky, naši kulturu, pomáhá rozumět sami sobě, představuje vzorce chování a složité sociální mechnismy, které sdílíme se svými předky. Dějepis je obrovská studnice řešených příkladů chování lidského druhu. Na Mnichovské smlouvě není klíčové, kdo jmenovitě ji podpisoval ani kterého data to bylo. Je na ní kruciální poznání, že s agresory v principu není možná dohoda a ustupování agresorům nikdy nevede k míru, ba právě naopak. Neptejme se Kdy? a Kdo?. Ptejme se Proč? a Jak?. Dějepis je pro nás významný do té míry, do které dokážeme zkušenosti vytvořené předky přenášet do našeho světa. Pokud je něco jen údajem (byť si někdo může myslet, že absolutně zásadním a důležitým) bez této vazby, bez možnosti pochopení, je marginálií. Celé školní vzdělávání by mělo mít jako jeden z hlavních cílů naučit se odlišovat podstatné od nepodstatného. Proč nezačít dějepisem.
Rozsah výuky dějepisu, jeho hodinová dotace, jsou jasnou informací, že na marginálie nemáme prostor. Potřebujeme žákům představit podstatné části příběhu civilizace. Zatlačme slzu, proškrtejme vše, co z hlediska příběhu, kontextu není důležité (nebo to v rozsahu, který máme k dispozici není pochopitelné) a věnujme se základní dějové lince. Učme se dějepis společně minimálně se zeměpisem, vytvářejme komplexní myšlenkové pole. Je to jednak logicky správné – a jednak nám to ušetří spoustu času.
Naši předchůdci nám kdysi krásně rozčlenili dějiny na pravěk-starověk-středověk-novověk… pak se ám to zkomplikovalo, když přišlo 19. a 20. století, které nám obsahově jaksi nesedí do jedné škatule s novověkem. Zapomeňme na toto členění, jen nás při konstrukci výukových plánů bude mást. Jde o to, jak historii rozložit do 4 let výuky. Tady totiž musíme otočit směr úvah: Nejvíc potřebujeme porozumět samozřejmě moderním dějinám. Tedy:
- čtvrtý ročník (9. ročník ZŠ) vyhraďme 20. století
- třetí ročník období od osvícenců a demokratických revolucí po celé 19. století
- druhý ročník „novověku“, tedy období na jehož počátku je knihtisk, objevitelské plavby a
- na celé předcházející období nám musí stačit první ročník
Že to bude znamenat redukce faktografie v prvních dvou ročnících je jasné. Mnoho učitelů se děsí nutnosti neskončit dějepis rokem 1945 jakožto zářivě jasným finále, ale pokračováním celou druhou polovinou dvacátého století. Ale to je nutností. Vypustit Traiana je rozhodně menší hřích, než nestihnout Pražské jaro a následný vpád vojsk Varšavské smluvy do ČSSR, případně si nevšimnout kauzálních vztahů mezi šířením bolševických revolucí 1918-1919 a reakcí v podobě italského fašimu nebo německého nacismu. Mimochodem – kolik čtenářů žije v představě, že říjnová revoluce v Rusku svrhla cara? Tenhle dějepis opravdu potřebujeme k chápání světa víc než průběh řecko-perských válek a vodovod v Mohendžo-daru.
Co chvíli váháme nad svou identitou, co jsme a proč. Kde se vzaly nejrůznější etické normy, čím se naše kultura liší od jiných a na co máme být právem hrdí. Co chvíli se podivujeme nad během naší politiky a myslíme, že naše situace, problémy, výzvy jsou unikátní. Dějepis by nám měl pomoci nacházet odpovědi i pochopení, že většinou nejsme první, kdo se s takovým zadáním pere. Naučme se brát dějepis jako Sbírku řešených úloh ze života. A žačněme ho tak učit.
P.S.
Ten diagram dole je malý taháček na cestu při hledáníi DNA naší civilizace.
Přidejte odpověď