Važ si lidí, kteří si zpívají, když jsou sami.
R. Browning
Hudební výchova má jeden hlavní úkol: probudit u dětí lásku k hudbě a skrze hudbu příznivě ovlivňovat osobnost dětí. „Cílem tedy není ani znalost not, životopisů slavných skladatelů, ba dokonce ani intonačně správný zpěv. V hudební výchově lze totiž dosáhnout tak silného iniciačního impulsu, že mnoha těmto věcem se děti naučí s radostí samy. Dítě, které je zaujaté hudbou, se lehce a s chutí naučí správně intonačně zpívat, z vlastní potřeby začne hrát na hudební nástroje a mimovolně se přitom naučí noty. Je-li iniciace dost silná, stačí jen radit a usměrňovat tok jejich zájmu. Kdo učí hudební výchovu formou notových diktátů, písemek z názvů oper a skladatelů, referáty o Bedřichu Smetanovi nebo poslechem neposlouchatelně praskajících desek na příšerných gramofonech, nepochopil smysl tohoto předmětu a patrně většinu dětí od hudby, zejména vážné, na celý zbytek života definitivně odradí.
Tedy jaký je ten nejsilnější iniciační moment? Velmi prostý a snadný: Učitel, který s dětmi rád a často zpívá a hraje při tom na nějaký hudební nástroj. Každodenní kontakt s hudbou a s hudbou zaníceným člověkem dokáže kladně ovlivnit děti na celý život. Děti, které zájem o hudbu nezískají, je přitom zbytečné učit noty nebo historii hudby, protože to vše okamžitě zapomenou. Na prvním stupni bude nejčastější bezprostřední úkol učitele s dětmi hodně zpívat písničky, které se dětem líbí, a vypěstovat v nich nejen radost ze zpěvu, ale i touhu po vlastní nástrojové hře. Poslech má tři paralelní směry – poslechové aktivity, mimovolní poslech a tvůrčí aktivní poslech. Na druhém stupni půjde o další rozvíjení zpěvnosti, o rozvíjení instrumentálních dovedností a nabalování vědomostí z hudební nauky a dějin hudby na tyto aktivity. V tomto věku by ve škole měly mít děti možnost navštěvovat školní sbor a také by měly mít možnost zorganizovat si vlastní školní kapelu, ve které si samy budou vybírat repertoár i instrumentaci – ovšem budou mít při tom možnost konzultací s učitelem hudební výchovy. V tomto věku děti velmi rády poslouchají hodně hudby – nejčastěji populární. K poslechu, který jejich hudební obzor rozšiřuje, musíme postupovat velmi obezřetně, abychom jim hudbu naopak nezprotivili. Dobré je kombinovat všechny tři poslechové možnosti a také žákům, kteří o to projeví zájem, půjčovat kazety či CD disky domů, kde si je mohou v klidu dobře naposlouchat. Ve škole by k tomuto účelu měla existovat dostatečná fonotéka. A co vlastně od žáků budeme chtít? Aby je hudba těšila, aby se v ní dokázali orientovat, aby ji rádi provozovali a ti z nich, kteří pro ni mají nadání, aby se jí věnovali intenzívněji, pokoušeli se ji polapit aktivitou ve školním souboru, sboru, kapele, v ZUŠ i jinde.“
Z knížky Škola hrou (1991)
Přidejte odpověď