Příliš chytré děti

Co to vlastně inteligence a nadání je? Inteligence představuje soubor převážně výkonových schopností. Často ji psychologové definují jako schopnost přizpůsobit se podmínkám, schopnost učení či schopnost využití dříve získaných poznatků v nové situaci. Bývá spojena se schopností analýzy, obvykle i tvořivosti. Projevuje se v mnoha oblastech – analýza, abstraktní představivost, sociálně komunikační dovednosti, verbální projev apod. Míra inteligence je v populaci zastoupena podle Gaussovy křivky, přičemž cca 96 % veškeré populace leží v pásmu IQ 70-130.

Vrchol Gaussovy křivky – neboli cosi jako průměrné IQ – je IQ 100. Odchylka směrem k horšímu, IQ 70, představuje obtížně vzdělavatelné děti, které navštěvují zásadně speciální (zvláštní, někdy i pomocné) školy. IQ 50 představuje poměrně těžkou oligofrenii spojenou s nevzdělavatelností. Práh pro přijetí do MENSY (mezinárodní organizace sdružující lidi s vysokou inteligencí), IQ 130, je kvantitativně srovnatelnou odchylkou, právě tak IQ 150 je podobnou odchylkou jako IQ 50, jenže s opačnou polaritou. Lidí s inteligencí nad 130 je okolo 2 % (těch pod IQ 70 je o něco více, patří sem i ti, kteří tuto vlohu nemají vrozenou, ale získali ji později následkem nemoci nebo úrazu), lidí s IQ nad 150 (nebo pod 50) jsou již jen desetiny procenta.

Vzdělání nabízené běžnou školou extrémně nadaným dětem je zcela srovnatelné s tím, jako kdyby normální (průměrné) dítě mělo chodit do třídy dětí oligofrenních. Jak by to na ně působilo? Samozřejmě, že by to zpomalilo jeho duševní vývoj. Nikdo by je nenutil k duševní námaze (učivo by zvládalo naprosto hravě) a to nejlínější tempo práce by mu v podstatě vždy stačilo k dosahování výsledků výjimečných. Jednooký mezi slepými králem se říká. Po několika letech takové školní docházky by takové dítě působilo dojmem, jako by i ono samo bylo mírně retardováno – a konec konců bychom nebyli tak daleko od pravdy; nedostatečné zatížení je opravdu retardující.

Také u nadaných dětí funguje běžné vzdělání jako retardační a pasivizační činitel; přestože takové děti postupně většinou vystudují i vysokou školu, většina z nich nikdy nevyužije plnou kapacitu svého intelektového nadání. A to ani nemluvě o vedlejších problémech – zvyknou si na to, že k dobrým výsledkům není zapotřebí žádné námahy, obvykle se ve škole nudí, a tak mívají problémy s kázní, na základě toho od některých učitelů dostávají špatné známky (o špatné učitele, kteří si nedokáží získat respekt jinak než »zkoupáním« nepohodlného žáka u tabule přitom není nouze) a nakonec v osmé, deváté třídě většina z nich vůbec nepůsobí dojmem výjimečnosti. Tedy v tom kladném smyslu. Známky mají někteří z nich nic moc, někteří sice v celku dobré, ale nikoli nejlepší ze třídy, jsou samotářští a nesdílní a řada z nich má vážné problémy kázeňské.

A to se pro jistotu nerozepisuji o dětech dyslektických či dysgrafických, kteří často přes své nesporné nadání skončí u soustruhu či lopaty proto, že se nikdy nenaučí bezchybně psát a pohotově číst a pro většinu učitelek jsou vývojové poruchy učení cosi jako hovorová malajština. Takových dětí se totiž na schopnosti nikdo neptá: mají špatné známky z českého jazyka a studium na gymnáziu a později třeba na vysoké škole je pro ně nedostupné. Pro ně je speciální škola pro intelektově nadané děti v podstatě jediným východiskem.

Na první pohled je možné namítnout, že i ve středověku byli jedinci, kteří vynikali a konec konců, když jsou tak dobří, ať si poradí sami. Vynikali a samozřejmě i dnes máme fenomenální osobnosti. Na jednu takovou připadne však devět, které nevhodné školní vzdělávání srazí do průměru. Ti, kteří vydrží, si tedy poradit dokáží (navzdory podmínkám), jen okolí se stane na zbytek života dlužníkem: okolí si bez nich poradit umět nebude, bude přijímat plody něčeho, k čemuž nepřispělo. O tom, že atlet vypiplaný ve výborných podmínkách dosáhne lepších výsledků, než samouk, který se k atletice dostal v 16 letech sportovní trenéři dobře vědí a proto si své talenty pečlivě vyhledávají už mezi malými školáčky a intenzívně se jim věnují. Že totéž platí i pro děti nadané intelektově chápe málokdo. Samozřejmě, talent vynikne, ale kdyby měl kvalitní zázemí a odpovídající vzdělání, mohl by dosahovat mnohem lepších výsledků. Přitom mezi vrhem kladivem a vědeckou prací vidím v důsledcích pro lidstvo maličko rozdíl.

Když víme, že běžná škola je pro nadprůměrné děti nevhodná, jaká škola by jim tedy vyhovovala? Jednoznačně potřebují mnohem rychlejší tempo. Být mezi sobě rovnými, kdy mimořádný výsledek je dosažitelný jen po mimořádném úsilí. A některé z nich navíc potřebují tempo rozdílné v každém předmětu, protože řada z nich má už velmi vyhraněné zájmy a v některých oborech dosahuje výborných výsledků. Třeba jsou excelentními matematiky, ale nijak nevynikají v jazycích anebo naopak jsou vynikající v literatuře a biologii, ale mnoho jim neříká matematika. Takže řešením pro ně není zřízení »studijní« třídy. Vhodný je systém, kdy jsou na různé předměty různě přeskupeny bez ohledu na věk, ale za to s přihlédnutím ke schopnostem, zájmu a výkonům v daném předmětu. Potřebují toho mnoho poznat, vidět, vyzkoušet. V praxi to znamená moci si vyzkoušet mnoho nepovinných předmětů či kursů, protože tam najdou velkou inspiraci pro svou orientaci především ti ještě příliš nevyhranění. Potřebují podmínky, které jim žádná »normální« škola není schopna nabídnout, tak jako žádná »normální« škola není schopna odpovědně vzdělat a vychovat děti mentálně postižené.

Co vlastně ta dvě procenta populace mohou udělat pro ostatní? Lépe je zeptat se, co už udělala, protože výsledky práce výjimečných lidí se táhnou jako červená nit celými dějinami. Kdyby nebylo výjimečně nadaných lidí, dost možná bychom ještě sbírali kořínky a lovili hraboše. Komunistický teoretik Plechanov si sice vymyslel teorii, podle které pokrok pochází od dělnické třídy (a kterou nám všem horem dolem ládovali do mozků), ale doufám, že ani není zapotřebí s ní polemizovat. Není tomu tak. Prakticky všechny vědecké či umělecké počiny jsou dílem lidí s výjimečnou inteligencí a velkou tvořivostí. S čím většími problémy se společnost musí potýkat, tím jsou nápady, chytrá a rychlá řešení důležitější a vzácnější. A jen považte, jaké problémy dnes musíme řešit, počínaje těmi ekologickými (díra v ozonosféře, globální oteplování, přelidnění…) a konče těmi sociálními. Nadaní lidé, chcete-li mozková elita, jsou ti, kteří táhnou svět kupředu.

Američané podobný potenciál vyvažují zlatem. Pro Američany je typické právě to, jak zástupci jejich managementu objíždějí svět a přesně takové nadané studenty odvádějí do USA: samozřejmě jim mohou poskytnout nejen dobré výdělky, ale i možnost růstu a odpovídajícího uplatnění, která je pro vysoce inteligentní lidi nejdůležitější. (Mimochodem, všimli jste si, jak malé procento těch opravdu chytrých lidí preferuje materiální bohatství? Mluvíme-li v souvislosti s nimi o elitě, nemá to nic společného s penězi ani s tzv. horními deseti tisíci. Inteligentní lidé patří v našem kocourkovském světě podle výše příjmů spíše na dno této společnosti.)

Méně pověstný, avšak o to důslednější je v tomto směru Izrael – přes doslova bojové podmínky maximálně podporuje domácí inteligenci a import schopných lidí z ciziny. Izrael má dnes nejlépe vypracovaný systém péče o nadané děti; jsou školskými orgány systematicky vyhledávány v populaci a je jim poskytováno vzdělání, které je může maximálně akcelerovat. Své chytré děti si Izraelci hýčkají jako oko v hlavě a vědí proč. Díky tomu totiž mnohé izraelské firmy a vývojová pracoviště patří ke světové špičce, ačkoli Izrael je sotva znatelná ploška na glóbu. Země ve válečném stavu s poloviční populací proti České republice patří k naprosté špičce v počítačové technice nebo biochemii a daleko za sebou nechává Německo, Velkou Británii nebo Francii. Bez ohledu na hrubý produkt, příjem na hlavu a jiné ekonomické faktory, na nichž si naše vláda tolik zakládá. Izraelci vědí, že za další generaci se i tyto investice zhodnotí do podoby vyšší životní úrovně, jsou důslední – nemyslí jen na hmotný blahobyt dnes, ale hlavně na budoucnost. Poslední desetiletí ukazují, že investice do vzdělání a základního výzkumu jsou nejlépe investované peníze – jeden investovaný dolar přináší asi čtyřicetinásobný zisk.

Mimochodem, pozornému divákovi neušlo, že Německo rozhlásilo, že přijme 20.000 počítačových expertů. To je přece zcela nepokryté vábení „mozků“. A vědí, proč to dělají, přestože budou cizinci obsazovat pracovní místa a fašisté i odbory jim za to budou najspíš spílat. Nejspíš to bude stát spoustu peněz, ale vyplatí se to. Úroveň elity bude hybnou silou k budování národní prosperity a blahobytu.

Na jaře roku 1993 vzniklo speciální gymnázium pro intelektově talentované děti Osmileté gymnázium Buďánka, o.p.s., (dnes se jmenuje Gymnázium Mensa). V současné době na něm studuje 190 studentů v bezkonkurenčně malých a rodinně působících třídách. Škola se maximálně snaží pracovat opravdu na osobnosti studentů a nepovažovat svůj úkol skončený předání absurdního množství (většinou stejně zastaralých) informací: Vždyť její současní studenti budou vrcholu své pracovní kariéry dosahovat někdy ve čtyřicátých letech jednadvacátého století. Přesto se potýká se značnými existenčními problémy.

Hodně by mohli pomoci i úspěšní a osvícení podnikatelé. Nemluvím jen o vizi, kdy nositel Nobelovy ceny bude jednou vzpomínat, že vystudoval díky panu XY, případně o tom, že pan podnikatel XY se může nesmazatelně zapsat do dějin pokroku podporou školy, na níž studuje řada (budoucích) významných vědců. Opravdoví podnikatelští velikáni za první republiky si něco takového kladli za prestižní cíl, a proto podporovali vědu, školství i umění. Ono si totiž mnoho těch nadaných studentů vybralo po ukončení studií právě zaměstnavatele, který jeho školu podpořil a kterému tím vložené náklady mnohonásobně mohl splatit. Baťa si schopné studenty přímo hýčkal. Naši podnikatelé k tomu zatím, zdá se, nedorostli, a tak jejich sponzorské dary míří do fotbalových klubů a manekýnských šaten.

Navázat kontakt s výjimečně nadanými studenty totiž pro takového podnikatele může znamenat zajištění si spolupráce se špičkovými odborníky, případně zajištění si budoucího špičkového manažera či programátora – nadaní studenti za několik let dostudují a bude otázkou, půjdou-li pracovat do NASA, Microsoftu a jinam (případně vychováme-li z nich nevhodným zacházením ve škole geniální zločince), nebo uplatní-li své schopnosti doma. Kdyby jediná z firem, které se bombasticky denně prezentují v televizi slaboduchou reklamou, svou televizní šou na měsíc, dva vysadila, byly by peníze, které by významnou měrou pomohly financovat vzdělání mimořádně nadaných dětí. Tam, kde by se k tomuto kroku odhodlali, by prokázali, že svou konkurenci stylem myšlení a úrovní předběhli o několik tříd.

Podporovat schopné totiž znamená budovat vlastní budoucnost. A náš vztah k nadaným dětem vypovídá o tom, do jaké budoucnosti jsme schopni dohlédnout – je-li to alespoň o kousek dál než k zítřejšímu obědu a do příštích voleb – a potom potopa.