Testování žáků a kvalita škol

testy

Vedení našeho školského resortu má výborný nápad: Všechny školy budou zpracovávat jednotné testy a tam, kde uspějí nejlépe, budou odměněni coby kvalitní škola. Budou figurovat v přehledech těch nejkvalitnějších, žáci se tam pohrnou a učitelé dostanou přidáno. Je to logické a správné, nebo myslíte že ne? Každý strojní inženýr by nad takovým postupem zaplesal, protože to je přesně postup hodný strojního inženýra, který je zvyklý najít na stroji základní snadno měřitelný ukazatel (třeba otáčky) a podle něj posoudit výkon stroje. U strojů to funguje, bude to fungovat u škol?

Troufám si tvrdit, že ne. Testování možná poskytne nějaký statistický obraz o monitorovaných znalostech testovaných žáků, ale o kvalitě škol se z nich nedovíme patrně vůbec nic – a to přesto, že budeme schopni vzít procentuální úspěšností vyjádřené výsledky škol a seřadit je za sebou.

Hlavní dva důvody, proč se nedovíme o kvalitě škol si ukážeme. Porovnáme výsledky dvou škol – školy A a B. Škola B získala 40 bodů, škola A 60. Která je lepší? To je přece jasné! Škola A má o půlku lepší výsledek, její kantoři jsou jistě lepší a zaslouží si přidat. Souhlasíte, ne?

Testujeme školy

No jo, ale teď si ukážeme graf, kde máme výsledky školy – například v pátém ročníku a pak v devátém ročníku:

Testujeme školy

A z tohodle grafu se ovídáme něco absolutně jiného. Do školy A už přišli žáci s velmi dobrými znalostmi, dvaapůlkrát lepšími než do školy B. Přínos školy B je ve skutečnosti přesně dvojnásobný proti škole A. Jak to tedy bude? Škola, která bude na dobré adrese plná žáků, jež je radost učit, bude vyhodnocena jako kvalitnější než škola plná problémových žáků, ač její učitelé udělají mnohem víc práce.

Ten příklad je hodně zjednodušený, ale ve své podstatě velmi reálný. Přesně takhle zafungovaly setříděné a zveřejněné výsledky státních maturit. A díky němu začínáme tušit, že abychom výsledky testování žáků mohli použít k poměření kvality škol aspoň na úrovni strojníka kontrolované lokomotivy, museli bychom sestrojit poměrně sofistikovaný matematický model, který by nám dovolil srovnávat „přidanou hodnotu“ školy bez ohledu na úroveň žáků.

Druhá výtka je mnohem závažnější, přestože neviditelná. Testy vždy budou mapovat velmi úzkou výseč oné „přidané hodnoty“. Jako kvalitní vyhodnotí tu školu, jejíž žáci dobře počítají, dobře vypracovávají cvičení z pravopisu, správně a přesně memorují. Nechci tvrdit, že je špatně to umět ani toto měřit. Jen se z toho opět nic nedovíme o kvalitě školy a srovnáváme nesrovnatelné. Pro jednoduchý příklad: Takové praktické nebo waldorfské školy budou z principu podle tohoto měření vycházet jako katastrofální. Možná díky takto pořízeným a zveřejněným tabulkám zdokumentujeme zargumentujeme a veřejně prokážeme jejich nízkou kvalitu – a tedy nalezneme plnou oporu tuto tak nekvalitní a zbytečnou odnož našeho školství konečně zrušit. Jejich přínos na úrovni akulturace, praktických dovedností, kvality klima školy atd. prostě testy nezměří. Testy změří dovednost žáků v řešení úkolů, které jsou koherentní s myšlením zadavatele testu, nezměří kompetence žáků překračující testové otázky a už vůbec nezměří kvalitu školy.

Že něco tak s prominutím blbého mohlo vzniknout v roce 2011 si neumím srovnat v hlavě. Ale popravdě,  dalo se to čekat: Současný ministr velkoryse zahodil celou mnoho let připravovanou a promýšlenou kurikulární reformu a vrátil se k osvědčeným hodnotám – tedy pojetí vzdělávání v devatenáctém století. Na co kurikulum, na co odborné debaty! Skupina úředníků a ministerských poradců zpracuje seznam, co mají žáci na konci pátého a devátého ročníku umět. Jak prosté! A školy se pěkně přizpůsobí, prostě budou učit to, co je v seznamu a basta. Jaká vzdělávací pluralita, dvoustupňová kurikula, osobnostní kompetence. Jakéto buržoazní liberální zhýralosti!

A zatneme tipec víceletým gymnáziím, praktické školy zrušíme úplně, vytvoříme jednotnou školu. Pryč se segregací a diskriminací, vstříc světlým zítřkům. Máme s ní konec konců zkušenost, stačí opsat Nejedlého školské reformy z počátku padesátých let a jsme doma.

A teď co s žáky. Nyní si mohou vybírat, na jakou dráhu se vydají. Neuvěřitelné, neracionální a neefektivní. Těch nikam nevedoucích debat kolem toho, toho váhání a zvažování mezi alternativami. Co do toho žáci mají co kecat?! Ministerští poradci sestaví moudrý test, centrální dodavatel jím bude žáky testovat, a dle výsledků testu pošleme žáka na příslušný obor.

No dobře, teď vážně. Je málo nápadů, které bych mohl považovat za tupější a nebezpečnější příklad totalitního sociálního inženýrství. Kdo má alespoň elementární znalosti a zkušenosti z psychologie dětí a dospívajících, ví, že schopnosti jsou velice členité a strukturované a chtít je otestovat testem z češtiny, matiky a angličtiny je čisté arogantní hlupáctví. Test z češtiny, matiky a angličtiny nám řekne, co dotyční žáci umí z češtiny, matiky a angličtiny. Nedovíme se NIC o jejich schopnostech. Nedovíme se NIC o jejich studujních předpokladech. Nezjistíme NIC o struktuře osobnosti a pracovních předpokladech těch žáků.

Tedy tři stupně vedoucí k pochopení hloubky toho šílenství: Velmi nespolehlivě to umíme testovat u dospělých. Abychom to zjistili, musel by každý absolvovat poměrně rozsáhlou a komplexní baterii testů, na jejichž přípravě, standardizaci a validaci pracují léta týmy špičkových odborníků. Troufám si konstatovat, že ministerstvo úpadku českého vzdělání nebude mít k dispozici nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo takové nástroje, a zkušenost se státní maturitou mě spíš vede k tušení, že se tu sprominutím vyprasí na koleně uplácaný poloamatérský didaktický test, který je hodný pololetní písemky, nikoli tak seriózního zkoumání.

Ale budiž, kdybychom dokázali pořídit a aplikovat něco tak kvalitního, je tu tak trochu neřešitelný problém s tím, že děti nejsou hotovými dospělými osobnostmi, natož strojírenským obrobkem bez vlastní osobnosti a vůle, a vyvíjí se. Každý učitel vám potvrdí, jak je zcela běžné, že během školní docházky (a to často včetně střední školy) se zásadním způsobem vyvíjí jak struktura preferencí, ambicí a zájmů dítěte, tak se mění dynamika jeho schopností. Kdo je v pátém ročníku excelentní matematik, se může v 17 stát talentovaným rockovým kytaristou a z matiky na gymnáziu prostě rupne a nikdo nebude chápat, proč nešel, proboha, na konzervatoř. A naopak dítě, které je v pátém ročníku relativně nevýrazné, introvertní, s nepřesvědčivými školními výsledky, se může na střední škole rozletět a skončí v netušených oborech, kde bude dosahovat netušených výsledků. Mezi mými někdejšími spolužáky mám několik takových příkladů – jeden propadající čtyřkař je dnes v zámoří žijící úspěšný režisér s nominacemi na Oskara, jiný se stal šéfem vývoje jednoho z největších počítačových koncernů světa – a to jsme na gymplu svorně měli z fyziky a matiky čtyřky. A těch příkladů bychom našli nespočetně.

Prostě žádnými testy to neumíme spolehlivě určit. A pokud to neumíme spolehlivě určit, nemůžeme na základě těchto nespolehlivých výsledků rozhodovat. Musíme nechat prostor pro tento vývoj, změny názorů, nelineární vývoj. Nejde to naplánovat, což lidem s jednodušším sociálním vnímáním může dělat problémy, ale je to tak.

A pak je tu třetí stupeň. Jsme lidé. Žijeme v demokratické společnosti, chlubíme se svou civilizační úrovní. Rozřazovat žáky hlava nehlava dle strojově zpracovaných testů je mimo takovou civilizaci. To sme někde v Orwelovi, sci-fi hororech nebo stalinské totalitě. Znakem civilizované vzdělávací soustavy je její průchodnost. Je založená na tom, že slouží žákům, pomáhá jim v jejich rozvoji. Nemanipuluje s nimi, neslouží úřadům ani ředitelům škol. Je svobodná, pluralitní, umožňuje žáků individuální růst úměrě jejich schopnostem a potřebám. Proboha, copak tohle někomu není jasné? Nutným znakem demokratické společnosti není jen liberální ekonomické prostředí, ale i liberální a úředníky neznásilňovaná a neprzněná vzdělávací soustava.

Testovat žáky samozřejmě můžeme. Zjistíme tím jejich znalosti v daném okruhu školní látky. Nezjistíme nic, co obsah testu překračuje. Výsledek testu může být výborný materiál pro doporučení žákovi, na co se má zaměřit, kde by mohl být úspěšný… I když mezi námi, poznáte z výsledků v testu z češtiny, matiky a angličtiny, v jakém oboru by mohl být úspěšný? Když už něco, chápal bych použít test mapující strukturu inteligence, naznačené testy bych určitě nikdy nepoužil. A to nemluvím o tom, že z žádného testu nevidím, jak kvalitní učitel žáka učí, kdo ho učil předtím (a to si pište, že na výsledku testu se to odrazí!), neznám jeho zájmy atd. V normální společnosti žádný test nemůže být určený k tomu, aby žáka někam mechanicky směroval a nějakou jinou cestu vzdělávací soustavou mu zavíral. Teď ještě – nakolik jsme normální civilizovanou společností?

P.S.

V roce 1993 jsme zakládali osmileté gymnázium a přijímali jsme do něj na základě inteligenčních testů. Záměrně jsme nechtěli vidět vysvědčení uchazečů ze základní školy. Pominu množství jedničkářů a jedničkářek, které k nám neprošly, každopádně vidět vysvědčení některých žáků z minulé školy – a to už třeba v listopadu – bylo fascinující. Kolikrát jsem s naprostým překvapením sledoval, jak špatné známky mohl v pátém ročníku mít ten či který student. Jednou mi z jedné základky dokonce volal ředitel a skoro na mě křičel, proč jsme jednoho žáčka přijali, vždyť je přece naprosto podprůměrný. A já v ruce držel výsledky jeho testu struktury inteligence s excelentním výsledkem. A mimochodem – dotyčný později získal stipendium na jedné prestižní světové univerzitě. Naposledy, když jsem o něm slyšel, tam zůstal jako doktorand jedné z přírodních věd. Kdyby o jeho osudu rozhodovala ta základka, skoro jistě by skončil u soustruhu.

Používali jsme dva různé inteligenční testy (z toho jeden vícefaktorový) a postupně dva různé testy osobnostní. Později jsme přišli na to, že i ta cesta není spolehlivá. Že stále ještě můžeme našimi testy vytřídit jako „nevhodného“ uchazeče, ze kterého se vyklube talent – a osobnostně výborný člověk.

Mým nejstarším žákům je dnes přes 30. Někteří z nich dosahují špičkových výsledků v oborech, kde pracují. Někteří učí na vysokých školách za oceánem, jeden můj bývalý student založil softwarovou firmu a vlastním úsilím a schopnostmi vydělal stamiliony. Mám důvod si svých bývalých žáků vážit, protože za mnohými z nich je obrovská práce a invence. A když kouknu na jejich vysvědčení ze ZŠ, vnímám nulovou výpovědní hodnotu toho papíru, kdyby jejich život šel podle něj, velká část z nich by se nedostala k oboru, kde nyní působí – ke škodě vlastní i nás všech. Život mě naučil obrovské pokoře ke svým žákům. Mám důvod myšlenku testů odmítnout.

Ne že by to vůbec nijak nešlo. Sice velmi obtížně, ale čistě teoreticky bychom něco v tom směru podniknout mohli. Ale neuděláme to. Otestujeme znalosti v češtině, matice, dá-li Bůh tak přidáme aspoň nějaké „studijní předpoklady“, tedy schopnost kritického čtení, logické myšlení. Dejte nám pokoj s kvalitním školním klimatem nebo akulturací žáků!

Nezatracuju testování žáků – otestujme všechny děti klidně několikrát během školní docházky – ale použijme výsledky k tomu, k čemu mohou mít vypovídací hodnotu. O kvalitě školy nevypoví vůbec nic – a pokud kvalitu škol budeme podle takových testů měřit, dosáhneme jediné – přiložíme  další polínko ke zpruzenosti a frustraci učitelů, kteří se vzdor ministerským nápadům stále ještě snaží o kvalitní práci.

Pojďte se zúčastnit diskuse o dané problematice! Navštivte stránku České pedagogické komory na Facebooku >>. Zúčastněte se ankety Jak se pozná dobrá škola?

10912 Celkem přečteno 18 Dnes přečteno