Slované na prahu historie a Sámova říše

keltský dům

Podle našeho povědomí to byl Sámo, francký kupec, který osvobodil Slovany od avarské nadvlády a vybudoval u nás první slovanský stát. Jak taková avarská nadvláda vypadala? A kdo vlastně Avaři byli? A není jméno Sámo podivné, ať už to byl Slovan či Frank? Zkusme se pro odpověď vrátit do šestého století.

Do naší země přišli Slované v několika vlnách, ta první proběhla někdy kolem roku 500, poslední asi o padesát let později. Nemáme historické prameny, které by popisovaly přímo tuto migraci, ale máme prameny, které popisují migraci Slovanů na Balkánský poloostrov; a to díky Justiniánovu generálu Prokopiovi a jeho válečným dějinám.

Nejdříve se přes dunajskou hranici přeplavil malý kontingent asi pěti tisíc slovanských válečníků, využili služeb Gepidů, kteří měli potřebné lodě, a zaplatili jim příslibem budoucí kořisti. Jeden solidus (asi 4,5g zlata) za přepravenou osobu. Slovanská armáda pak jako smršť prošla Balkánem až do dnešního jižního Bulharska a suverénně drtila i mnohem početnější a dobře vyzbrojené císařské jednotky. Měli několik často opakovaných taktik, první byla ta, že asi třetina slovanského vojska zaútočila na nepřítele a po krátkém boji se dala na útěk. Zbytek vojska se v předvečer boje na příhodném místě doslova zakopal a své úkryty dokonale zamaskoval větvemi, drny a travou. Když přes ně proběhli prchající Slované a jejich pronásledovatelé, vztyčili se a zaútočili na nepřítele zezadu. Půlka z nich střelbou z luku, druhá půlka pak s oštěpem pro boj zblízka. Bylo to účinné. Jinou taktikou byl podobný fingovaný útok kolem vodní plochy. Slované totiž uměli využít stébla vodních trav jako dýchací trubice a velká část vojska se mohla dlouhou dobu skrývat pod vodní hladinou. Průběh boje pak byl obdobný.

Starým Slovanům vůbec neslouží ke cti, jak si po boji počínali. Okrádali nepřátele, což o to, to dělali všichni a občas to patřilo ke smyslu celého válčení. Loupili v dobytých městech. Inu, to také dělali všichni. Pobíjeli zajaté vojáky, to už zdaleka nebylo pravidlem, ale stávalo se to. Kulturní středomoří však bylo zděšeno z brutality vůči obyvatelstvu – včetně žen, dětí, starých lidí… – na dobytém území. Slované je po tisících zaživa naráželi na kůly, zaživa upalovali jako oběť svým bohům anebo topili v řekách jako oběť vodním vílám, které v náboženství Slovanů hrály významnou roli. Po několikaměsíčním řádění odešli zpět i s kořistí a stovkami, možná tisíci, zajatých otrokyní.

Vrátili se příštího roku, ale to již nebyla „průzkumná“ loupežná výprava, ale skutečná migrace. Dunaj jich překročilo podle odhadů kolem jednoho sta tisíc, občas se udává i číslo třikrát vyšší. Netáhla armáda, ale celé kmeny, v několika proudech jako povodeň. Bydleli ve vozech, do nichž měli zapřažený dobytek. Tam vezli i celý svůj majetek – nějakou drůbež, obilí… Muži, tedy „vojáci“, táhli vpředu (pěšky, Slované neuměli jezdit na koních) a císařská armáda se vzmohla sotva na to, aby pomáhala s evakuací prchajícího obyvatelstva. Většina ho stejně zůstala a byla podrobena Slovany. Města Slované jen vyloupili, nabrali otroky a občas město i vypálili, žít v nich neuměli. Sami se usadili na venkově a učili se od domácích (kteří ten uragán přežili) pokročilejším řemeslným i zemědělským dovednostem. A měli čemu. Sami si v té době dokázali pořídit, jak dosvědčují historici, tak dlouhé lněné košile přepásané provazem nebo řemenem, jednoduchou keramiku a slovanský dům byl napůl zahloubenou zemljankou z drnů o půdorysu asi 4×4 metry.

Příchod Slovanů do českých zemí vypadal nejspíš velmi podobně. Zvykli jsme si představovat staré Slovany jako lidi „holubičí povahy“, jak nám je vykreslovali historici minulého století. Historická pravda je taková, že národy „holubičí povahy“ by nejen nebyly schopné osídlit nová teritoria, ale nejspíš ani přežít. A staří Slované patřili k těm nejméně holubičím – a nejúspěšnějším, vždyť osídlili téměř půlku Evropy.

Jen pár let poté přišel z východu další vpád – Avaři vedení chánem Bajanem. Jádro tohoto kmenového svazu pocházelo až odněkud z Mongolska, kde jim říkali Žuan-Žuan, ale cestou k sobě přibrali mnoho dalších kočovných kmenů a hlavně Vary, kteří žili pod Kavkazem a kteří nakonec v kmenovém svazu získali velký vliv. V tomto složení vpadlo jejich nomádské a loupežné seskupení do uherských stepí. Nejprve byli spojenci langobardského krále Auboina a pomohli mu rozdrtit a podrobit si království Gepidů (567) a obsadit Itálii (568). Langobardi jim za to postoupili Pannonii. Avaři se tak posunuli na západ a stali se sousedy našich předků. Archeologové říkají, že Avarská populace čítala asi 130.000 osob, byzantští historici udávají čísla několikrát větší, ale je to možná tím, že k Avarům počítají i jejich spojence ostatních národností; tehdejším historikům se to vůbec pletlo a pojem Avaři nepopisoval etnikum Avarů, ale politický útvar, kterému dominovali.

Vypalování monoxylu

Mezi spojence Avarů patřili od počátku Slované. Je zvláštní, že používám pojmu „spojenec“ a ne „otrok“? Ale oni skutečně byli spojenci. Bylo by falešné myslet si, že do výprav Avarů se „dobrotiví a ujařmení“ Slované pouštěli pod bičem krutého otrokáře. Slované tvořili mocnou vojenskou sílu. Je pravda, že většinou bojovali v prvních sledech a Avaři je považovali tak trochu za lidi „druhé kategorie“, ale to souvisí s celkovou vojenskou taktikou: Slované tvořili pěchotu. Koně neměli, neuměli je pořádně chovat a neuměli na nich pořádně jezdit. Byli nejchudší z nejchudších, jejich výzbroj tvořilo dřevěné kopí, jen zcela výjimečně s ocelovým hrotem, a prostý luk. Pokud měl slovanský bojovník železnou dýku nebo dokonce meč, byl mezi svými boháčem a šlo patrně o kořist z minulé výpravy. Avaři naopak tvořili rychlou lehkou jízdu ozbrojenou výbornými reflexními luky a těžkým jednobřitým jezdeckým mečem. Avarský jezdec měl koženou nebo často i šupinovou železnou zbroj. Boj proto zpravidla zahajovali Slované a donutili nepřítele rozvinout své bitevní formace, rychlá avarská jízda pak většinou útočila na křídlech, nebo tam, kde se to v rozehrané partii ukázalo být nejefektivnější.

 

Slované bojovali v avarské armádě, ale sami za sebe, jejich mzdou byla kořist. Povedlo-li se vyplenit cizí město, stalo se několik kusů nábytku, řemeslně kvalitně zhotovené oblečení či dokonce nějaké to železné nářadí pravým pokladem pro Slovana vracejícího se domů. Ale podle svědectví historiků i meč ukradený zabitému nepříteli, jeho kožené sandály s železnou přezkou, případně dýka, opasek, železem pobíjený štít… Stálo to za to riskovat život a pustit se po boku Avarů do bitvy. Železo bylo v našich zemích až do cca 13. století velmi vzácné.

Avaři a jejich spojenci (Slované, Gepidové, Bulhaři, některé kmeny Hunů…) byli pod vedením Bajana strašlivou hrozbou pro všechny sousedy, ať jde o Byzanc nebo Porýní. Bajanovi nástupci však nebyli tak obratní a spojenecká loupežná tažení přinášela stále menší efekt. První porážku schytali roku 601 a neúspěšných bylo i pět dalších výprav. Avarští spojenci z toho byli právem stále rozmrzelejší; skutečný zlom nastal v roce 626, kdy společné několikaměsíční obléhání Konstantinopole skončilo fiaskem a spojenecký svaz, který Bajan vybudoval, se rozpadl. Rýnský kupec Sámo (Samuel, na Franka podivné, až židovsky znějící jméno, že?) se na scéně historie objevuje někdy v této době. Geniálně využil situaci k vybudování vlastní kariéry. Poprvé prý ke Slovanům přijel snad roku 623 a je dokonce možné, že u Konstantinopole už patřil mezi respektované slovanské velitele.

Kupec, to znamenalo více než bohatý člověk, kupec operující v té době v teritoriu střední a středovýchodní Evropy měl početnou ozbrojenou družinu (kolem stovky lidí), několik vozů zboží, zajištěné obchodní stanice… Jinak by nepřežil. Samozřejmě, že nemůže být ani slovo o utlačovaných Slovanech, natož o Sámově altruismu a chuti pomoci slabším. Sáma jistě rozhořčovala obchodní nejistota, nebezpečí šířené Avary a Slovany všude kolem, a nejspíš si i uvědomoval ohromný potenciál slovanského nedotčeného trhu. Viděl schopné, ale mizerně vyzbrojené vojsko s rozhádanými a nesvornými knížaty v čele. Pokud uvažoval v politické rovině, jeho cílem bylo využít rozpadu obávaného loupežného uskupení, snad jej podle možností i trochu urychlit a prohloubit, a ekonomicky ovládnout jím zabíraný prostor. To ostatní už známe z dějepisu – vyzbrojil Slovany a vedl je do války proti bývalému spojenci, nechal se slovanskými náčelníky zvolit za „krále“ a pokusil se vybudovat slovanskou říši po vzoru říše francké (629), o dva roky později se odmítl podrobit Dagobertovi a následně porazil jeho vojsko. Byl úspěšným, obratným politikem, šikovným obchodníkem a mužem vysokého ega. Jak víme, vojskům přímo nevelel a rozhodujícím bojům ani nebyl přítomen. Byl tedy rozhodně chytřejší než odvážnější. Vojenství možná moc nerozuměl a přenechával ho slovanským náčelníkům, stačilo je řídit a koordinovat. Podle kronikářů úspěšně vládl ještě přes třicet let, ovšem jeho potomci, ačkoli jich musel mít dost, jednotu tohoto prvního slovanského státu neudrželi. Kdybychom si ho chtěli představit v dnešní době, byl by to nejspíš rýnský velkopodnikatel, který by se — otráven přílivem „postsovětškých“ imigrantů a praktikami ruské mafie, a chápající její příčiny v ekonomickém chaosu Ruska – vypravil do Moskvy, skoupil akcie mnoha významných, byť momentálně ztrátových, podniků, udělal politickou kariéru, podílel se na jaderném odzbrojení Ruska a pomohl Rusku z ekonomického a společenského bahna. Ukázal by té zemi nové ideály a nadchl ji pro ně. Z vlastního pohledu by ale především vydělal nepředstavitelné peníze. Dějiny jsou takové, že nejsou důležité úmysly těch, kdo je píší (Sámovi šlo hlavně o peníze a osobní úspěch), ale důsledky. A Sámo spoluzpůsobil pacifikaci slovanských kmenů. Naši prapředci zanechali loupežných výprav, soustředili se na zemědělství a hleděli si, aby se od sousedů i starousedlíků něco přiučili – a rozhlédneme-li se po naší zemi a šikovnosti našich lidí, udělali kus práce.

A Avaři? Odešli do předhůří Kavkazu (jejich potomci Avaři, Čečenci a Dagestánci tu žijí dodnes a shodou okolností vedou válku s Ruskem) a jejich spojenci Bulhaři, Chazaři, Hunové… se na jednu-dvě generace usadili v ukrajinských stepích.

Pojďte se podívat, jak zrhuba vypadala obydlí našich slovanských předků v době kdy u nás vládl Sámo, tzv. zemnice. Na fotkách vidíte stavbu zemnice v různých fázích – omítání, pokládání střechy….

Zemnice jak z dob prvních Slovanů u nás.

A kdyby vás napadlo, že to chcete vidět na vlastní oči, a ještě lépe, že si také chcete vyzkoušet takové zemnice stavět, činit kůže a vůbec vyzkoušet život našich předků, vydejte se do Centra experimenální archeologie v Uhřínově v Orlických horách – www.villanova.cz.  Tady se můžete podívat na televizní dokument z Centra experimentální archeologie: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169362486-hledaci-casu/208572230610010/

87808 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno