Prostor k životu

Omylem politiků je přesvědčení, že jsou to oni, kdo buduje budoucnost světa. Budoucnost vzniká při výchově dětí – ve školách a rodinách. Výchovou lze ovlivnit budoucnost země a národa více, než jakýmkoliv jiným způsobem.

Dítě potřebuje k životu tři základní druhy prostředí: Exteriér – hřiště, interiér a vlastní nedotknutelné území.

Hřiště neboli prostor v exteriéru je při tom něco úplně jiného než sportoviště. Za hřiště nemůže být považováno fotbalové hřiště s běžeckou dráhou, ani směšné a nebezpečné výtvory z trubek, natřené žlutě a červeně a doplněné pískovištěm obehnaným betonovým soklem. Hřiště je volný prostor, kde si děti mohou svobodně hrát. Hřiště musí mít plno zajímavých míst, musí být nepřehledné a inspirující, plné zeleně a trávy. Naše současná architektura nepočítá s tím, že ve městech budou žít i děti, a proto pro jistotu hřiště ve městech v podstatě neexistují. Děti na venkově mají v tomto ohledu velkou výhodu.

Poměr plochy hřiště ve městech vzhledem k počtu dětí je do nebe volající, proto by měli rodiče vyvinout nějaké jednotné úsilí na zlepšení situace.

Městské magistráty vydávají obrovské peníze na vytvoření souvislé, dobře fungující dopravní sítě; vytvoření sítě několika bezpečných hřišť pro děti – např. ve dvorech velkých bloků propojených souvislou, uzavřenou a pro děti bezpečnou sítí cest, by si vyžádalo investice mnohem menší a výsledný efekt by byl patrně mnohem větší.

Prováděl jsem řadu šetření ohledně toho, co děti na hřišti potřebují, a částečně jsem využil i některé poznatky ověřené praxí v zahraničí: Na hřišti musí být stromy, po kterých se dá lézt – nepříliš vysoké s řadou pohodlných větví , např. smuteční vrba, jabloň, třešeň, švestka apod. Vynikající a stimulující je použití ležících stromů. Obyvatelé sídlišť, domluvte na svých magistrátech, ať pro děti zakoupí několik polomových stromů a na nějakém plácku je nechte složit křížem krážem přes sebe. Včetně větviček a kořenových balů. Žádná konstrukce se nevyrovná této přírodní. Pro vaše děti to bude dárek nad dárky.

Odstraňte z pískovišť betonové obrubníky, jsou nebezpečné a dejte na pískoviště červený kopaný písek. Ze světlého, říčního písku se sice dobře betonuje, ale děti z něj nemají šanci vymodelovat vůbec nic.

Hřiště musí být bezpečné; mimo dopravu, mimo chodníky a parkoviště.

Může-li být hřiště nerovné, je to nejlepší. Řada dolíků, maličkých kopečků s výškovým rozdílem asi dva metry. Nepřehledný prostor plný křovin, stromů, po kterých se dá lézt, eventuálně doplněný polomovými stromy. S vyloučením umělých konstrukcí a betonových hran, které jsou nebezpečné, ohraničen hustým živým plotem, na ploše padesát na padesát metrů. Takové hřiště je snadno splnitelné, finančně nenáročné a pro děti tolik potřebné. Kdybych měl být idealista, viděl bych na dětském hřišti potok ke stavění přehrad, umělou jeskyni, podzemní chodbu a řadu podobných, pro dospělé naprosto nepochopitelných úkazů. Čte-li tyto řádky náhodou architekt, který má ve výhledu projektovat cosi podobného: Zapomeňte, prosím, na všechny pusté teorie a nejdřív několik dní sledujte děti, jak exteriér využívají ke své hře; dokážete-li to, zkuste si hrát s nimi. Po týdnu vám bude jasněji.

Nechci se zde však zabývat technickými podrobnostmi, jak by hřiště mělo vypadat, jak by měla vypadat síť cest, které je spojují, ani jakým způsobem to vše zajistit. Důležitá pro rodiče je informace, že dítě potřebuje prostor ke svým hrám, kde není riziko střetu s autem, kde je alespoň relativně dýchatelný vzduch a kam se z domova bezpečně dostane. Nemá-li takový prostor, udělejte vše, co bude ve vašich silách, aby se situace zlepšila.

Interiér – to je pro dítě byt, kde bydlí. Domov. A domov, to pro dítě znamená prostředí, k němuž má pevný citový vztah.

Bylo napsáno už mnohé o tom, jak zařízení bytu a rozmístění místností může ovlivňovat vlastnosti těch, kteří v něm bydlí.

Co potřebuje mít v bytě dítě? Má-li možnost vlastního pokoje, je to nejlepší. Nábytek by měl být lehký, snadno přestavitelný, praktický a zdravotně nezávadný. Dítě potřebuje mít možnost ovlivňovat prostor, který obývá, přizpůsobovat ho momentální situaci a náladě. Proto by nábytek měl být řešen stavebnicově, s možností snadné manipulace a přestavení. V zahraničí existuje řada různých systémů – kovové nebo plastové stavebnice na principu lešení, ovšem lehké a snadno přestavitelné i pro malé děti nebo různé nábytky na principu lehkých skříněk. Nenuťte dítěti vaši „ideální“ představu dětského pokoje, dovolte mu v maximální možné míře vytvářet si ho sám. Nekupujte dětem nábytek vyráběný z lisované dřevotřísky s dýhovanými povrchy, z tohoto nábytku dlouhou dobu unikají do prostoru jedovaté výpary formaldehydu a jiných ředidel, která se při výrobě používají. Děti jsou na tyto látky mnohem citlivější než dospělí, chraňte jejich zdraví.

Než přijde doba, kdy takový nábytek bude samozřejmostí a bude možné ho koupit, obracím se na tatínky, a to nejen kutily: Zhotovte nábytek pro své děti sami. Za materiál zvolte tenkou překližku a přírodní dřevo, nejlépe z jehličnatých stromů (smrk, borovice) – dlouho bude krásně vonět pryskyřicí a lesem. Ke spojování dřeva používejte kovové úhelníčky a šroubky s matičkou nebo nýty (ne hřebíky nebo vruty – jsou ostré a při poškození nábytku nebezpečné), k lepení klih – ne syntetická lepidla. Dřevo nenapouštějte ani nelakujte, ponechte je v přírodním stavu, časem krásně zezlátne. Nábytek do dětského pokoje nemusí být řemeslně dokonalý, pokud se však stejně bojíte, že jej nezvládnete, obraťte se na blízkého truhláře, a dejte si takový nábytek udělat. I tak vás vyjde levněji, jednak, a to hlavně, ušetříte své dítě jedovatých výparů.

Dítě potřebuje pracovní kout nebo aspoň svůj pracovní stůl, a to i když nemá vlastní pokoj. Dále potřebuje pro své výtvarné činnosti prostor, kde se nemusí bát, že zničí koberec, zamaže křeslo atd. V dětském pokoji proto dáme na podlahu snadno omyvatelné linoleum, kde dítě může svobodně pracovat, než drahý koberec, na kterém se neustále musí krotit a omezovat. Nemá-li vlastní pokoj, dovolme mu pracovat v kuchyni.

Pro kresbu a malbu je z výtvarného hlediska velmi důležitá možnost pracovat v přirozené perspektivě, to je na svislé pracovní ploše. Zkušenost nás učí, že malé děti s oblibou počmárají a „zničí“ dvířka nábytku, volné plochy stěn atd. Prostě si nedají odepřít své právo pracovat na vertikální ploše. Nemá proto smysl jim to zakazovat. Vyrobíme z tenké překližky jednoduché tabule o rozměrech alespoň 60 x 60 cm, lépe 1 x 1 metr, z jedné strany třeba bílé, z druhé černé a zakryjeme s nimi všechna místa, jimž hrozí počmárání. Pokud můžeme dítěti dopřát jednoduchý stojan, který umožní tabuli si různě naklánět, bude to úplně dokonalé.

Třetím druhem prostředí, který dítě potřebuje, je vlastní nedotknutelné území. Může jím být pokoj, část pokoje, nebo alespoň zavírací skříňka.

Tento prostor musí dítěti dávat pocit vlastního intimního soukromí. Místa, kde je dítě svrchovaným vládcem a autoritou nad pořádkem, uspořádáním věcí, kam mu nikdy nikdo bez jeho souhlasu nesmí vstupovat, kontrolovat obsah skříňky nebo narušovat systém věcí.

Zamyslete se, má-li vaše dítě možnost těchto prostor – hřiště, bytu a vlastního území, většinou s nimi nepočítají ani urbanisté a architekti, ani samotní lidé při zařizování bytu. Nemá-li je, trpí jejich nedostatkem stejně jako žízní nebo hladem; povinností nás dospělých je tyto potřeby dítěti zajistit.

Mějme doma dítěti k dispozici hudební nástroj. Komu se do bytu nevejde pianino, ať si koupí alespoň levnou kytaru a může se na ní začít učit třeba společně se svými dětmi. Určitě z málokoho vyroste profesionální hudebník, ovšem o to tu vůbec nejde. Důležité je umět zahrát několik akordů, abychom si mohli s kytarou zazpívat, ale proto, aby se hudba a zpěv staly běžnou součástí života všech lidí. Kdysi se říkalo: co Čech, to muzikant, buďme tomu věrní.

Hudba má na děti (mimochodem, nejen na děti) pozoruhodný citově stabilizační vliv; děti, které si odmala zvyknou zpívat si doma, když mají náladu, zrovna tak, jako když je jim úzko, jsou ušetřeny mnoha nepříjemných pocitů a v dospělosti budou místo alkoholu nebo prášků na spaní zpívat. Aktivně provozovaná hudba má na lidi významný terapeutický a uklidňující účinek, jen ji musíme dovolit vstoupit do našeho života anebo alespoň udělat vše pro to, aby mohla vstoupit do samozřejmého života našich dětí.

Domácí příprava do školy

Naučí-li otec svého šestiletého syna, aby si dovedl poctivě vydělat dvě koruny, má to větší, cenu, než kdyby sám vydělal dvě stě korun.

Tomáš Baťa

Klasická domácí příprava do školy, totiž psaní písemných domácích úkolů, vychází z rozpolcení života dětí na školu a volný čas. Tato rozpolcenost (viz kapitola Princip kontinuity) je pochopitelně omylem pojetí školy a je škodlivá.

Činnosti ve škole i doma by se měly prolínat, to znamená, že škola by měla pracovat takovými metodami, aby se v ní děti cítily stejně svobodně a uvolněně jako mimo ni a na druhou stranu, aby činnosti, které učitel ve škole vyvolá a naučí děti provozovat, byly pro děti natolik atraktivní, aby je s chutí provozovaly i mimo školu. Čas bychom tedy neměli rozlišovat na školní a volný, ale na svobodně strávený čas ve škole a mimo školu, který v mnohém splývá.

Učitel, který nařídí žákům opsat doma nic neříkající cvičení a pak je donucen vést si kontrolu a evidenci, kdo ho nenapsal, velmi snadno dětem školu zprotiví a možná se dětem ani nechce opravdu věnovat. Je postavou stejně tragickou jako žárlivý manžel, který vydává všechny své síly na sledování své ženy, místo aby se jí věnoval a miloval ji.

Je totiž možné iniciovat stejnou činnost herní motivací, čímž se psaní domácího úkolu změní ve hru, a nenapsat ho znamená vypadnout ze hry. Je zbytečné takové úkoly známkovat nebo kontrolovat, kdo že si dovolil jej neudělat, je přímo protismyslné takovou hru nařídit. Vynucená hra není hrou.

Podobným omylem je, učí-li se doma děti na příští den proto, že by mohly být vyvolány a mohly by dostat špatnou známku. Děti musí mít o předmět zájem, nemají-li ho, žádné učení a biflování není k ničemu, mají-li ho, nepotřebují se učit, protože o věci tolik vědí z vlastní četby apod., že obsah osnov hravě zvládnou.

Příprava do školy, na kterou by rodiče měli dohlédnout, by se proto měla omezit na přípravu psacích potřeb, cvičebního úboru, sešitů apod. Prostě, aby děti měly vše, co zítřejší den budou ve škole potřebovat k úspěšné činnosti, a naučily se všechny tyto věci připravovat si samy.

Musí-li denně psát litanie, které je otravují právě tak, když chodí po bytě a nevědí, co dělat, stala se někde chyba a je na rodičích zachránit, co lze, a dát dítěti to, co by mu měla dát škola.

Koníčky a volný čas

Velký je ten, kdo je tím, čím ho učinila příroda a kdo nikdy nepřipomíná jiné.

R.W. Emerson

Děti by měly mít dostatek času, kdy budou dělat to, k čemu se svobodně rozhodnou. Naším úkolem je dát jim dostatek impulsů, námětů, návrhů a možností k přitažlivým činnostem, které pro ně budou podnětné, konečný výběr musí vycházet z vlastní svobodné vůle dítěte.

Chybným extrémem je nařizovat dítěti, co bude dělat a o co se musí zajímat, jakého koníčka nebo kamarády smí mít a jaké zájmy mít nesmí. Druhý, stejně chybný extrém je ponechat dítě napospas bez jakéhokoliv usměrnění či orientace.

Velmi silně tu působí principy iniciace. Dítě je zvídavé, touží po tvůrčí činnosti, touží po tom být občas se svými vrstevníky, chce něco umět, rádo napodobuje hrdiny knížek nebo filmů, se kterými se ztotožňuje. Právě výběr filmových hrdinů, jejich společné rysy mohou být velmi důležité pro orientaci zájmů a chování dítěte. Mysleme na to, když je necháme sledovat video nebo televizi: James Bond nebo Rambo nebudou v dítěti zřejmě probouzet zájem o umění nebo přírodu. Seriály Život v přírodě nebo Byl jednou jeden život nebudou přitom pro děti méně zajímavé.

Největším vzorem pro dítě jsou jejich vlastní rodiče. Dítě by mělo znát práci svých rodičů, měli bychom, je-li to možné, vzít dítě občas do zaměstnání, aby vidělo na vlastní oči, jak vypadá práce dospělých lidí. Kdysi bylo samozřejmé, že syn kováře byl velmi často už od útlého věku v kovárně spolu s tátou, kterému pomáhal a od kterého se mohl naučit pracovat. Pracoval tak, aby se práce stala náplní života, ne jen sledem technologií. To je velký omyl dnešních učilišť, kde se odrůstající děti učí technologii činnosti, k níž často nemají vůbec žádný vztah. Lásku k práci, činorodost, to se musí děti naučit od svých rodičů jejich osobním příkladem, nikdy ne slovy.

Zasvěťme děti do svých vlastních koníčků, dovolme jim (ale nikdy je k tomu nenuťme!), aby je mohly sdílet s námi. Přičemž koníčkem myslíme třeba pěstování bonsají, modelářství, cestování, šachy apod. Sbírání pivních tácků nebo etiket od alkoholu má s koníčkem společné jen to, že vyplňuje volný čas. Koníček je činnost, která nás uklidňuje, obohacuje a kterou konáme s láskou. Ideální je, můžeme-li si svůj koníček vybrat za povolání.

Hračka. Hračky jsou pro děti velmi důležité a jejich kvalita může mít na děti velký vliv. Mnoho se však dnes chybuje v jedné věci: Dokonalá technická hračka není pro dítě to nejlepší, co mu můžeme poskytnout.

Hračka je předmět, rekvizita hraní her, čím bude přesnější, jednoznačnější, tím se zúží okruh her, jež s ní může dítě hrát, a sníží se také poměr mezi realitou a fantazií. Hra by měla rozněcovat představivost a fantazii, dokonalá hračka ji brzdí. Dokonalá hračka nepřipouští fantazii, nedává pro ni prostor. Hra s dokonalou hračkou je oklestěna na pouhou obsluhu hračky, se svobodnou a tvůrčí hrou to nemá nic společného.

Krabička od sirek může být auto, loď, kosmická stanice, dům. Figurky od člověče, nezlob se mohou být princeznou, kosmonautem i rytířem. Lze vymyslet tisíce her a variací, které s nimi provozovat. Auto s dálkovým ovládáním vždy zůstane jen autem s dálkovým ovládáním a může se s ním jezdit jen po pokoji. Podobně je tomu i s dalšími drahými a „dokonalými“ hračkami. Jejich přínos pro dítě je minimální.

Vlivem prestiže budou mnohé z nich, momentálně módní, dětmi velmi žádané. (V současné době je to třeba panenka Barbie nebo želvy Ninja.) Sledujme děti, jak často si se kterou hračkou hrají. Ty nejkomplikovanější nepatří k nejoblíbenějším, právě pro svou jednostrannost a nepřizpůsobivost dětské fantazii.

Čím je hračka neurčitější, univerzálnější, tím větší dává stimul představivosti, tím více fantazie dítě uplatní při hře.

Stavebnice. Existují dva druhy stavebnic: Tou první je souprava součástek s připojeným plánkem sestavení. Z takové stavebnice lze sestavit jedinou věc, s jediným účelem a ještě se při tom zpravidla musí zachovat předepsaný postup. Takovou sadu bych nenazýval stavebnicí, ale prefabrikátem. Mohou vzniknout působivé modely letadel, lodí atd., ale nemá to nic společného se hrou. Netvrdím, že je úplně špatné, koupí-li si dítě vystřihovánku hradu, kterou doma slepí, snad se přiučí určité manuální zručnosti, ale jeho ducha to patrně příliš rozvíjet nebude. (Mnohem přínosnější by v takovém případě bylo, kdyby si postavilo svůj hrad, podle svého vlastního návrhu, slepený třeba z krabiček a čtvrtky a v závěrečné fázi jej pomalovalo. Navíc by si dokázalo udělat hrad, který by mohlo využívat v další hře; prefabrikát lze po sestavení jen vystavit.) Ze stavebnice bychom měli mít možnost sestavovat mnoho různých věcí, moci je kdykoliv vylepšit, demontovat a sestavit ve věci zcela odlišné. Vynikajícími příklady dobré stavebnice jsou třeba Merkur nebo Lego. Dobrou stavebnici poznáme nejen podle toho, že se její jednotlivé komponenty snadno spojují a rozpojují, ale i podle toho, že ze stejných prvků lze sestavit auto stejně dobře jako loď nebo hrad. Nejde totiž jen o to, aby co nejvíce vzhledově svou předlohu připomínala, ale o to, aby plnila funkci daného předmětu ve hře; stavebnice musí být ve hře univerzálně použitelná.

Živé zvířátko. Mít doma nějaké, kde jsou stísněné poměry, alespoň malé živé zvířátko (křeček, morče), je pro dítě nenapodobitelným přínosem. Styk s živým tvorem a hra s ním je větším stimulem pro tvořivost než hra s jakoukoliv neživou věcí. Především je však silným stimulem citovým. Dítě, které má své zvířátko a musí se o ně starat, si k němu vytvoří kladný citový vztah. Takový pes, kočka nebo křeček se mohou pro dítě stát útočištěm, citovým zázemím, a to i v podmínkách jinak velmi nepříznivých. Navíc dítě, které se naučí mít rádo jednoho tvora, bude mít rádo lidi své city bude přenášet snáze než dítě, které tuto možnost nemá. Nekupujme proto dětem drahé technické hračky, ale raději malého tvorečka, který se stane jejich kamarádem, uděláme tím pro ně tisíckrát více.

Časopis. Časopis by měl být prostředkem nejen k pobavení, ale i k získání zájmu o literaturu a lásky ke čtení zajímavých věcí. Jenže to splňují pouze časopisy, které mají dobrou úroveň, a těch dnes moc není.

Časopisy komiksové, které na pultech stánků převládají, jsou sice pro děti velmi snadno přístupné, s literaturou však nemají mnoho společného a jejich kvalita je zpravidla příšerná. Ne snad jen tím, jak jsou výtvarně provedeny nebo jazykem, jakým jsou psány, ale tím, co dětem přinášejí, svým obsahem. Když vyjde v komiksové podobě přepis dobrého literárního díla, chápu, že si ho přečte řada dětí a lidí, kteří by původní literární předlohu vůbec nečetli, a možná, že některé z nich dokonce budou motivovat k tomu, aby si ji přečetli, protože je zaujme. Většinu komiksů však tvoří špatné sci-fi (i dobré sci-fi je dnes spíše výjimkou) a akční škváry nejhoršího kalibru. Neradím rodičům, aby svým dětem zakazovali číst komiksy, ale aby měli přehled nad tím, co děti čtou. Děti by měly mít možnost srovnání, budeme-li objednávat některý z kvalitních časopisů (mezi naše nejlepší dětské časopisy patří ABC), uděláme pro dítě víc, než budeme-li kupovat „dětské časopisy“, jejichž úroveň je nízká, ceny zpravidla vysoké a které přinášejí jediný užitek – zisk svým vydavatelům.

Knížky. Knížky, stejně jako hodnotné časopisy, budou v budoucnosti relativně drahé, řada rodičů odmítne s tímto argumentem koupit svému dítěti knížku. Je paradoxní, že stejní rodiče neodmítnou koupit panenku, která je desetkrát dražší, nebo předražené módní oblečení. Říká se, že kniha je přítel člověka, děti potřebují řadu dobrých přátel. Lásku ke čtení ovšem děti nezískají tím, že jim dáme do rukou knížku. Najděme si pro děti čas, alespoň čtvrt hodiny denně a čtěme jim. Pomůžeme tím nalézt dobré přátele. Starším dětem můžeme přečíst třeba jen půlku kapitoly a dál nechat na nich, budou-li čekat do zítřka na rozuzlení. Většinou nebudou a dají se do čtení samy. Postupně si budou samy nejen číst, ale také vypůjčovat knížky v knihovně a od kamarádů.

Televize a video. Televize a video jsou metlou tvořivosti a aktivity lidí. Některé americké studie prokazují jednoznačnou nepřímou úměrnost mezi tvůrčími schopnostmi a časem stráveným u televize. Sledováním televize řada dětí ztrácí soudnost, ztrácí pojem reality a fikce, mnoho dětí se celoživotně nechá nasměrovat televizí úplně zcestným směrem. Nelze přitom očekávat, že by rodiny prodaly své televize nebo dětem zakázaly na ně se dívat, to by bylo absurdní. Jak tuto situaci tedy řešit?

Dodržujme určitý denní limit času, který děti mohou u televize nejdéle strávit. Je dán nejen psychologicky, ale též hygienicky, budeme-li ho překračovat, ohrožujeme tělesné i duševní zdraví našich dětí. Tento limit je zhruba 10 – 20 minut denně u předškolních dětí, 20 – 30 minut denně u mladších školáků a asi 1 hodinu denně u starších školáků.

Dodržujeme určitý výběr pořadů, které dětem předkládáme: vhodné jsou příběhy o dětech, přírodě a pořady, které mají co dětem dát. Akční filmy typu Karate, Rambo, Vetřelci apod. nedávají nic než hrůzu, nechutnosti, stres, že ve společnosti je ceněný jen všeho schopný svalnatec se smrtící zbraní v kapse. Probouzejí-li přírodopisné seriály zájem o přírodu, Rambo probudí zájem o bojové sporty a zbraně. Zabíjení je v akčních filmech tak běžné, že ani lidem, kteří jsou naplněni těmito filmy, nepřipadá nijak mimořádné: nerad bych nudně moralizoval, ale statistiky potvrzují, že vysoké procento násilných trestných činů bylo spácháno pod přímým vlivem takovýchto filmů.

Výběr pořadů by neměl být dílem náhody. Dětem dáváme ke zhlédnutí ty pořady, které je mají čím obohatit nebo v krajním případě ty, které jim přinejmenším neuškodí.

Důležitý poznatek je v tom, že pořady v televizi bychom měli alespoň jedním okem s dětmi sledovat společně. Je tedy špatné, posadíme-li dítě před televizi, aby od něho byl klid. Dítě nás při sledování televize potřebuje, abychom mohli zodpovídat jeho dotazy týkající se pořadu, korigovat vliv pořadu na dítě a vyslovovat svůj postoj k ději. Tato konfrontace myšlenek a doplnění informací je pro děti velmi potřebná a důležitá.

Hudební nástroj. Hudební nástroj (alespoň levná kytara) by měl mít své samozřejmé místo v každé rodině. V každé rodině by se občas mělo hrát a zpívat, zájem o hudbu bychom u svých dětí měli pěstovat a podporovat. (Viz kapitola Hudební výchova.)

Výtvarné aktivity dětí. Umožněme dětem svobodně výtvarně pracovat, ceňme si jejich aktivit a dejme jim k tomu prostředky. Mezi nejvhodnější výtvarné prostředky patří: balicí papír, tabule bílá a černá, sada barev Remakolor (půlkilové plechovky) v základních odstínech – bílá, modrá, žlutá, červená, černá a několik plochých štětců různé síly. Pro malířské výboje jsou tyto materiály nejen nejpodnětnější, ale též nejlevnější. Lepší než tubičkové tempery a čtvrtky papíru nebo dokonce akvarel – vodovky, které jsou pro děti naprosto nevhodné. Omezený výběr tónů přitom také není nahodilostí – nutí děti mísit tóny a objevit pro sebe bohatství tónové stupnice.

Pro kresbu je nejlepším materiálem balicí nebo kancelářský papír a měkké tužky, event. měkké barevné tužky – pastelky. Přípustné jsou i tenké (O,5 mm) tzv. mikrofixy, které dávají dostatečně jemnou a intenzívní černou čáru pro přesnější kresbu u dětí od 9, 10 let. Velké sady pestrých, vonících a jinak zázračných fixů jsou pro děti nevhodné. Ne snad svým chemickým složením, ale svými výtvarnými vlastnostmi. Rozdíl mezi nimi a tužkou je asi takový, jako bychom v galerii vystavovali světelné neonové nápisy namísto dřevorytů. Krátce řečeno nedávají dětem prostor pro fantazii a práci s výtvarnými prostředky.

Pokud jde o malování, máme k výběru několik materiálů. Hlína má vynikající výtvarné vlastnosti, ale na trhu je zcela nedostupná. Můžeme-li děti nechat modelovat z jílů, alespoň na chatě nebo někde, kde je jíl v přírodě, nechme je právě tak, jako máme-li možnost zemního (červeného) písku, ze kterého se krásně stavějí hrady, města atd. „Ostrý“ písek, který je na všech pískovištích, jaká jsem kdy viděl, je přitom zcela nepoužitelný a pro děti svou nepodnětností nevhodný. Plastelína má určité nevýhody, je mastná a špiní, je poměrně drahá a dodává se na trh ve velmi malých baleních, která dětem na žádnou rozumnou práci nestačí. Modurit je nejen drahý, ale pro malé děti navíc těžko zpracovatelný. Se sádrou se dětem také pracuje špatně a ušpiní se jí vše, co ušpinit lze.

Proto, můžeme-li, dopřejme dětem hromadu kopaného, dobře tvárného červeného písku, nemůžeme-li, zkusme sjednat, aby tento druh písku byl na pískovištích, kam si děti chodí hrát, a aby ho byl dostatek. A za druhé, nemáme-li přístup k místu, kde je jíl vhodný k modelování, zkusme dětem opatřit krabici, pekáč nebo jinou vhodnou, dostatečně velkou a zavíratelnou (jíl musíme udržovat vlhký), nádobu sochařské hlíny nebo jílu, z něhož se výborně modeluje.

Vynikající výtvarnou aktivitou je příprava vánočního cukroví. S těstem se totiž výborně modeluje a děti také obvykle při práci s hnětením těsta rády pomáhají. Dovolte jim o vánocích zpracovat těsto do podoby „uměleckých výtvorů“ a místo vanilkových rohlíčků získat ještěrky, hady, lodičky a jinou havěť. Děti budou tímto úkolem nadšeny, my sami jejich výtvory možná také.

Spánek je velmi důležitý pro zdravý vývoj, pro rozvoj fantazie a tvůrčích schopností je nepostradatelný. Děti na prvním stupni by měly spát okolo 10-11 hodin denně, na druhém 9-10 hodin denně. Méně spánku působí nervovou labilitu, menší vzrůst, problémy s učením, nedostatek fantazie, útlum intuice a duševní činnosti vůbec, předráždění a dlouhodobou únavu.

Sport patří mezi přirozené aktivity, které děti potřebují ke zdravému životu. Jen bychom se měli vyhýbat jednostrannému zájmu dětí, zejména chlapců, kteří se nedokáží nadchnout pro nic jiného. To není známkou zájmu, ale duševní omezenosti.

Stejně omezeně se snažila vychovávat a modelovat minulá politická moc: Sport jednoznačně preferovala, sportovci jsou dnes více ceněni než umělci nebo vědci, sport má každý den vyhrazeno v televizi tolik prostoru, jako žádné jiné odvětví lidské činnosti, sportem jsou lidé často přímo přesycováni.

Řada lidí má dnes tak zkreslené pojmy, že se za sport považuje jen sport vrcholový. To je strašný omyl! Vrcholový sport představuje slepou uličku sportu. Sport má být aktivitou, která přináší zábavu a relaxaci. Vrcholoví sportovci, kteří jsou obklopeni osobními lékaři a psychology, aby svých výkonů vůbec byli schopni, kteří užívají anabolika, aby dokázali víc, než je v jejich silách, kteří ve třiceti letech jsou vysloužilými veterány s navždy zničenými klouby a šlachami a kteří nikdy neměli čas na to, aby se prošli v lese, zazpívali si nebo si alespoň prohlédli města, v nichž závodili, jsou hrůznou ukázkou zatemnění životních hodnot. Tady nezbývá místo pro zdraví a radost, tady jsou jen výkony a byznys.

Olympijské hry ve starém Řecku zahrnovaly nejen sport, ale i hudbu a poezii. Ideálem byl zdravý člověk s širokým přehledem. Ideálem mnoha dnešních sportovců je naproti tomu jen hora výkonných svalů s tak lehkým mozkem, aby co nejméně tížil ve skoku do výšky.

Když se sejdou kluci na hřišti a dokážou se vydat ze všech sil, aby si zakopali fotbal, je to hra. Udržují si tím zdravé tělo a naučí se spolupracovat, nést spoluodpovědnost za společně odvedenou práci, prostě patří to k životu dětí stejně jako dospělých. Sejde-li se na fotbalovém stadionu dvaadvacet hráčů s pohádkovými platy a dvacet tisíc diváků, kteří dvě hodiny freneticky řvou, není to sport, ale pustá destrukce lidského ducha a životních hodnot. Veďme děti tak, aby považovaly sport za stejnou samozřejmost jako hudbu a aby sport aktivně provozovaly až do pozdního důchodového věku, vystříhejme se ale toho, aby jednou, až odrostou, nepovažovaly za sport to, že půjdou na fotbal, dají si klobásu a pivo a předvedou masový hysterický záchvat.

Nejsilnější je opět osobní příklad rodičů, méně už učitele. Choďme s dětmi pravidelně běhat, v zimě na běžkách, v létě choďme pravidelně plavat, jezdit na kole, hrát fotbal, badminton nebo tenis. Chceme-li děti naučit žít zdravě, musíme jim to ukázat, ne popsat prázdnými slovy.

Pobyt v přírodě. Člověk stejně jako jakýkoliv jiný živočich vzešel z přírody. Nedostatek přírody už lidé velmi znatelně pociťují, zejména ve městech. Snažme se proto pěstovat doma hodně zeleně – abychom dýchali lepší vzduch a také abychom nabírali životní sílu. Stálý styk s rostlinami nám opravdu dodává větší citovou a nervovou stabilitu, živá příroda je zdroj síly, vědí to divoši, kteří před lovem objímají strom, věděli to staří pohané, pro které byly stromy živé, často posvátné a nedotknutelné. Nemusíme sice souhlasit s těmito důvody, ale skutečnost, že rostliny v bytě obohacují vzduch o kyslík a udržují potřebnou hladinu vlhkosti, je empiricky prokazatelná, stejně jako nedostatek kyslíku a přesušený vzduch v městské zástavbě.

Mnohem důležitější je však pobyt v přírodě, v lese. To není „jet na chatu“, kde strávíme víkend natíráním plechové střechy nebo kopáním studny. To jsou procházky po lese, sbírání, hub, pěší turistika. To je válení v trávě, dýchání lesního vzduchu, zadýchání se při výstupu na odlehlou zříceninu. Pobyt v přírodě není jen čerstvý vzduch a relaxace. Je to romantika, alespoň přechodný návrat k přírodě. Spát „pod širákem“ a dívat se přitom na hvězdy, neslyšet nic než houkání sovy a šustění křídel netopýra.

Pobyt v přírodě musí být spojený s láskou k přírodě a ochranou přírody. Dodržovat vše, co je k její ochraně nutné. Nejdůležitější je přitom opět osobní příklad rodičů: Otec, který zaveze rodinu autem až do lesa a zatímco matka nutí děti rabovat v borůvčí hřebeny, aby bylo co zavařit, on sám umyje krásně auto, nedá svým dětem příklad hodný následování.

Do lesa se chodí pěšky, v lese nezapalujeme oheň, neděláme rámus, neodhazujeme odpadky... to všichni víme. Berme proto děti na takové výlety do lesa a na staré zříceniny hradů. Dopřejme jim romantiku přírody, je to víc, než víkend strávený ve městě nebo na zahradě při okopávání kedlubnů.

Z knížky Škola hrou (1991)