Postižené děti nebo postižená škola

Obecně rozšířené vzdělávací povědomí obsahuje řadu pojmů, které stojí za zamyšlení. Třeba „hyperaktivní děti“ nebo „problémové děti“. Jako další terminus technicus přicházející z orgánů EU se používá „problémová mládež“. A procentuální zastoupení těchto skupin není podle různých statistik zanedbatelné.

Jakým způsobem je třeba těmto „problémovým“ dětem a dětem ze „sociálně znevýhodněného prostředí“ pomáhat?

Zůstanu na okamžik u té „problémové mládeže“, to nám totiž leccos objasní. V pojetí mnoha lidí a úředníků se mezi ní totiž ocitají velmi pestré skupiny mladých lidí – od fotbalových hooligans po příslušníky různých kulturních a uměleckých hnutí – jako například punk nebo techno, či scéna graffiti. Tedy hruška a jabka. Zatímco hooligans se pravidelně dopouštějí minimálně přestupků, častěji výtržností, příznivci punk „průměrným“ lidem vadí prostě svou existencí. Svým vzhledem, svou hudbou a svými názory. V případě graffiti je to ještě větší zmatek, protože sem patří jak ti, kdo zákon překračují, tak nadaní výtvarníci, kteří ilegální malby na vlacích či fasádách na svědomí nemají, z „přijatelných“ hranic je vyřazuje jen jejich výtvarné zaměření.

Rozumějme – vůbec není důležité, jestli se nám líbí či nikoli, důležitý je postoj většiny k tomu, že menšina se odlišuje. Takže jako problémové pak úřední žargon strčí do jednoho pytle ty, kdo evidentně překračují zákon, spolu s těmi, kteří jsou jen nekonformní. Jazyk státní politiky v oblasti mládeže – v ČR i EU prostě nekonformitu vnímá jako problém.

Jednoho z toho mrazí; pokud jste viděli film Svět podle Prota, uvědomíte si, jak jedna věta „Já zapomněl, že na vaší planetě je to jinak.“ stačila k tomu, aby se člověk ocitl v psychiatrické léčebně, ačkoli obecně vzato nepotřeboval být „léčen“, jen míra jeho nekonformity překročila hranici, kterou si většina nastavila jako mez přijatelnosti. Skoro pak člověk začne mít obavu, abychom se nedostali do situace, kdy nonkonformí skupiny lidí budeme považovat za natolik „problémové“, že vytyčíme státní program převýchovy problémových jedinců. … Nebo ho už máme?

Ve škole léta bez uzardění operujeme pojmem hyperaktivní děti. Většinou se uvádí, že jde o děti, které nedokáží udržet pozornost a nejsou schopny být bezproblémově vzdělávány v naší úžasné škole. Trpný rod tu není náhodou. Tedy vnímáme to tak, že jde vlastně o jakýsi druh postižení těch dětí, navíc že jde o postižení, které by mělo být eliminováno. V horším případě by měly být vytvořeny speciální třídy pro tyto postižené děti, kde by tolik nepřekážely a jejich postižení by se tu mohlo účinněji napravit. Ale pravda je ve skutečnosti jiná: Jsou to děti, jejichž střet se současnou českou školní výukou generuje konfliktní situace. A označit za univerzálního původce těchto konfliktů ony děti pro jejich údajnou nedostatečnost – či aspoň neschopnost koncentrace – považuji za nepřijatelné. Jsou to totiž děti, které kolikrát s úžasem přistihneme u toho, že dlouho dobu soustředěně a virtuózně pracují na něčem, co je baví.

Jaký je rozdíl mezi hyperaktivními dětmi a jejich spolužáky? Chodí do stejné školy, že by jedny bavila a druhé ne? Nebo aspoň méně? Ne. Jen většina dětí postupně začne tolerovat naši školu. Otupí. Tiše tam přežívají, stejně jako řada z nich bude jednou tiše přežívat v zaměstnání, které je nabaví a nezajímá. Menšina naši školu netoleruje a dává to najevo. Nevnímám to jako nějakou neschopnost ze strany hyperaktivních dětí, vnímám to jako neschopnost, chcete-li postižení naší školy.

Naše škola není schopna tyto děti absorbovat a vzdělávat je. Když budu důsledný, musím říci, že hyperaktivní děti ve smyslu postižení neexistují. Jsou to jen děti s menší úrovní konformity, děti neochotné tolerovat naši neefektivní, tedy „postiženou“ školu. A cestu k nápravě nevidím v tom, že budeme „opravovat“ hyperaktivní děti, ale v tom, že „opravíme“, případně zcela předěláme školu – a možná i pohled na některé další věci, abychom mohli škrtnout i další nesmyslné pojmy – jako např. „problémová mládež“.

2888 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno