Pefagogické fakulty jako skanzen

Zkuste zabrouzdat weby pedagogických fakult a podívat se, co a jakými formami se učí budoucí učitelé. To pak porovnejte se svou zkušeností, co sami jako učitelé potřebujete umět. Ten rozdíl je propastný.

V tomto článku budu asi strašně nespravedlivý, protože budu zobecňovat a navíc budu i trochu pragocentrický – protože pražskou pedagogickou fakultu znám nejlépe. Vím, že na pedagogických fakultách řada výborných lidí odvádí skvělou práci, a těm se za následující zobecnění moc omlouvám. Ale kdybych nezobecňoval, musel bych být adresný, a to nechci ani v případě pozitivních výjimek, ani v případě těch, kteří se úspěšně vezou – článek by se změnil v rozsáhlou studii. Neberte si tedy, vážení kolegové, osobně výtky, o kterých tušíte, že nejsou vaším problémem. Ale k věci:

Ve světě je dobrým zvykem, že univerzity patří k „vlajkovým lodím“ pokroku ve svém oboru. Univerzitní výzkum nemusí být vždy nejlepší – protože k tomu často nemá podmínky – ale zpravidla bývá nejprogresívnější. U nás to jakž takž platí v některých oborech, ale pedagogické fakulty nové metody většinou neprosazují, většinou bývají s ohromným zpožděním vláčeny vírem událostí. Nezávisle na sobě tu sice učí pár progresivních osobností, ale celkový stav je spíš takový, že každá katedra pracuje bez tušení, co a proč dělá jiná katedra, mnoho vyučujících nepřemýšlí o tom, že připravují budoucí učitele, ale počínají si tak, jako kdyby právě jejich obor byl středobodem studia a budoucí učitel se vlastně rovnal budoucímu teoretickému specialistovi daného oboru.

Startu kurikulární reformy předcházelo zdecimování pedagogických center. Byl deklarován počátek změn, a přitom minimálně nebylo podpořeno další vzdělání těch, kteří změny mají realizovat. Ale budiž, umím si představit, že zmizí všechna pedagogická centra. Umím si snadno představit, že zmizí všechny pedagogické výzkumné ústavy, ať už se přesně jmenují jakkoli. Přišlo by mi přirozené, aby se kvalitativní odborný výzkum realizoval na pedagogických fakultách, stejně jako by mi přišlo zcela logické, kdyby pedagogické fakulty vytvářely komplexní celoživotní nabídku pro učitele, do které by zapojovaly i velké množství externích specialistů. Mělo by to další důsledek – jestliže by fakulta viděla, s jakými potřebami na další vzdělání přicházejí její absolventi, možná by těmto trendům přizpůsobila samotné primární studium.

Co prý musí umět učitel

Přesně před deseti lety mi vyšla knížka Škola pro třetí tisíciletí, ve které jsem mj. vysvětloval, že by vzdělání učitelů nemělo mít ani tak univerzitní teoretickou podobu, ale že by mělo být mnohem bližší uměleckým školám. Malá dávka teorie jako pozadí pro velkou dávku praxe. Je fajn vědět, kdo a kdy projektové vyučování vymyslel, mnohem důležitější ale je si ho odzkoušet. Můžu být skvělý učitel, i když nebudu tušit, kdo byl John Dewey, natož nějaký Pestalozzi nebo Herbart. A můžu mít perfektně načtené jejich teoretické dílo i bibliografii a jako učitel budu spíš škodná. Po muzikantovi se také většinou nechce, aby uměl citovat ze životopisu Smetany či aby uměl postavit varhany, muzikant je prostě od toho, aby uměl čistě zpívat a dobře hrát. Když jsem si přečetl seznamy otázek k některým zkouškám na pražské pedagogické fakultě, s hrůzou jsem však zjistil, že v mnohém se nic nezměnilo nejen za těch 10 let, ale ani za posledních 20 let, kdy jsem tam sám studoval.

Když se na učitelské studium podíváme z nadhledu, jako bychom viděli několik historických vrstev, v nichž vznikalo. Cítíme tam období národních buditelů a sokolů, cítíme období, v němž se pedagogická fakulta emancipovala jako rovnocenné univerzitní studium a potřebovala to deklarovat i šíří „vlastních“ vědeckých oborů. Co tam cítíme nejméně, je reflexe reálného povolání učitele a aspoň minimální anticipaci potřeb tohoto povolání v blízké budoucnosti.

Podívejme se třeba jen na požadavky na uchazeče na obor učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Co musí splnit? Zaběhnout 1500 m pod stanovený limit, skoulit naskočený kotoul vpřed a správně oddriblovat. A takový elementarista pak dostává zápočty za plavání na čas, skok do výšky, bruslení… Že si dělám legraci? Vůbec. Popravdě řečeno to vidím tak, že tyhle části učebního plánu pocházejí z nadšených sokolských let.

U přijímaček na „národku“ také potřebujete hrát na klavír nebo výjimečně na housle. Ano, souhlasím, kantor je od latinského cantor – neboli zpěvák. Elementarista ne-muzikant bývá neštěstí, ten prostě potřebuje vzít kytaru a spoustu času s dětmi věnovat hraní a zpívání. Ale pozor, o kytaře a spontánním muzicírování s dětmi tam není řeč. Za posledních 20 let tedy žádná změna, já jsem tehdy svá klavírní studia začínal hrou hymny tuším že v cis moll. Doufám, že to přetrvalo, hymna je přece základ vší hudby. A že by učitel hrál na kytaru? Nebo že by se budoucí učitelé naučili zacházet s nějakými keyboardy? Minimálně na pražské fakultě si ještě nevšimli, že kytara je mezi dětmi a mladými lidmi bezkonkurenčně nejoblíbenější hudební nástroj a to už zhruba posledních 50 let. Ty keyboardy jsou tedy zcela marginální, buďme rádi, že aspoň zaregistrovali vynález klavíru.

Taková daltonská či montessorijská škola z počátku minulého století se studentům nabízí jako položka v seznamu témat k nabiflování ke zkoušce. Student se naučí odříkat, kdo ji založil, že myšlenkově patřil mezi pragmatiky, v kterém roce a městě to bylo a že školu po jeho smrti vedla jeho žačka. Byl to experimentální a „reformní“ směr, něco jako Karel IV. Je to je jen pusté a bezobsažné plkání, pokud studenti do nějaké daltonské školy na dva týdny nepůjdou praktikovat, aby myšlenky tohoto směru pochopili a současně zjistili, že nejde o prázdnou položku v chronografii dějin pedagogiky, ale o reálný vzdělávací směr, který má dnes nejen teoretické pozadí, ale i sto let zkušeností a vývoje. A takhle povrchně a polopravdivě se budoucí učitelé naučí spoustu jmen, letopočtů, pojmů, směrů… a pak to zase zapomenou a jdou učit tak, jak to viděli u svých učitelů.

Chirurg se během studia musí naučit operovat. Protože doba studia nestačí, nějakou dobu pak pracuje jako asistent zkušeného lékaře. Právník se naučí orientovat v legislativě a naučí se ji interpretovat, muzikant se naučí hrát na svůj nástroj a celým studiem prolíná provozování muziky. Učitel na „národku“ se naučí driblovat, jmenovat české spisovatele 19. století, kteří psali pro děti a mládež, naučí se docela obstojně dějiny pedagogiky se zvláštním důrazem na životopis Komenského a významné osoby národního obrození, a pak nějaké ty psychologické teorie několika nejvýznamnějších autorů. Je to směsice tradic a někdejších trafik pro různé specialisty, kteří kdysi na fakultách učili, a pro něž tehdejší děkani zavedli předměty, jež si pak nikdo nikdy už nedovolil zpochybnit. S potřebami trhu práce to má minimum společného.

Východisko existuje

Já vím, mnozí namítnou, kolikže procent absolventů jde po skončení školy učit. A tak se hned zeptám, kolikže procent absolventů je po letech studia tak otráveno, že uprchnou? A to nejen neutěšenými podmínkami ve školách, ale i podobou studia. A potom, kdybychom si směli podobnou otázku dovolit u studia učitelů, mohli bychom klidně říkat, že není třeba se trápit tím, že se budoucí zubaři nenaučí vrtat, vždyť většina jich stejně po absolutoriu odejde z oboru. Takový směr úvah je zkrátka nonsens – studium samo o sobě musí poskytovat záruku smysluplnosti a musí studenta motivovat pro to, aby v oboru zůstal, protože mu ukáže, v čem ta práce může být zajímavá. A to současné takové stoprocentně není.

Já bych navrhoval vzít to z gruntu. Vůbec se nestarat o to, jak kdy v minulosti příprava učitelů vypadala a celkem se v první chvíli ani moc nevázat na úvahy, jak vypadá v jiných zemích. Začal bych zcela nepateticky a prakticky výzkumem mezi současnými učiteli o tom, co potřebuje umět učitel. A také tím, jaké dovednosti od svých učitelů potřebují ředitelé. Troufám si odhadovat, jaké dovednosti se tam nejspíš objeví, ale zmíněný výzkum může ukázat, že se pletu. Měla by tam být velká míra praxe, analýza mnoha různých typů hodin z videonahrávek, velká porce osobnostní diagnostiky, cvičení z formulování vzdělávacích programů či hodnocení… Asi tam nebudou skoky do výšky, dějiny pedagogiky a spousta dalších teoretických přednášek. Nebude to studium pedagogiky jakožto vědy, bude to ale konečně funkční příprava učitelů.

Takže se do toho pustíme? Myslím, že to nesnese odklad ani polovičatost. Příprava zmíněného výzkumu nám i s nějakou širší diskusí může zabrat 3 měsíce, realizace výzkumu dejme tomu další 3, kompletní analýza – dopřejme si čas – další kvartál. Poslední kvartál můžeme věnovat přípravě nového učebního plánu pro učitele. Když začneme v březnu 2005, budeme v březnu 2006 mít jasno, jak dál. Do startu nového ročníku nám pak zbude půl roku na realizaci potřebných personálních změn. V říjnu 2006 můžeme začít s funkční podobou vzdělávání učitelů. Můžeme to samozřejmě také roztáhnout na dalších 30 let s odůvodněním, že tak vážnou věc nelze uspěchat, to už záleží na povaze. Já bych se do toho pustil hned, tedy kdyby se mě někdo ptal. Pustí se do toho někdo, kdo změny skutečně realizovat může?

 

P.S.:

Že je nadání nutnou podmínkou, to platí nejen v případě konstruktéra, ale i v případě učitele, muzikanta… Samozřejmě. Jde o podmínku nutnou, ale ne postačující. Podíváte-li se na život výjimečných osobností, zjistíte, že za nimi nějakým způsobem skoro vždy stáli výjimeční učitelé. Často to pravda byli „neformální“ učitelé, někdo z rodiny, starší kolega atd., v případě muzikantů to s jistotou byli aktivní a většinou nadprůměrní (i když ne geniální) muzikanti, zato byli geniálními pedagogy. Supernadané dítě skončí bez dobrého vedení (a samozřejmě spousty práce) jako šmíra v kabaretu. To k otázce, jestli učitelé vůbec nějakou PF potřebují.

A teď si představme takového nadaného a pracovitého houslistu, jak se hlásí na AMU a u přijímaček ho nečeká přehrávka… ale test ze života Dvořáka, pár otázek o rodu Stradivari, správného složení šelakových laků a pojednání o důsledcích přechodu z modálního ladění na temperované. Spolu s ním tam projde řada zcela nemuzikálních dítek, které se to také naučily, a neprojdou tam mnozí jiní nadaní houslisté, protože ti u zkoušek nevěděli, jaké pivo měl Janáček nejraděj. Když se tím probije, zjistí, že ho budou učit lidé, kteří nikdy na nic nehráli. Za léta studia se naučí vybírat správné žíně na potah smyčce, přiučí se několik životopisů a udělá pár zkoušek z hudební vědy. Bude vědět, že Machaut byl génius nejen jako skladatel, ale i jako básník, diplomat a k tomu ještě stačil svádět holky, kalit a udržet pořádek v úředních lejstrech krále Jana. Jednou si od něj dokonce něco poslechne, ale zato mu nikdy nikdo neřekne, jak správně interpretovat a intonovat Bacha.

V páťáku s tím sekne a půjde buď hrát k bigbítu nebo prodávat diskmeny, protože tam navíc dostane slušně zaplaceno.

Možná by to mohl být impuls k tomu celou AMU zrušit, protože v orchestrech stejně zůstávají jen staří pardálové, kteří se u bigbítu či prodeje diskmenů už neuživí a stačilo by zavést nějaké kurzy, aby nehráli tak falešně.

A což taková autoškola? Co kdyby se tam vyučovaly životopisy slavných závodníků a automobilových konstruktérů, se zvláštním důrazem na jména české provenience? To by se samozřejmě doplnilo pečlivou naukou o konstrukci motoru, vodou ředitelných autolaků a samozřejmě, nechyběla by jedna dvacetiminutová demonstrační jízda na konci studia.

13284 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno