Jan Lucemburský

Jan Lucemburský
eS Lucemburkové byli nepříliš významným hraběcím rodem na pomezí mezi Francií a Německem, vzdáleně spříznění s francouzskou královskou rodinou. Na pole „velké“ mezinárodní politiky je přivedl francouzský král Filip IV. jako kompromisní řešení – když se ukázalo, že on sám je jako císař nepřijatelný pro většinu kurfiřtů, rozhodl se prosadit alespoň někoho z rodiny. V těchto ambicích mu byl důležitým spojencem trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, který Filipa přesvědčil, ať podpoří kandidaturu Balduinova bratra Jindřicha (byl zvolen 27. 11. 1308) Vstoupil do dějin jako císař Jindřich VII. Lucemburský.

České království se v té době nalézalo ve stavu naprostého chaosu a střídání několika špatných vlád manželů přemyslovských princezen. Když se situace zdála nezvládnutelnou, vypravila v srpnu 1309 skupina českých pánů diplomatické poselstvo k císaři, vedením mise byl pověřen zbraslavský cisterciácký opat Konrád. Císaře přesvědčovali k tomu, aby svého (jediného) syna Jana, který tou dobou vyrůstal na královském dvoře v Paříži, oženil s Eliškou, vlastně poslední „volnou“ princeznou, která se mohla o český trůn jako dědička ucházet. Císař s rozhodnutím dlouho váhal, protože se mu situace v zemi zdála příliš nepřehledná (a měl pravdu).

Na jaře 1310 české panstvo vedené Jindřichem z Lipé povstalo proti králi Jinřichu Korutanskému a v červenci pak císař na sněmu ve Frankfurtu konečně svolil se sňatkem. 1. září si pak čtrnáctiletý Jan Lucemburský (*1296 † 1346) vzal osmnáctiletou Elišku za manželku. Jan se do Čech vypravil s vojskem a na počátku jeho vlády mu byl velkou oporou Petr z Aspeltu. Na počátku prosince 1310 se mu podařilo po týdenním obléhání dobýt Prahu. Jindřich Korutanský pak s manželkou Annou (sestrou Elišky) uprchl na svá panství do Tyrol v Alpách.

O vánocích pak Janovi šlechta vzdala hold, ovšem svým způsobem ho podvedla – mladý král totiž musel vydat inaugurační diplom, ve kterém velké pravomoci popustil panstvu, vzdal se daní vybíraných od panstva a slíbil, že klíčová místa ve státní správě budou obsazována příslušníky české šlechty. Tyto závazky poznamenaly celou jeho vládu – královská pokladna neměla dostatečné příjmy, král musel několikrát sahat k vypsání mimořádných daních na královských majetcích (čímž samozřejmě vyvolával nevraživost) a spory mezi pyšnými panskými rody přerůstaly na pokraj občanské války.

7.února 1311 byli Jan Lucemburský s Eliškou mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu korunováni v bazilice sv. Víta za českého krále a královnu.

Jeho příchod do Prahy byl něco jako zjevení z jiného světa. Jan byl zvyklý pohybovat se mezi špičkou evropské politiky. Jeho otcem byl císař, do společnosti ho uváděl FIlip IV., nejmocnější, nejpyšnější a nejbohatší král soudobé Evropy, s arcibiskupy a králi byl zvyklý jednat jako rovný s rovným. Respektive jako hvězda mezi rovnými. Byl elegán i na pařížské poměry, geniální diplomat, bavič společnosti, výborný šermíř a jezdec na koni. Budoucí císař, perla mezi rytířstvem. A tahle velkorysá snad trochu bohémská postava přišla do malých českých uštěkaných a závistivých podmínek. Jan z toho byl zprvu zděšený a post českého krále bral jako dočasnou dobrou průpravu a odrazový můstek k převzetí císařského trůnu po otci.

Pro české panstvo byl pak Jan nepochopitelnou figurou myslící v nedohledných horizontech.

Roku 1312 podnikl Janův otec Jindřich cestu do Itálie, kde byl konečně korunován císařem, ovšem zdržel se tu řešením sporů mezi italskými vévody. V létě 1313 se Jan vydal s vojskem otci na pomoc, ale cestou ho stihla zpráva o tom, že oba jeho rodiče zemřeli v Pise, pravděpodobně při epidemii, která ve vojsku vypukla.
Král Jan

Jan Lucemburský byl po smrti otce legitimním nástupcem na císařským na císařský trůn – jednak byl dědic, jednak měl jisté hned tři kurfiřtské hlasy – český, trevírský a mohučský. Situace však zdaleka nebyla jednoduchá – o trůn usiloval i Fridrich Habsburský, syn císaře Albrechta, který se cítil být z trůnu „vystrčen“ Janovým otcem, a o trůn (skoro tradičně) usiloval i bavorský vévoda – Ludvík z rodu Wittelsbachů. Na sněmu dosáhli toho, že Jan byl „diskvalifikován“, protože mu ještě nebylo 18. Jan měl v tuto chvíli volbu – buď do kandidatury jít za cenu fatální války, ve které by se proti němu Habsburkové jistě spojili s Wittelbachy nebo se kandidatury vzdát a spojit se s jedním z nich.

 

Na radu strýce Balduina i Petra z Aspeltu se rozhodl pro druhou možnost – „svými“ třemi hlasy podpořil Ludvíka Bavora. Dostal za to Chebsko, Ludvík Bavor potvrdil jeho nárok na Slezsko a Míšeň, navíc Jan dostal do zástavy několik hradů a měst v říši (např. Antverpy)

 

Na nějaký čas tedy císařskou korunu pustil z hlavy a bylo to dobře, protože měl plné ruce práce doma. Musel porazit a vyhnat z Moravy vojska uherského magnáta Matúše Čáka Trenčianského, musel rovnat spory mezi dvěma koalicemi panských rodů – jedna strana byla vedená Jindřichem z Lipé, druhá Vilémem Zajícem z Valdeka.

 

Katastrofální byl jeho vztah s královnou Eliškou. Byla to energická panovačná žena, která vždy chtěla mít vše pod naprostou kontrolou a kterou Janovo světáctví, velkorysost i rozhled dráždily. Byla strašlivě žárlivá, dělala Janovi scény (občas možná i právem, protože Jan byl zvyklý prohánět všechny krásné ženy, které potkal a dlužno říct, že měl spoustu obdivovatelek) a často se hádali o způsob jak vládnout.

 

Jan byl vychován v duchu vysoké elegantní diplomacie, kdy se tahá za předivo jemných nitek (a byl v tom mistr), Eliška, po přemyslovské tradici, chtěla jakékoli konfliktní situace řešit ric pic – vojsko, pár uvězněných pár pro výstrahu popravených a bude klid, ostatní si dají pozor. Jedním z objektů její žárlivosti byla i její (jen o pár let starší) nevlastní „matka“, druhá žena Václava II. Richenza – u nás známá spíše jako Eliška Rejčka. A to hned z několika důvodů:

 

Eliška Rejčka byla už dvakrát českou královnou (za Václava II. a za Rudolfa Habsburského zvaného Kaše). Byla milenkou (možná i tajnou manželkou) Jindřicha z Lipé – a tedy svým způsobem často měla větší moc než královna. Ale hlavně… Eliška Rejčka měla „dívčí“ elegantní chování a byla hezčí. Což se neodpouští. Proto ji donutila opustit Prahu (Eliška Rejčka pak žila v Brně a její dvůr královskému vydatně konkuroval).

 

Na velký tlak královny proto Jan dal Jindřicha z Lipé roku 1315 (nejspíš neoprávněně) uvěznit na hradě Týřově. Následovala v podstatě občanská válka a úplnému rozvratu země král zabránil jen tím tím, že Jindřicha propustil z vězení a jmenoval ho zemským maršálkem. Definitivní smír pomohl zprostředkovat císař Ludvík Bavor a ve své podstatě znamenal vítězství panstva. Za této situace začala královna Eliška vyjednávat s částí panstva nezávisle na králi a je možné, že připravovali povstání proti Janovi, jehož důsledkem by bylo vyhnání Jana z Čech, králem by byl prohlášen tehdy tříletý Janův syn Václav (budoucí Karel IV.) a vládla by teoreticky z pozice regentky Eliška, fakticky však spíš panstvo z tábora Valdeků. Jan na to po několika hádkách s královnou reagoval tak, že účastníky spiknutí dal pochytat, hrad Loket, kde se usadila královna, vzal útokem, Elišku internoval do domácího vězení v Mělníce, syna nechal střežit na Křivoklátě a později ho odvezl na vychování do Paříže.

O české země se prakticky přestal zajímat a nechal je ve správě Jindřicha z Lipé.
Evropský diplomat …král Jan

V cizině se to zatím mlelo – Fridrich Habsburský odmítl Ludvíka Bavorského a vyhlásil mu válku. Ke klíčové bitvě došlo u Mühlfeldu 1322. Jan tu s českými rytíři významnou měrou přispěl k císařově vítězství a císař potvrdil vše, co dříve slíbil. Jana navíc jmenoval svým zástupcem.

 

1323 se v Paříži konala svatba – sedmiletý syn Jana Lucemburského (po svém prastrýci a kmotru, francouzském králi) biřmovaný jako Karel si vzal stejně starou sestřenici francouzského krále, Blanku z Valois. Karel zůstal v Paříži a získal zde stejně dokonalé vychování jako jeho otec.

 

Jan zatím jezdil po Evropě a spřádal nitky vedoucí k císařskému trůnu. Sjednal mír s někdejším rivalem Jindřichem Korutanským a svého mladšího syna Jana Jindřicha zasnoubil s Jindřichovou dcerou Markétou Maultasch. Byl stále na cestách a v pohybu. Vpadl s vojskem (za císařova tichého souhlasu) do Rakouska a ovládl celý levý břeh Dunaje. Válčil s polským králem o rozšíření svých slezských držav, aby se připomněl církvi uspořádal křížovou výpravu do Litvy a mimochodem si při ní podrobil mazovského knížete. Většinu dobytých území pak daroval řádu německých rytířů.

 

1329 zavedl (po západoevropském vzoru) v Čechách do té doby neznámé vnímání státu a postavení královské rodiny v něm. Zatímco pro Přemyslovce byl stát de facto rodinným majetkem, stejně jako různá soustátí vzniklá úspěšnou politikou, Jan začal používat pojem Koruna a stůl Českého království. V řeči moderního práva ve své podstatě zavedl stát jako samostatnou právnickou osobu, která je spravovaná královskou rodinou. Vzniklé soustátí tedy nemělo být jen nějakou slepenicí spojenou osobou panovníka, ale regulérním státem (řekněme s federativními rysy) s jednotnou legislativou. To je moment svým způsobem přelomový v českých dějinách.

 

Císař Ludvík Bavor tou dobou jen s obtížemi (a Janovou diplomatickou pomocí) prosadil svou vládu v Německých zemích, nebyl však přijat církví a italskými městy. Vypravil se proto na korunovační tažení do Itálie, byl sice 1328 v Římě korunován za císaře, ale rozhádal se s papežem a částí italských vévodů. Pokusil se to řešit po vzoru některých svých předchůdců – silou. Dosadil na papežský stolec v Římě protipapeže. Neměl ale dost sil na porážku nepřátel a proto se je alespoň snažil zastrašit tím, že už se šikuje vojsko Jana Lucemburského, které mu přijde brzy napomoc. Nakonec byl nucen z Itálie skoro uprchnout, protipapež Mikuláš se okamžitě běžel do Avignonu kát a vyprosit si u papeže Jana milost, protože byl prý k přijetí tiáry císařem donucen. To byl katastrofální zvrat ve vládě Ludvíka Bavora.

 

Elegantně ho však využil Jan Lucemburský. Když se doslechl, že sbírá vojsko pro tažení do Itálie, skutečně ho sebral a do Itálie vpadl. Díky strýci Balduinovi i obratné diplomacii měl jasnou podporu církve a díky nešťastnému vystupování císaře se mu bez problémů podařilo si podrobit i císařské spojence. Ovládl velkou část severní Itálie. Střediskem jeho panství se stala Lucca, ale patřila sem i Pavia, Verona, Modena, Milano… Tento elegantní tah však nestihl dokončit – musel se vrátit do Čech, a tak do Luccy povolal mladého Karla IV. (ty příhody znáte z filmu Slasti otce vlasti 🙂České království a Říše za Jana Lucemburského

 

Ludvík Bavor zatím přehodil výhybku, spojil se s H
bsburky a polským králem. Habsburkové zabrali zpět podunají, Poláci vpadli na Moravu a poplenili ji až k Břeclavi. Jan bleskově vpadl do Polska a s početně slabší armádou oblehl Poznaň, kde donutil krále Vladislava Lokýtka k míru a ústupkům. Pak se musel rychle obrátit do Rakouska, kde zatím bylo české vojsko rozprášeno Habsburky. Mladý Karel IV. v Itálii svedl několik bitev – se střídavými úspěchy – ale nakonec přes podporu církve musel většinu držav opustit a ustoupit milánskému rodu Viscontiů.

 

1334 se Karel IV. vrátil do Čech. Král Jan ho jmenoval markrabětem moravským. Ve své podstatě ale Karel nalezl zemi zpustošenou a královskou moc rozvrácenou. Karlova matka Eliška byla několik let po smrti. Velká část královských majetků byla buď zastavena nebo protiprávně obsazena panskými rody… Svým způsobem měl Karel podobnou pozici, jako jeho otec. Člověk s vynikajícím vzděláním a kontakty se vrátil do „malého“ českého prostředí. Proti tátovi měl jednu velkou výhodu – zatímco Jan byl brán za „cizího“, Karel mohl vystupovat jako poloviční Přemyslovec a na rozdíl od otce se začal učit česky. A tak, zatímco Jan se věnoval evropskému rozměru své politiky, Karel konsolidoval poměry v zemi.

 

Jan vedl dvě zásadní diplomatická přediva – jedno bylo dovršeno v létě 1335 v Trenčíně a uherském Vyšegradu, kde byla uzavřena Vyšegradská smlouva. Prakticky to byl hlavně mír mezi Lucemburky a polským králem zprostředkovaný uherským králem Karlem Robertem z Anjou. Na čem se dohodli?

  • Jan se za vysoké odstupné vzdal polského dědictví po Václavu III., tedy nároků na polskou korunu

  • Kazimír uznal Janovu vládu ve Slezsku

  • zúčastnění králové si napříště slíbili mír a pomoc a zformulovali tu určitý systém možného vzájemného nástupnictví. (byl jedním z důvodů, o které svůj nárok na Uhry jednou vznese syn Karla IV. Zikmund.)

 

Císař Jan Lucemburský?

Jan Lucemburský se nikdy nesmířil s tím, že císařský trůn vlastně přepustil Ludvíkovi Bavorovi a nikdy nepřestal usilovat o jeho znovuzískání. Pochopil, že cesta k moci vede přes církev a naučil to i svého syna Karla IV.

 

Ale hlavně nezapomněl žít. Byl mistrem plnokrevného a sytého života. Byl všude, kde se něco dělo, býval povoláván k diplomatickým jednáním, protože byl geniálním diplomatem. Nikdy nepřestával prohánět ženy a dívky a nikdy jimi nepřestal být obdivován. Objížděl západní Evropu a účastnil se kdejakého turnajového klání… a vítězil. Lámal kopí protivníků a srdce dívek. Nemysleme si, že zanedbával vládu, je neuvěřitelné, že dokázal vládnout na cestách a je fascinující, když vidíme, jak jeho listiny jsou vydávány v hustém sledu na různým místech Evropy.

 

Jeho velikým obdivovatelem, přítelem a po nějaký čas i osobním sekretářem byl diplomat, básník a jeden z největších hudebních skladatelů všech dob – Guillaume de Machaut. Mohli bychom dodat, že byl stejným milovníkem života a žen… Při jedné takové příležitosti se Jan „bez varování“ oženil s Beatricí de Bourbon. Mladičkou šlechtickou dívkou, která objížděla Francii, všude, kde byl Jan … a fandila mu. Česká šlechta z toho byla celá vedle sebe – Jan se oženil kdesi daleko ve Francii s nějakou Francouzskou a ani se jich nedovolil! Ale on to viděl jednoznačně – příštím českým králem je Karel, tak mě už nějakými Čechami přestaňte otravovat. S Beatricí měl syna (aby byl větší zmatek, jmenoval se také Václav), který dostal dědictvím Lucembursko, a dvě dcery. Traduje se, že Karla s Janem Jindřichem si vážil jako si král váží svých nejlepších možných nástupců, ale Václava, Juditu a Markétu miloval takovou tou láskou, jakou táta miluje své děti, což byl vztah, který se svými dvěma staršími syny nikdy nedokázal najít.

 

Janův styl života měl i rub. Jednak byl docela nákladný a traduje se, že za jediný den dokázal rozházet neuvěřitelné peníze. Pokud měl peníze (a to nebylo často) dokázal je s nepochopitelnou lehkostí rozdat svým spojencům, případně svému vojsku. Snad to nebylo moc ekonomické, ale byl obdivován, milován a všichni si byli jisti tím, že pomáhat českému králi Janovi se vyplatí, protože ten při odměňování neškudlí.

 

Druhá stinná stránka věci byla ta, že sám sebe strašlivě ničil. Byl zvyklý hodně cestovat – vše v sedle koně, žádný vůz – a naplno. Jako vše, co dělal. Nebylo vyloučené, aby vzal koně, Machauta a vzali to z Prahy do Avignonu, jedli v hospodách a spali i v příkopech, když na to přišlo. Jak byl zvyklý rozhazovat, nebyl zvyklý plakat, když peníze nebyly. Miloval turnaje (nejen proto, že se na nich dalo vydělat). Na následky jednoho zranění přišel o oko, a protože mu toto zranění lékaři špatně ošetřili, vracely se mu záněty, díky kterým postupně přestával vidět i na druhé oko.

 

V roce 1344 v Avignonu upekl s papežem Klimentem (jaká náhoda! byl to někdejší vychovatel Karla IV., Pierre de Rosiers) klíčovou věc: Papež exkomunikoval císaře Ludvíka Bavora, a dosáhl toho, že v červenci 1346 byl za císaře zvolen Karel IV. – a když už bylo u toho, v Praze bylo zřízeno arcibiskupství (resp. biskupství povýšeno na arcibiskupství). Spojený odpor několika sousedních vladařů (Polský král, Ludvík Bavor…) Jan v čele českých vojsk porazil a synovi tak dokonale proklestil cestu k trůnu. Snad to mohl považovat za satisfakci – byť korunu po tátovi nezískal sám, vybojoval ji pro svého syna, měl krásnou mladou manželku a už se konečně nemusel ohlížet na otravné české panstvo, protože v Čechách ho dokonale zastal syn. Jan se cítil starý a unavený (bylo mu 48!).

 

V roce 1328 zemřel poslední (bezdětný) syn francouzského krále Filipa IV., Karel IV. – jmenovec a kmotr českého krále Karla IV. Na jeho místo byl povolán jeho bratranec Filip VI. z Valois, bratr Blanky z Valois, tedy švagr našeho Karla IV. Aby ty rodiny ještě lépe držely pohromadě, sestru Karla IV. Juditu provdal Jan Lucemburský za budoucího francouzského krále, Filipova syna Jana II. To byla docela dobrá stránka věci – česká královská rodina se dokonale propletla s francouzskou královskou rodinou.

 

Špatná stránka věci spočívala v tom, že při této volbě byla přehlédnuta Isabela, dcera Filipa IV. Nám by to dnes přišlo asi celkem logické, že dcera je bližší dědic než synovec, ale Francouzům to v tu chvíli přišlo nepřijatelné. Ne snad kvůli Isabele, ale proto, že byla ženou anglického krále Edwarda II., tedy anglickou královnou a uznání jejího nástupnictví by znamenalo vlastně sjednocení Anglie a Francie. Proti volbě svého bratrance protestoval syn Isabely, Edward III., a prohlásil, že jediným legitimním nástupcem francouzského trůnu je on. Popravdě řečeno, kdyby to dnes řešil občanský soud, dal by mu zapravdu.

 

Že by snad Francouzům vládl král z Londýna? Nejspíš vůbec ne. Nejspíš by se usadili pěkně v Paříži (nebo v Orleans), stejně se v té rodině (jako ve většině anglických šlechtických rodinách) mluvilo francouzsky a spíš by to dopadlo tak, že by se Anglie stala přívěskem Francouzského království (jako je dnes třeba Skotsko součástí Velké Británie) než naopak. Že tady tahle situace byla už za Jindřicha II.? Ano, Edward III. byl po tatínkově předcích dokonce jeho pravnukem, patřil do rodiny Plantagenetů a dokonce můžeme tušit, že by to byl dobrý francouzský král.

 

Ale jeho bratranci z rodu Valois mu neustoupili a byla válka. V učebnicích ji dnes říkáme stoletá. Většinou se popisuje jako válka mezi Anglií a Francií, ale není to tak úplně pravda – když to domyslíte do důsledků byla to válka mezi dědici Filipa IV., z nichž jedny nazýváme Plantagenety a druhé Valois. A Plantagenetové byli shodou okolností i králové Anglie.

 

Jan Lucemburský i Karel IV. samozřejmě nenechali své příbuzné a blízké na holičkách a vypravili se do Francie, jakmile dostali zprávu, že Edwardův syn Edward IV., zvaný Černý princ, se s vojskem vylodil na pevnině. Francouzský král dal dohromady skvělou armádu, těžkou jízdu mu tvořil výkvět evropského rytířstva, pěchotu početní žoldnéři posbíraní hlavně v Lombardii. Angličané, když pochopili, jaká síla na ně míří, začali ustupovat a zoufat si. Edward totiž ani zdaleka nemohl postavit takovou rytířskou jízdu, měl s sebou asi 3.000 pěšáků a hlavně asi 8.000 lukostřelců. Na které sice sázel, ale až dosud netušil, co vlastně způsobí. Francouzi je (26. 8. 1346) zatlačili až za Crécy (Kresčak) a přestože už bylo odpoledne, vojáci utahaní a navíc armáda se ještě neseřadila z pochodu…  zaútočili. Nenastalo slavné vítězství, nýbrž masakr, který bývá považován za jeden z mezníků v dějinách vojenství: Šlechtická těžká jízda byla rozstřílena „obyčejnými“ lučištníky. Karlovi (ten se bitvy účastnil již jako volený římský císař) se z bitvy podařilo uprchnout. Údajně byl z bitvy odveden proti své vůli několika předními pány na přímý rozkaz svého otce. Jan, stejně jako většina francouzských šlechticů, padl v bitevní vřavě – když se jeho přátelé dostali do bojové tísně, zůstal věrný sám sobě a velel k útoku, dokonce nescházelo mnoho a podařilo se mu rozvrátit anglické řady a otočit výsledek bitvy. Edward IV. ho prý zastihl ještě umírajícího a prohlásil, že svět má ten den důvod ke smutku, protože padla perla rytířstva. Guillaume de Machaut mu napsal a věnoval celou sbírku básní (jsou v univerzitce česky i v originále a stojí za čtení).

 

Karel IV. pokračování

Download pro pařany Crécy (Stronghold)
Praha (Stronghold)

 

 

17918 Celkem přečteno 4 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


49 − 39 =