Nejdřív trochu zmatku. K hradu samotnému se dostaneme až za chvíli.

Té hoře se tady odnepaměti říká Puy de Montségur (okcitánsky Pug). Odnepaměti tu prý bylo posvátné místo, kde se uctívalo Slunce, po rozšíření kultu Mithry se tu uctíval Mithra, což je na druhou stranu totéž. Jediné doklady o této kapitole dějin hory máme z 19. století, tak věřte, nevěřte... Z fotky asi vidíte, jak je její vrchol přístupný... zkrátka moc ne. Vydáte-li se tam, čeká vás pěkný výstup a to i přesto, že z druhé strany hory je to lepší. Montségur je pro Francouze dost divné jméno, že. Oni tu také žádní nežijí, Montségur je hrad v Pyrenejích a místňáci se s hrdostí považují za Okcitánce - a to i přes to, že dnes používají (většinou) Francouzštinu jako mateřský jazyk (asi 10 milionů obyvatel jihu Francie ovšem dodnes jako svou národnost nejraději udává Okcitánskou...) a i kdyby - jestli neumíte Francouzsky, rozdíl moc nepoznáte (přirovnání kulhá, leč čeština-slovenština...). Montségur je stejně podezřelé.

Jméno Montségur má dvě etymologie - jedna zní, že jde o bezpečnou horu (Mont Sécur), je celkem hodnověrná. Jiná etymologie říká, že šlo původně o Mont Sigur, neboli hora (grofa?) Sigura, což byl Gót. Gótové tu totiž žili (žijí), už od začátku pátého století, kdy si nástupci Alaricha udělali hlavní město z Tolosy a o něco později vpadli přes Pyreneje na Hispánský poloostrov a z větší části ho ovládli. V polovině šestého století se kolem Carcassa usadila druhá velká vlna Gótů, a to sice těch, kteří přežili apokalypsu války v Itálii - z obyvatel Itálie to byl prý cca každý desátý. Přesto úspěšně pochybuji, že (kníže?) Sigur sídlil na tomhle tak nepředstavitelně nepřístupném místě; ledaže by to nebyl kníže a vládce, ale poustevník. To totiž netušíme. Gótští grofové (později používali titul vikomtů) však určitě sídlili v Carcassonne.

Visigóti se v tomto kraji (tehdy nazývaném Septimánií, podle sedmé legie dislokované v Narbo) usadili na počátku pátého století, Ostrogóti sem přišli z Itálie v polovině šestého století. Vládce "italských" Gótů už se nadal korunovat králem, přestože nejspíš byl legitimním potomkem krále Teia, protože uznal svrchovanost Visigótského krále v Toledu. Aby to nebylo jednoduché, po některém ze svých předků prý byli podle rodové tradice vikomti z Carcassa i potomky Ježíše Krista a Marie Magdalské, v přímé linii. Říkáte si, dost silné kafe, hned na začátek, ovšem všechno, co prokazatelně víme, to podporuje. Marie Magdalská po Ježíšově (smrti?) odešla s Josefem Arimatejským na druhý konec Impéria, tedy právě sem. Marii Ježíš žádal o střehnutí Života... a podle pověsti právě Josef Arimatejský ukryl a opatroval Svatý Grál. Tedy číši s krví Ježíše. A není takhle náhodou Ježíšovo dítě nádobou s jeho krví, tedy Svatým Grálem? Určitě znáte, jak na obrázku vypadá děloha... Nakreslete si někdy vedle ní Grál, jak ho znáte z mnoha obrázků... A samotný obrat San Gral považují mnozí za kryptogram Sang Réal, nebo královská krev.

Jestli to je tak důležité? Je. Languedoc a Occident vůbec byli touto minulostí syti - i když se tu samozřejmě, jako po celém Imperiu Romanu rozšířilo křesťanství, kulturní kořeny této země byly jiné a velice hluboké. Jezera a svatyně v Pyrenejích (a v Bretani) patřily k posledním místům, kde svá sanktuária ilegálně provozovali druidové a to nejen po rozšíření Impéria a zákazu činnosti druidů v prvním století po Kristu, ale i po rozšíření křesťanství. Gótové sice byli křesťany, ovšem ariánskými (mimo jiné neuznávali svatou trojici a božský původ Krista), tedy řekněme menšinovou skupinou mezi křesťany - navíc zdejší intelektuální nobilita se hlásila ke gnózi - a to snad už od dob druidismu a Pythagora (6. stol. př. Kristem), v přístavech žilo mnoho židovských obchodníků a kult Mithry tu během 4. a 5. století předběhl šíření křesťanství. Hrabata Toulousse stejně jako vikomti Carcassonne Trencavelové byli ke katolickému křesťanství vcelku lhostejní; aby nebyly problémy hlásili se k němu, ale byli víc než tolerantní k jiným vyznáním. Jistě i proto, když v Byzanci v 10. století vyhnali početnou komunitu bogomilů (což byli manichejští gnostici), ti zamířili sem, do Occidentu. A rozšířilo se tady specifické vyznání - katarství - které křesťanství vykládalo skrze gnózi. Kataři neměli církev ani žádnou hierarchickou strukturu... ovšem byli cokoli jen ne anarchisté. Vždyť ke katarství se hlásila většinou místní šlechta a inteligence. V pomyslném čele katarských komunit byli "Dobří křesťané", což přeloženo do nám srozumitelné řeči znamená mystici, komu něco říká realizovaní. K víře spíš lhostejná většina se hlásila ke křesťanství... což vlastně většinou znamenalo ke katarství. Sami kataři se nesnažili o nějakou revoltu, vlastně byli spíš pro obnovu křesťanství v duchu původního Ježíšova učení, od kterého se církev zcela odchýlila. Gnostičtí "biskupové" se odvolávali na evangelium - a to na evangelium těch, kteří Ježíše znali a byli jeho přímými žáky. Zajímá-li Vás katarství a jeho historie, udělejte si malý odskok na kapitolu kataři.

Pověst říká, že jeden z pánů Carcassonne měl šest dětí a tak zatímco prvorozený syn převzal vládu nad hrabstvím a Carcassonne, dalších pět dostalo "syny" Carcassonne - tedy další hrady. Jedním z nich byl hrad (a vesnice) Foix. Pokud víme, byl založen roku 1046 a páni z Foix, lenníci a příbuzní hlavní větve Trencavelů získali i dnešní Montségur (doloženo listinně).

Kdy a kdo ho postavil? Občas se udává datum 1204 kdy Raimond de Pereille nechal na radu a žádost své ženy opravit opevnění (castrum) a přestavět (zpustlé) budovy na Puy de Montségur. To tedy znamená, že opevněný hrad tu stál už pěkně dlouho, protože zmínka dává tušit, že Montségur byl tou dobou vlastně zchátralou stavbou. Mimo to je zajímavé to datum - ta obdivuhodná žena řadu let před vypuknutím války tušila, že se k ní schyluje... Na druhou stranu tu máme svědectví archeologie - současná hradní stavba pochází až ze 14. století, poslední Dobří křesťané bránili nikoli tento hrad, ale castrum, což v Languedoku znamená opevněnou vesnici, byť na shodném místě. Základy některých budov "katarského" Montséguru můžete dodnes vidět a zychycují je i plány současného hradu.

Z tohoto snímku si lze snáze představit, jaká byla původní dispozice Montséguru - terásky, na kterých stály jednotlivé dopmky jsou v terénu stále zřetelné. Můj pokus o aspoň hodně přibližnou rekonstrukci vidíte na obrázku dole. Ne že by Montségur před r. 1240 vypadal přesně takhle; jeho skutečnou podobu už nikdy nezjistíme, ale spodní obrázek je pravdě mnohem blíž než dnešní stav.

Uličky vedly serpentinovitě dolů. Barbakán byl pak mimo tento snímek vlevo a mírně dolů.

Donjon, který hradu dominuje je jedinou původní stavbou. Nádvoří, které je k němu přistavěné je s jistotou pozdější. Přestože na jeho místě stály jiné budovy a materiál na dnešní stavbu byl téměř jistě použit z původních domů. Opevnění bylo patrně méně mohutné, zato rozlehlejší a hradby by se do tohoto snímku již nevešly - obepínaly Montségur nejspíš pod dolní hranicí snímku.

Typická vesnice, která stojí pár kilometrů od Montséguru - i tento snímek nám pomůže představit si katarský Montségur.

Castrum Montségur bylo pro zdejší kraj hodně netypické a jeho dispozice dokládala mimořádnost situace, za které bylo stavěno. V tomto kraji totiž castrum pravidelně znamená ne hrad na skále - jak ho známe třeba ze střední Evropy, ale právě opevněnou vesnici v jejímž středu stojí pěkný kamený dům ("donjon") pána. Berme prostě v potaz, že stejné pojmy se v různých krajích užívaly k označení různých staveb. Původní Montségur byl mnohem rozlehlejší, přesně v uvedeném duchu - na vrcholu hory se na malých teráskách krčila řada malých domků stěsnaných kolem několika maličkých uliček. To vše bylo obehnáno hradbou doplněnou kameným předbraním (barbakánem). Sám papež ho několikrát nenávistně jmenoval jako dračí hlavu. Možná, že tušil, oč běží.

Na samotném Montséguru žilo kolem tříset katarských Dobrých křesťanů a v době obléhání navíc asi pětset mužů najaté posádky (řada z nich byli pravověrní katolíci...). Podobné to bylo na Quéribu nebo Puivertu (hrad Lucifera) a několika dalších hradech. Komu ta čísla nic neříkají: Bylo tu nepředstavitelně přelidníno. Královští vojáci tu a tam podnikli tažení po okolí, kde pak loupili a vraždili, ale lidi z vesnic se před nimi většinou schovali, k obležení či útoku proti katarským hradům se nikdo neodvážil a vesničané obránce podporovali a zásobovali. Montségurští vojáci přitom podnikali výpravy i do vzdáleného okolí a bojovali proti královským a hlavně proti dominikány vedené inkvizici. V roce 1242 taková mise pobila skupinu inkvizitorů v Avignonetu. Často se tyto výpravy popisují jako zoufalá msta, ale cílem zpravidla bylo zničení archivů inkvizičních protokolů, které mohly dominikánům sloužit k obvinění množství dalších lidí.

Roku 1244, Francouzi hrad oblehli nebývalou silou kolem 10.000 mužů. Zběsile a zdlouhavě se tu válčilo, Templáři přijeli, odmítli pomoc královským a říká se, že vskrytu pomáhali katarům (když v roce 1313 vrcholil pogrom na Templáře, toto obvinění inkvizitoři často vznášeli). Najatí Baskové vyšplhali v noci po skále, pobili obránce barbakánu, aby následující byli noci pobiti i s Francouzi, kteří sem vynesli prak (trebuchet). Ale po několika dalších krvavých útocích Francouzi dobyli barbakán a hrad začali z praku bombardovat z bezprostřední blízkosti. Nakonec obránci kapitulovali, určili si datum, k němuž se vzdali, všichni najatí vojáci mohli s ctí svobodně odejít, stejně jako všichni kataři, kteří by konvertovali. Nikdo to neudělal a všech 205 čistých bylo 16. března dole pod hradem vspěchu upáleno. (Dnes tu mají pomníček.) Někdy se říká, že schválně vspěchu, aby nemohli nic prozradit inkvizitorům.

Není to všechno. Noc předtím z hradu odešli čtyři muži (Hogo, Emoel, Eccard a Clame - známe totiž jména všech obránců) a podle všeho, co víme, s sebou odnesli Svatý Grál. Možná i pokladničku s penězi, ze kterých pak žila jedna komunita v Itálii. Jak svatý grál vypadal? Aha... Také čekáte pohár, nějaké zlato, knihy nebo dárek od ufonů? Marně. Grálem bylo míněno poselství Jednoty. Jak odešli z neprodyšně obleženého hradu? Slanili se po skalní stěně vysoké asi 600 metrů a pak skalním komínem a jeskyní. To je samotné fantastické - odcházeli vlastně čtyři, nejdřív na hrad přišel kdosi, říká se, že to byl komtur Templářů, co tam dělal nevíme, ale s těmi třemi zase zmizel. Samozřejmě se to všechno prozradilo hned následující den, kdy hrad kapituloval, a Francouzi nepříčetně řádili a pročesávali okolí celé týdny. Marně, o těch čtyřech už jsme nikdy nic neslyšeli. Byl-li to komtur temlářů, zase se tiše vypařil, stejně jako jeho rytíři, kteří se upálení katarů neúčastnili. Kupodivu Montségur nebyl poslední baštou katarů - ještě dlouho se skrývali na Puivertu (podle papeže je tam chránil osobně přítomný Lucifer) a hlavně na Quéribu. Tato hrady nikdy nebyly dobyty... kataři se z nich prostě postupně vytratili a rozplynuli se ve světě. Mimochodem velká komunita katarů prchla ve víru války i k nám do Čech - usadili se v několika vesnicích na Jindřichohradecku a v našem prostředí se jejich potomkům říkalo Adamité. Ale to už je jiná historie.

Možná vás i napadlo, proč takhle neutekli všichni. Kdo ví, třeba proto, že 700 prchajících by neušlo tak snadno pozorosti vojáků, jako čtveřice vynášející poklad. Já myslím, že to je prosté - nechtěli. Pohrdali smrtí, protože pohrdali lpění na hmotném těle. Rozhodli se, že jejich osudem je bránit svou věc a ukázat ochotu pro svou pravdu zemřít. Nemusíte s nimi souhlasit, ale je fakt, že to byla mnohem slyšitelnější facka do tváře řečnící o křesťanské lásce než tisíce mrtvých v předchozí válce. Řekli: Zabte si nás všechny, vaše pravda tím nebude pravdivější a vaše právo nebude spravedlivější. To je velké poselství. A celá ta historie je podle mě jeden z mnoha velkých dluhů římskokatolické církve - dokud neřekne, že se tu tehdy dopustila neomluvitelného násilí a zvůle, a neomluví se alespoň in memoriam všem padlým v katarské válce, je pro mě zcela nevěrohodnou.

Celá staletí podnikavci v okolí hledají poklad, knihy a hlavně Grál, který ti tři vynesli z hradu. Pokud to tak opravdu bylo, byla by pravda i legenda, která o Montséguru praví, že to je hrad Grálu, tedy hrad, který Grál uchovával celá ta staletí. Podle některých pověstí se Grál později dostal do rukou Lucemburků a dnes je uložen ve zdech velké věže na Karlštejně. Někteří osvícenější lidé se takovému hledání už odpočátku smáli a říkali, že Grál byl buď skutečně potomek Ježíše v přímé linii, nebo žehnání Ježíše rukou, posvěcení, předávané v přímé linii (Ježíš žehnal přiložením ruky na srdce).

Hrad je od té doby opuštěný a mnoho archeologů si libuje, kolik se toho v okolí dá najít - v muzeu ve vesnici pod hradem můžete shlédnout sami. Když tam vidíte ve vitríně třeba přezku, kterou nosil někdo z obránců hradu... měl jsem z toho trochu nepatřičný a dost svíravý pocit.

Současný Montsegur je velice jednoduchá stavba - donjon v severozápadním cípu (ten jediný tu možná stál už za dob Dobrých křesťanů), pentagonální nádvoří které s k němu přimyká a dnes už nedochovaný barbakán. Zdejší okna opravdu hrají zvláštní hru se Sluncem, o které píšou příručky... nic na tom nemění, že byly postaveny až půlstoletí po obsazení Francouzi.

Je to moc zvláštní pocit: Jakobyste mohli cítit dech života, vnímáte lidi, kteří tu kolem chodí, slyšíte jejich provensálštinu, vidíte ošetřovat raněné obránce a slyšíte dopadat kamenné bomby vrhané velkým prakem. V tomhle rozměru světa už to není... ale čas přece neexistuje, protože celý vesmír byl stvořený najednou.

Samozřejmě, že jste na Dračí hlavě. Ne ledajaké, dvanáct staletí se tu ukrýval Grál. A Slunce... se tu uctívá dodnes. Je to tak.

I vy to (i se svými žáky)  můžete zažít, budete-li chtít, provedu vás a vaše žáky cestou po svém Languedoku, která vás nebude stát nijak závratnou sumu (autobus + bydlení v kempu). Hrady, horská údolí, jeskyně, středověké vesničky... Připravím pro vás hru, při které se mnozí naučí z dějepisu středověku a zeměpisu západní Evropy víc než za celý rok. Víc informací o cestě najdete zde >>. Stačí se ozvat zde >>. 

Pokračování kapitoly Kataři