Křížová výprava proti albigenským (5)

Když nepomohl nátlak církve na hraběte z Toulousse, aby zjednal nápravu, byla počátkem června 1209 vyhlášena křížová výprava. Tedy už ne proti muslimům kdesi za mořem, ale proti křesťanům přímo uprostřed západního světa. Úspěch tažení byl impozantní i hrozivý současně. 22. července stanulo vojsko křižáků po obsazení hradu Beaucaire a města Montpellier před Beziérs. Obyvatelé byli vyzváni, aby vydali katary a ušetřili město obléhání. S podivem se z kronik dovídáme, že ke katarství se hlásila jen asi pětina obyvatel, ostatní se považovali za římské katolíky. Radní města se však nehledě na hrozivou sílu vojska pod hradbami shodli na tom, že budou společně obhajovat principy svobody vyznání a občanské sounáležitosti. Můžeme se jen dohadovat o tom, jak bychom se dnes jako společnost dokázali zachovat my, a byli-li bychom ochotni hájit stejně odhodlaně své menšiny. Kdo ví, jak by obléhání dobře opevněného města pokračovalo, kdyby nedošlo k trestuhodné lehkomyslnosti oddílu obránců, kteří, když viděli nerozhodnost křižáků, vyrazili do útoku na křižácký tábor. Vojevůdci výpravy okamžitě pochopili svou šanci, měšťany obrátili na útěk a otevřenou branou zaútočili do města.

Následoval jeden z nejtemnějších okamžiků našich dějin – traduje se výrok cisterciáckého opata Bernarda, který jako duchovní autorita výpravy na dotaz velitele vojsk „Jak máme poznat, kdo jsou kataři a kdo katolíci?“ prý odpověděl „Zabte je všechny, Bůh už si své najde.“ Ať to skutečně řekl, či jde jen o legendu, skutečně došlo k totálnímu masakru všech obyvatel města, tedy k povraždění asi 20.000 lidí. Vzhledem k počtům tehdejší populace je řádění křižáků v Beziérs srovnatelné snad jen s náletem na Drážďany či Hirošimu. Kraj obešla hrůza, tím spíš, že o dva dny později už křižáci stáli před Narbonne a 2. srpna večer rozložili svůj tábor pod hradbami Carcassonne. Zatímco část vojska za letních veder obléhala město, Simon de Montfort, nejvýraznější z vůdců výpravy, napadl Saissac, Montréal, Fanjeaux, Limoux a Albi.

Když situace byla evidentně beznadějná, nabídl obléhatelům pán Languedoku Raymond-Roger Trencavel sebe, ušetří-li město. Křižáci souhlasili, obratem však vikomta obžalovali z několika zločinů, narychlo odsoudili a 10. listopadu zavraždili. Ani slib vůči Carcassonne nedodrželi – okamžitě po kapitulaci ho strašlivě zpustošili a obě jeho předměstí lehla popelem a už nikdy nebyla obnovena. Ti, kteří jejich řádění přežili, raději odešli a založili Nové město za řekou.

Po kapitulaci Carcassone se Montfort právem cítil na koni - vyplenil ještě panství Foix patřící vedlejší větvi Trencavalů. Dosáhl svého triumfu a církev mu dobytou zemi slavnostně svěřila v léno. V následujícím letech neustával v dobyvatelských aktivitách – po zničení města Minerve napadl centrum kraje – Toulousse a to pod pohrůžkou, že dopadne stejně jako Beziers či Carcossonne kapitulovalo. Napříště se tu usadili dominikáni a pro katary se jméno města stalo synonymem církevních soudů a plápolajících hranic.

Po prvotním šokujícím nástupu křižáků svitla jihu naděje – arragonský král Petr II., byl lenním pánem Toulousse i Trancevalů a Montpellier zpustošené křižáky bylo dokonce věnem jeho manželky. Patřil mezi nejvěrnější opory církve - byl korunován samotným papežem v Římě a byl opěvovaným vítězem nad muslimskými Mohadity. Montfortovo tažení i ovládnutí kraje prohlásil za nelegitimní a vytáhl proti němu s vojskem. Přidali se k němu obyvatelé řady zdejších měst a Montfor měl poprvé důvod ke strachu. K bitvě došlo na pláni jižně od Toulousse, nedaleko Muretu 12. 9. 1213. Petr posílený místními dobrovolníky a Toulousskými měšťany velel vojsku čítajícímu kolem 20.000 pěšáků a asi 2.000 rytířů, Montfort měl k dispozici pěchotu o síle asi 2.000 mužů a asi 800 rytířů. Rozdíl byl však v tom, že francouzská armáda byla tvořena dobře vycvičenými a otřískanými profesionály, zatímco většina pěších sil arragonského krále se nikdy otevřeného boje nezúčastnila. Stejné to bylo s jízdou – francouzští železní rytíři patřili k evropské elitě. A tak není divu, že když Montfortovi obrněnci zastavili první nadšený útok spojenců, daly se davy vyděšených Touloussanů i vesnických dobrovolníků na útěk. Následovala srážka obou jízd, ve které Francouzi prokázali naprostou převahu. Král Petr v následující řežbě padl a jeho vojsko bylo rozprášeno.

O osudu katarů tím bylo rozhodnuto. A to přesto, že ozbrojený odpor pokračoval ještě několik let a opakovaně musel Montfort dobývat již jednou dobytá města, poté co měšťané povstali. Při jednom takovém boji byl pod hradbami Toulousse 25. 6. 1218 zabit. Traduje se, že ho z praku zasáhla kamenem křehká žena bojující na hradbách.

Jakmile se zpráva o jeho smrti rozkřikla, Languedok povstal. Rok 1224 byl ve znamení naprostého nezdaru křižáků. Simonův syn Almarich z Montfortu uprchl na sever a svá privilegia věnoval francouzskému králi Ludvíkovi VIII.