Kataři (1)

Když 16. 3. 1244 padl hrad Montségur, šlo už jen o malou epizodku. A to přesto, že hrad obléhala obrovská armáda francouzského krále a všech 205 katarů, kteří se na hradě ukrývali, bylo následně vspěchu upáleno. Epizodka symbolicky završující předchozí smršť války. Přesto se Montségur stal až mystickým pojmem a dodnes je cílem davů poutníků. Samotný pojem katar, německy katzer, v češtině zkomolený na kacíř, považujeme automaticky za synonymum odpadlíka od víry. Ale kým kataři opravdu byli?

Svět Occidentu

Occident je země na jihu Francie - Provance, Langued´Oc, Auvergne, Aquitánie… ale kulturně sem patří i „španělská“ Katálánie. Je to svět slunce, vína, Středomoří… Země jazyka ´Oc. Koneckonců okcitánštinu (či provensálštinu) dodnes považuje za svou mateřštinu asi 9,5 milionu lidí a blízce příbuznou katalánštinu asi 7 milionů. Chtěli-li bychom na okcitánštinu hledět jako na nářečí francouzštiny, klidně bychom také slovenštinu mohli považovat za nářečí češtiny či dokonce češtinu za nářečí polštiny.

Je to země úrodná – kam se podíváte, vidíte vinice… Asi i proto se tu kultury Říma, Gallů, Řeků i Féničanů prolnuly v pestré směsici. Jezera a svatyně v Pyrenejích patřily k posledním místům, kde svá sanktuária ilegálně provozovali druidové, a to nejen po rozšíření Impéria a zákazu činnosti druidů v prvním století po Kristu, ale i po rozšíření křesťanství. V pátém století přišli ariánští Gótové a pak na chvíli dokonce Arabové… Gótové sice byli křesťany, ovšem neuznávali svatou trojici a božský původ, výjimečnost Krista, tedy řekněme že byli menšinovou skupinou mezi křesťany. Navíc zdejší intelektuální nobilita se hlásila ke gnózi - a to snad už od dob druidismu a Pythagora (6. stol. př. Kristem). Ve městech žily početné židovské komunity a kult Mithry tu během 4. a 5. století předběhl šíření křesťanství… Lidé se tu naučili být tolerantní, zvykli si na vlny imigrantů různých jazyků, kultur a vyznání. Z odlišné víry souseda si nikdo moc nedělal.

Zdejší páni - hrabata Toulousse stejně jako jejich vzdálení příbuzní, carcassonští Trencavelové byli ke katolickému křesťanství vcelku lhostejní a byli víc než tolerantní k jiným vyznáním. Snad proto, když v Byzanci v 10. století vyhnali početnou komunitu bogomilů (což byli manichejští gnostici), část jich prý zamířila sem, do Occidentu. Řada historiků je považuje za duchovní inspirátory či aspoň rozbušku katarského hnutí.

Během středověku tu krystalizovala vytříbená kultura. Když se nudil český kníže, vyjel s družinou na lov, francouzští šlechtičtí mladíci vybíjeli svou energii v pravidelných turnajových kláních… okcitánský šlechtic vzal loutnu či harfu a šel skládat hudbu pro své sonety. O českém králi Václavu II. se traduje, že byl hudbymilovný a ne jeho dvoře žili hned 3 profesionální hudebníci. Pán hradu Puivert v Pyrenejském údolí jich měl 8... To byl jiný svět. Co šlechtické sídlo, to lázně. Co pán, to trubadúr. Elegantní pěvec milostné, frivolní, trochu nemravné, ale rozhodně galantní a citlivé poezie. Trubadúři nebyli žádní chudí potulní pěvci. To byla nobilita, za své hovoří, že ve výčtu nejslavnějších trubadúrú najdeme akvitánského vévodu Guillama či jeho vnuka Richarda Lví Srdce.

Teprve jako protiklad, negace trubadúrské poezie, se z Paříže během 13. stol začala šířit vlna truvérů. Pěvců oslavných písní, ve kterých není hrdinou elegán svádějící dceru souseda, ale Bohem seslaný hrdina obětující se pro vznešené ideály. I nám známá verze pověsti o králi Artušovi a svatém grálu vznikla proto, aby přegumovala katarskou verzi pověsti o grálu.

Samotná šlechtická sídla Occidentu byla tolik nepodobná sídlům panstva ve střední Evropě – nikoli hrad tyčící se kdesi na skále nad panstvím, ale většinou rozlehlý pohodlný palác uprostřed města či vesnice. Jestli se ten pojem hodí použít – vesnice v Occidentu je totiž dodnes vlastně mini-městem. I když má jen tři ulice a sto obyvatel, stále z nich máte pocit, že jste ve městečku, ne na venkově.

Hrabství v Toulousse nebylo svým uspořádáním daleko „republikánským“ Benátkám – hrabě byl sice hlavou „státu“, avšak nejvyšší moc neměl on, ale sbor 24 kapitulářů, volených konšelů. Nikde jinde než v Occidentu nemohl publikovat Arnald z Carcassécu svůj zákoník manželských práv, v němž žena je rovna muži, tak jako on má právo na nevěru, a má právo na pomstu při omezování svých práv. Ptáte se, jak je to možné ve středověku? Absurdní?

I ve výtvarném umění jasně poznáte, co vzniklo na slunném jihu a co na severu. „Jižanské“ románské umění hýří barvami, tvary, pohodlím. Románský chrám dvanáctého století je pestrým „komiksem“ biblických příběhů. Svítí radostí ze života. Severofrancouzská gotika je přísná, strohá, jednoduchá. Vyzařuje z ní pokora před všemohoucím Bohem.