Důsledky přijímačkové vyhlášky

Vedení některých středních škol trvale nebyla schopna srovnat se s faktem, že ne všichni uchazeči o studium, kteří úspěšně složí přijímačky, pak také skutečně nastoupí. A tak se – jako v podobných případech – nehledala řešení funkční a systémová, ale řešení byrokratické: Od ledna vstoupil v platnost nový školský zákon a na něj navazující vyhláška č. 671/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o organizaci přijímacího řízení ke vzdělávání ve středních školách.

Na střední školu se podle něj může hlásit uchazeč, který splnil základní školní vzdělávání, a to i před ukončením povinné školní docházky; v přijímacím řízení musí prokázat schopnosti, vědomosti, zájmy a potřebný zdravotní stav. Protože mám nějaké zkušenosti s mimořádně nadanými dětmi, mohl bych se radovat, že je možné, aby takový žák ukončil základní školní vzdělávání v sedmém osmém ročníku a na střední školu nastoupil dříve. Tedy pokud už v pudu sebezáchovy neuprchl ze základní školy na víceleté gymnázium.

Hned dále se ovšem dočteme, že se lze v prvním kole hlásit jen na jednu střední školu. Když to doplníme informací z uvedené vyhlášky, kde v prvním paragrafu narazíme na povinnost odevzdat přihlášku na předepsaném tiskopise, rychle dáme vale 21. století a informační společnosti. K nemožnosti více přihlášek se ještě vrátím, vyhláška zamezuje možnost podat přihlášku elektronickou cestou, nutí nás jít kamsi do prodejny SEVTu, tam koupit jednotný formulář, ručně ho vyplnit, opatřit razítky a doporučeními… Kafkárna.

Jaké ty přijímačky budou? Aby nevznikl dojem, že bude příliš prostoru pro názor vedení školy, opět hned první odstavec kvantifikuje podle „znalostí uchazeče vyjádřených hodnocením na vysvědčení z předchozího vzdělávání…“, teprve za b) je uvedeno podle „výsledků přijímací zkoušky nebo talentové zkoušky“ a až za c) je uvedeno podle „dalších skutečností, které osvědčují vhodné schopnosti, vědomosti a zájmy uchazeče“.

Popravdě řečeno, chci-li vybrat nejlepší uchazeče, měl bych je vybírat podle jejich předpokladů – a těmi je komplex schopností, osobnostních rysů a postojů a zájmů. Vybírat uchazeče podle znalostí, uznáme všichni, je nejen sémanticky jiná situace, než budeme-li je vybírat podle předpokladů ke studiu. Znalosti nemusí odpovídat studijním předpokladům a znalosti vyjádřené hodnocením jsou obratem, při kterém mi jako pedagogovi naskakují pupínky. Hodnocení z předchozí školy navíc někdy může být v souladu s těmito kritérii, ale jindy se může diametrálně lišit, a tedy lze konstatovat, že hodnocení z předchozí školy nelze použít jako spolehlivé kritérium výběru vhodných uchazečů o studium. O výklad tohoto nešťastného odstavce se jistě povedou bitvy, nicméně, bohužel už v zákoně je.

Jediná přihláška na jedinou školu

O něco dále zákon zase jasně konstatuje, že „pokud byl uchazeč přijat ke vzdělávání na střední škole v některém kole přijímacího řízení, nemůže být přijat ke vzdělávání v jiné škole v dalších kolech přijímacího řízení“. Tím nás vrací k otázce jediné přihlášky na jedinou střední školu. Co se snaží „řešit“?

Uchazeči dříve podali přihlášku na několik různě kvalitních a různě náročných škol, případně i na zcela odlišné školy (konzervatoř – gymnázium, gymnázium – průmyslovka atd.). Pokud uspěli na kvalitnější a náročnější, nastoupili tam, pokud ne, řada z nich uspěla na školách méně kvalitních a méně náročných. Části nekvalitních středních škol to nevyhovovalo – někteří z přijatých uchazečů nastoupili na konkurenční, zpravidla kvalitnější školu. Někdy tím kritériem byla i vzdálenost od místa bydliště nebo jiné, většinou racionální důvody, proč byla pro uchazeče jedna škola více žádoucí. Je pravda, že nebyl nijak velký problém s tím prostě počítat. Vedení střední školy během let ze zkušenosti vědělo, s jak velkým „odpadem“ může po přijímačkách počítat, a přizpůsobilo tomu další opatření (místa pro odvolání, pro uchazeče z druhé kola atd.). Kromě nepatrně vyšší administrativní náročnosti a určitého typu úřednické zpupnosti nebyl racionální důvod tento stav „řešit“.

Ale stalo se, a místo abychom školský systém otevírali a činili prostupnějším, zabedníme ho administrativními opatřeními. Administrativní omezení na jedinou přihlášku přinese několik negativních dopadů. Uchazeči, kteří zkusí štěstí na náročnou školu a neuspějí, zůstanou s pocitem selhání vyřazeni. Pro budoucí pracovně-studijní kariéru je to jeden z kritických momentů. Jenže o tom sice vědí své psychologové a pedagogové, ale lhostejné je to úředníkům. Kdo jednou zkazí jedny přijímačky, ovlivní tím celý svůj další život prakticky bez možnosti nápravy.

Toto opatření jde přesně proti duchu všech pedagogicko-psychologických poznatků i proti trendům, které v oblasti vzdělání deklaruje Evropská komise, a bude mít i další dlouhodobé nežádoucí důsledky. Lze čekat, že nastane úbytek uchazečů o studium na náročné střední školy, a naopak zájem začne být především o nenáročné a méně kvalitní střední školy (proč riskovat…). Už staří Římané věděli, že plán, který nemá alternativu, je z principu špatný. My mladé lidi k takovému špatnému plánování nutíme.

Když k tomu přičteme obecně rozšířenou podobu přijímacích zkoušek – tvrdošíjně po generace uplatňované písemné testy z češtiny a matematiky – můžeme si být víceméně jisti, že výběr přijatých uchazečů se zdaleka nebude krýt se skupinou uchazečů studijně nadaných. Popravdě řečeno, přijímací zkoušky, které v jediném dni mají rozhodnout o budoucnosti mladého člověka, jsou vždy špatné.

Existují nějaká lepší řešení?

Samozřejmě, zkusme se přitom zamyslet nad tím, co mají přijímací zkoušky řešit.

Občas se vedou diskuse, kolik procent populace má vlastně mít střední školu a kolik procent z nich gymnázium. Za prvé si uvědomme, že naší chybou je dělení středních škol na gymnázia (= přípravka na VŠ) a „ostatní“ střední školy (= příprava na nižší pracovní posty). Doba se totiž změnila natolik, že bychom potřebovali spíš modulární, vnitřně diferencované studium s velkým podílem volitelných předmětů, které by bylo dobrým odrazovým můstkem pro jakékoli vyšší studium a současně by netrpělo akademickou, encyklopedickou odtržeností současných gymnázií. Pro zajímavost – takové studium, které umožňuje pokračovat ve studiu na univerzitě, absolvuje v Japonsku zhruba 90 % populace. Úvahu o nízkých nárocích takového studia přitom nezkoušejte vůbec vyslovit. V kulturním i ekonomickém zájmu společnosti tedy je maximu mladých lidí poskytnout kvalitní, škálovatelné a vnitřně volně prostupné vzdělání.

Ideální by v určitém ohledu bylo umožnit každému takový typ studia, o který projeví zájem, a teprve těm, kteří studiu nebudou stačit, umožnit pokračování v lépe odpovídajících, příp. jinak zaměřených studijních programech. Samozřejmě že na realizaci tak ambiciózního plánu nemáme finance. Zkusme si ale představit následující:

  1. každý může studovat, co on chce,
  2. každý musí zaplatit školné, které uhradí náklady studia,
  3. bude existovat systém stipendií, který zohlední potřeby společnosti i úspěšnost uchazečů u přijímacích zkoušek, příp. v předchozím studiu.

Na některých oborech by stipendium části nebo všem studentům pokrylo celé náklady na školné (stejně jako studentům prvních ročníků, kteří předtím nejlépe uspěli u přijímacích zkoušek). Ve vyšších ročnících by výše stipendia vycházela z úspěšnosti v předchozím studiu. Na jiných oborech by finanční účast studentů byla vyšší – podle oboru a studijních výsledků. Každý by měl otevřené možnosti a stát by to nestálo ani korunu navíc.

Je asociální chtít školné na školách financovaných z větší části z veřejných rozpočtů? Sotva. Systém by byl otevřený a dokonale prostupný, každý by měl všechny možnosti k uplatnění. O chudé nadané studenty se nebojím: Těm by totiž v takovém případě školné plně pokrylo stipendium. Školné by se reálně týkalo jen těch, kdo by buď neudělali přijímačky v požadovaném pásmu úspěšnosti, nebo těch, kteří by v minulém roce prokázali horší studijní výsledky.

Nemohl by vzniknout chaos, kdy bude v jednom ročníku studovat dejme tomu 200 budoucích kunsthistoriků? Inu, uvědomme si, že z nich by jen třeba 2 dostali stipendium, které by jejich studium plně uhradilo, další dva by si ho doplatili polovinu a ostatní (tedy ti, kdo dopadnou hůř u přijímaček, nebo budou mít trvale horší studijní výsledky, a přesto budou daný obor chtít studovat) si studium zaplatí zcela. Že budou takové obory plné „špatných“ studentů? Sotva – jedna věc je studovat zajímavý (nicméně nepraktický) obor bezplatně a jiná věc je si takové studium zaplatit. Naopak, skoro bych předpokládal, že vhodně vyladěným systémem stipendií bychom mohli posílit zájem o studium technických a přírodovědně zaměřených oborů (středních i vysokých škol).

Ale bojím se, že podobné plány jsou neprůchodné – zjednodušily a změnily by spoustu administrativy a který úředník by se ty novoty učil…

6292 Celkem přečteno 4 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


− 2 = 3