Cvičení a hry pro Sloh

škola hrou

Slohová cvičení by měla mnohem integrálněji zapadat do výuky »mluvnické« části českého jazyka a naopak český jazyk do výuky slohu. Při výuce slohu můžeme v maximální míře vycházet z reálného života a reálných potřeb dětí, proto bychom tuto možnost měli plně využívat. Měli bychom si stanovit určitá pravidla pro výuku slohu:

  • Slohová cvičení jsou kontinuální součástí života dětí, když budeme psát dopis, musí to být dopis skutečný, který také odešleme, když budeme cvičit vyprávění, musí to být skutečné vyprávění autentických prožitků dětí. Nikdy žádné »jako« a sterilní příklady z učebnice.
  • Nejvíce bychom měli rozvíjet schopnosti v těch formách, které budou děti v životě potřebovat. Co jim bude platný precizně zvládnutý nácvik popisu májových či jiných absurdních oslav, když se neumějí přít, diskutovat, argumentovat atd.
  • Hodnotíme-li známkou, mělo by jít vždy o hodnocení povzbuzující a nikdy ne stresující. Do forem slohového výcviku bychom měli zařadit i nácvik základních technik tvůrčí práce a kreativizační cvičení. Pro život člověka jsou tyto dovednosti užitečnější než plané verbalismy a neužitečné informace.

Zásobníček cvičení:

1. Zkuste iniciovat u dětí vydávání
časopisu nebo většinou spíše časopisů, protože je začne psát
několik nezávislých skupinek. Časopis bude mít asi nejčastěji
formát A 5 – malý sešit, budou v něm kreslené a vlepované
obrázky, křížovky, hádanky a rébusy z vlastní tvorby dětí,
»recenze« filmů a knížek, básničky dětí, komiksové příběhy,
kratičké povídky nejrůznějšího charakteru a obsahu atd.
Slohová cvičení se změní v jakousi »konzultační« činnost
učitele. Tato forma je pro děti velmi přitažlivá. Třída se
změní v redakci, kde každý má nějakou funkci v týmové dělbě
práce, každá vydavatelská skupina (cca 2 – 5 dětí) se snaží
mít obsahově nejlepší dílo. V »redakční místnosti« (třídě)
hraje při práci polohlasně příjemná hudba (česky zpívané
písničky by děti rušily v toku verbálních projevů). Během
roku přibývají nová čísla časopisů, děti si časopisy
půjčují mezi sebou a hodiny slohu jsou pro ně příležitostí
naučit se něco dalšího, jak by své časopisy mohly dělat lépe.

2. Hra na představy. Na malé lístečky
všichni napíší po jednom slově. Snaží se přitom vymýšlet
slova označující něco neobvyklého nebo úplně obyčejného, co
nikdo druhý nebude mít. Potom se všechny lístečky sesypou na
hromádku (do pytlíčku). Děti chodí jednotlivě k tabuli, poslepu
si každý vytáhne lísteček, přečte ho a řekne svou asociaci na
toto slovo (často jsou to asociace velmi komické). Potom zkusí
vymyslet osnovu o 3 – 5 bodech, která by charakterizovala příběh,
jaký by se o dané asociaci dal vymyslet.

3. Novinářský šotek. Hra
rozvíjející cit pro jazykový styl. Děti mají za úkol
vystřihnout si doma každý jeden krátký článek v novinách.
Nejlépe článek vcelku nezajímavý. Hra vypadá takto: Vymýšlíme
různé způsoby zpracování, western, komedie, tragédie, báseň,
oslavná óda atd. Když určíme (děti samy vymýšlejí řadu
stylových nuancí) styl, vyvoláme vždy některého z žáků. Ten
nejdříve přečte svůj článek z novin a pak se snaží jeho
obsah zpracovat v zadaném jazykovém stylu, přičemž vyprávění
by měl doprovázet odpovídajícím výrazem mimickým a hlasovým.

4. Brainstorming. Učitel vybere v
knize nebo časopise článek, který je pro děti dostatečně
zajímavý, a v úvodní části hodiny jim ho přečte. Poté
uspořádá brainstormingové sezení zaměřené na vytvoření
nového názvu, nadpisu k článku, rozvrhnutí osnovy (článek by
měl být na cca 2 – 4 str.). Toto sezení lze uspořádat během asi
15 – 20 min a výsledky zhodnotit výjimečně bezprostředně po
jeho skončení.

5. K pojmu uveď co nejvíce
přívlastků:

židle

moře

voda

loď

pero

inkoust

světlo

vzduch

vítr

vlasy

zvuky

papír atd.

6. Nový význam. Hra s textem a se
slovy. Článek v novinách (lépe psaný větším písmem)
rozstříháme na jednotlivá slova a zkoušíme z nich složit úplně
jiné texty s úplně jiným významem.

7. Štafetový příběh. Děti
vymýšlejí společný příběh. Sedí v kruhu a postupně každý
řekne 3 věty. Potom dalšímu vypravěči pošeptá nějaké jedno
slovo, které jakýmsi způsobem musí ovlivnit jeho tři věty. Lze
třídu rozdělit na 2 – 3 skupinky a nechat je samostatně hrát.

8. Popis kresby. Jeden z žáků si
sedne za katedru a nakreslí jednoduchý obrázek. Ostatním ho
neukazuje a výhradně slovními prostředky se jim snaží ho
popsat. Třída podle popisu kreslí obrázky tak, aby byly co
nejvíce věrné předpokládané předloze. Snadno zkontrolujeme
výsledky a tím i dovednost toho, kdo popisoval. Postupně se v roli
kreslíře popisujícího svou kresbu může vystřídat více dětí
a jejich popisované kresby s narůstající slovní obratností
mohou být složitější.

9. Štafetový popis po telefonu. Jde
o variaci na předchozí úlohu. Ve třídě domluvíme řetěz, v
jakém si děti budou doma volat. První z nich doma nakreslí svou
kresbu a její popis odtelefonuje druhému. Ten si nezapisuje slovní
podobu popisu, ale rovnou kreslí obrázek. Po skončení hovoru
podle svého obrázku napíše vlastní verzi slovního popisu. Ten
potom do telefonu nadiktuje třetímu (ten opět rovnou kreslí) a
tak dále. Hra je u konce, když poslední z dětí nakreslí svůj
obrázek, napíše popis a tento popis odtelefonuje prvnímu. První
kontrolu může po skončení hry provést autor kresby srovnáním
své kresby, svého popisu a přijatého popisu. Zajímavé bude
určitě porovnání všech obrázků a popisů druhý den ve škole.
Čím menší děti hrají tuto hru, tím kratší řetěz vytvoříme
(u mladších školáků rozdělíme třídu na skupiny cca po 5-6
dětech, starší školáky po cca10-15). Budeme-li hru hrát poprvé,
dovolíme ještě hráčům klást doplňující otázky, později
možnost doplňujících otázek zakážeme – bude více záležet na
přesnosti popisu. Zpočátku také navrhneme obrázky jednodušší,
později může jít i o figurální kresby, složitější budovy,
zvířata, vymyšlenou vedutu města, hradu, krajiny apod.

10. Vymysli pět nových her, které
lze hrát se třídou v přírodě. Vymysli pět her do místnosti
(když prší).

11. Nadpisy. Děti si nejdříve doma
vystříhají z novin nadpisy článků. Nejlépe nějaké neutrální
– např. »Velké očekávání«, »Myslí to vážně?« atd.
Necháme jim volný výběr. Potom při hodině se snaží vymyslet
nějaké krátké vyprávění, které by sedělo k nadpisu souseda –
tedy vyprávění, jež nemá nic společného s původním obsahem
článku.

12. Zkus vymyslet vyprávění na
základě těchto (nebo jiných, která učitel vymyslí a zadá)
slov:

dopis Veronika
kružítko

deka píšťalka
ubrus

Zkus z nich vymyslet dopis.

13. Hračka. Každý si přinese do
školy nějakou hračku. Zkuste vymyslet a napsat, event. nakreslit,
jak by se dala vylepšit. Zkuste přitom dát fantazii co největší
rozlet.

14. Zkus se zamyslet a napsat úvahu o
tom, jak by se dalo vylepšit lidské tělo. Lidé vymýšlejí a
neustále zdokonalují vše okolo sebe, ale vlastní těla máme
postupně spíše horší než lepší, naši prapředci byli patrně
mnohem zdravější, silnější, odolnější… Avšak my se
nemusíme stát pralidmi, my můžeme vymyslet tisíce věcí, které
by nás vylepšily, tisíce našich nedostatků, které by šly
odstranit.

15. Fronta na oběd. Lidé jsou často
nuceni stát frontu – na oběd, do samoobsluhy atd. Vymysli alespoň
pět činností (nebo her), které by šly provozovat při čekání
ve frontě a které by nám ukrátily dlouhou chvíli.

16. Inzerát je velmi specifický druh
sdělení. Do několika slov je nutné vměstnat mnoho myšlenek.
Zkuste vymýšlet různé inzeráty – prodej domu, auta, seznámení
atd. Každý přečte svůj inzerát a třída diskutuje o tom, je-li
výstižný, je-li atraktivní, je-li v něm vše podstatné atd. Jde
o to naučit se do mála slov vložit ty pravé myšlenky a
představy.

17. Představ si, že ti ministr
kultury uložil, abys zřídil nové muzeum. Takové, které chybí.
Máš za úkol vymyslet, jaké muzeum by to mělo být, vyprávěj,
co by v něm bylo vystaveno a proč ty bys založil právě takové
muzeum. Jiné děti by patrně založily muzea úplně jiná.
Diskutujte o tom.

18. Hádka. Lidé se často neumějí
domluvit, když mají různé názory. Často je ani různé nemají
a pohádají se. Naučme se vést spory kulturním a inteligentním
způsobem. V životě tuto dovednost patrně uplatníme častěji než
určování větných členů a výpočet plochy kosodélníku.
Vyprovokujme u dětí situace, v nichž se jejich názory různí.
Stačí několik banálních otázek »vhodně« položených: jaké
jídlo je nejlepší, který sport je nejlepší, které auto
nejrychlejší a který filmový hrdina nejhezčí. Budete šokováni,
jak málo stačí k vyvolání »nesmiřitelného« sporu. Předem
však musíte vytyčit několik pravidel pro vedení slovního boje,
tedy hádky:

1. Hádka má jasně stanovený předmět
sporu. Při hádce nelze odbočovat k problémům jiným.

2. Hádka je střet názorů, ne lidí.
Bojujeme argumenty, nikdy neurážíme ani neosočujeme soupeře. To
je faul. Špatný kritik kritizuje autora místo jeho básní.

3. Každému musí být dán prostor k
pronesení všech argumentů a myšlenek. Je zakázáno skákat si do
řeči nebo se překřikovat. To je také faul.

4. Hádka musí dospět k řešení,
nelze odcházet z bojiště se slovy »… s tebou se stejně nemá
cenu bavit…«, přičemž řešením může být i vzájemné
uznání, že každý má svůj díl pravdy a je dobré díl pravdy
toho druhého respektovat. Toto řešení je v životě dokonce
nejběžnější.

5. Hádka musí být uzavřená,
dohraná – stejně jako sportovní zápas. Soupeři si podají ruku a
odcházejí s pocitem »do smrti dobrý«. Udobření je přece lepší
řešení, než kletby cezené přes monokl.

Tedy hádejme se často a
nekompromisně, vede to k tříbení názorů a rétorické
zběhlosti, naučme se to ale provádět kulturně jako lidé.

19. Vědecká konference. Uspořádání
vědecké konference je vítanou příležitostí k procvičení
schopností hádky. Třídu rozdělíme do 2 – 3 pracovišč po 8 –
12 dětech a zhruba týden předem zadáme téma: Auta ve městech?
UFO? Písničky v rádiu? Moderní architektura? Jak má vypadat
ideální škola? atd. Každý si téma promyslí, ale je zakázáno
o tématu diskutovat dříve než na »konferenci«. Témata
vymýšlíme s ohledem na úroveň žáků i na jejich konkrétní
zájmy a zkušenosti. Konference probíhá u sražených lavic (dvě
vedle sebe a tři za sebou), čímž vzniknou dlouhé stoly.
Jednotliví aktéři mohou mít z domova připraveny heslovité
poznámky a mají blok a tužku.

Nejdříve jeden po druhém přednesou
své hlavní myšlenky. V této fázi je zakázáno kritizovat! Kdo s
něčím nesouhlasí nebo by chtěl něco rozvinout hlouběji, dělá
si heslovité poznámky. Když skončí první kolo, »vědecké
referáty«, začne druhé kolo, kdy účastníci pronášejí
kritiku a připomínky k jednotlivým myšlenkám. Tak se pokračuje
v dalších kolech, do vyčerpání tématu. Tuto metodu bychom měli
aplikovat zhruba 4x do roka, zdaleka nejde jen o povrchní hru.
Podstatně se tříbí názory, děti se učí kultivovaně
komunikovat (dramatické zasazení do rolí vědeckých pracovníků,
filmových kritiků atd. jim nedovolí hádat se nekultivovaně),
argumentovat, tříbí se jazykové dovednosti i psychické
schopnosti empatie a asertivity. Tento způsob práce také nedovolí
nikomu být tiše v pasivitě, při normální frontální práci se
třídou zůstává v pasivitě zpravidla více než polovina dětí.

20. Řečník. Na lístečky papíru
napíšeme různá témata. Např. houby, letiště, žížaly,
telefon apod. Řečník jde k tabuli a z klobouku si vytáhne jeden
lísteček. Na téma uvedené na lístečku pak musí 2 minuty
plynule hovořit, kdo udělá pauzu delší než 5 s, vypadává ze
hry. Hodnotí se v první řadě uvolněnost, tedy schopnost
patřičnou dobu hovořit, a můžeme hodnotit i vtipnost proslovu.

21. Nezničitelný řečník, variace
na předchozí úlohu. Řečník si svůj proslov může 1 minutu
předem rozmyslet, na druhou stranu musí potom přestát destrukční
snahy svých posluchačů: Ostatní děti ve třídě totiž mají za
úkol řečníka rozesmát a překazit mu tím jeho projev – přitom
ovšem mohou používat pouze mimiku a pantomimu, hlasité projevy
obecenstva nejsou povoleny.

22. Řečník a argumenty. Také při
této hře si řečník inspiraci pro svůj výkon tahá z klobouku,
kde je řada lístečků s často rozporuplnými tvrzeními. Např.:
Ve vesmíru žije spousta mimozemščanů. Stavět obrovské vodní
elektrárny je jediná cesta, jak v naší zemi můžeme získat
energii. Čím více aut bude po silnicích jezdit, tím se budeme
mít lépe apod. Toto tvrzení řečník nahlas přečte a jeho
posluchači mu postupně dávají otázky, kterými se ho snaží
přesvědčit, že tvrzení není pravdivé. Řečník sám naopak
(bez ohledu na vlastní skutečný názor) má za úkol tvrzení
obhájit. Jde o to, která strana vymyslí přesvědčivější
argumenty pro své stanovisko.

23. Argumenty. Hra pro dva zhruba
pětičlenné týmy. Dva týmy protihráčů si sednou před tabulí
proti sobě, učitel jim zadá otázku (Je důležitější charakter
nebo schopnosti? Je prospěšná internátní škola? Jsou známky ve
škole optimálním způsobem hodnocení? Je životní úroveň
odrazem ekonomiky?); současně se určí, který tým bude pro
obhajobu tvrzení a který pro jeho vyvrácení. Nyní mají obě
strany 10 minut na to, aby vymyslely co nejpádnější argumenty pro
své přesvědčení. Zbytek třídy má zatím asi 10 minut na jinou
práci.Po deseti minutách své argumenty napíší do sloupců na
tabuli – na levé straně budu argumenty pro, na pravé argumenty
proti. Zbytek třídy vstupuje do hry až v tuto chvíli, má za úkol
rozhodnout, které argumenty jsou přesvědčivější, které jsou
lépe formulované a který tým svou úlohu zvládl lépe.

24. Soudní spor. Jde o cvičení na
pomezí sociodramatu, učitel zadá příčinu sporu, uvede několik
stěžejních věcných faktů a vybere porotu, tři soudce, obhájce,
prokurátora atd. (Je zřejmé, že jiné obsazení i průběh bude
mít rozvod, jiný spor dvou sousedů o jablka ze stromu rostoucího
ze zahrady jednoho, ale jehož větev roste na zahradu druhého anebo
třeba soudní přelíčení s bankovními lupiči.)

25. Kdo promluvil? Na tabuli napíšeme
nějaké velmi obecné sdělení, třeba toto: V neděli bylo velmi
hezké počasí, už dlouho nepršelo. Třída se mezitím zamyslí a
každý si vybere nějakou osobu – traktorista, ministr, lékař,
zedník, diskžokej atd. – nejlépe každý ve třídě jinou. »Svou«
osobu napíše na lísteček a svoji identtu pečlivě tají. Žáci
postupně vstávají a obecné tvrzení z tabule říkají tak, jak
by je pronesla »jejich« osoba. Snaží se přitom napodobit slovník
i dikci dotyčných lidí. Ostatní si při tom vždy dělají
nějaké poznámky a snaží se uhodnout, o koho mělo jít. V závěru
hry vždy jeden po druhém vstává a ptá se ostatních, jestli ho
odhalili – ostatní říkají své tipy, nejlepší dubler je
»odhalen« největším počtem dětí.

26. Příběh. Na tabuli napíšeme
tento příběh: „Byl večer a pan x vyšel před dům. Chvíli
váhal, pak si odchod rozmyslel a vrátil se dovnitř“. S tímto
materiálem nyní děti samostatně pracují: Mají za úkol vymyslet
co nejvíce podrobností příběhu, co předcházelo popsané scéně
a co po ní následovalo, v jakém prostředí se děj odehrál, jak
se jmenovaly postavy v ději. Asi po 10 – 15 minutách budou mít
žáci své verze příběhu. (Každý nejspíš zcela jinou.)
Přečtěte si některé z nich.

Zkuste pak vymyslet další možnosti:
co z příběhu udělat western, vyprávějte si několik
westernových verzí, jak by z něho bylo možné udělat komedii,
jak zpravodajství z televizních novin?

27. Vysypaná kartotéka. Každý z
hráčů napíše kratičké vyprávění, vyprávění bude mít 5
vět a každá věta bude na zvláštní malé kartičce. Poté
všechny kartičky sesypeme dohromady a zamícháme. Z hromádky pak
lovíme poslepu kartičky a vždy z pěti se pokusíme sestavit nové
vyprávění.

28. Kartářka. K této hře budeme
potřebovat balíček karet a podle situace černou plachetku,
křiščálovou kouli, černého kocoura, netopýry, hady a pach
síry. Baba kartářka (případně dědek kartář) si sednou ke
stolu a z karet věští budoucnost těm, kdo o to požádají.

Zamíchá si karty a lícem dolů je
klade na čtyři hromádky, poslední čtyři karty položí lícem
vzhůru. Z těchto čtyř karet se bude věštit. Baba kartářka si
musí vymyslet takovou budoucnost, která vychází právě z těchto
čtyř karet, která je přitom věrohodná, je přijatelná pro
dotyčného a především, která je vtipná. Kartářka musí
působit velmi sugestivním dojmem, jen tak jí bude zákazník
důvěřovat. Zkuste se zamyslet nad tím, jak na vás takové
předpovědi působí; jakou váhu jim přikládáte, nakolik se jimi
necháte ovlivnit.

29. Tabu historky. Jsou určitá
témata, slova historky, o nichž si myslíme, že jsou tabu, že se
nehodí je vyprávět veřejně, nebo bychom se sami styděli to
udělat. Tak teď se pustíme právě do takových historek, příběhů
anebo zážitků. Každý píše samostatně a anonymně, vyprávění
by nemělo být dlouhé, spíše velmi krátké a měli bychom se
snažit psát maximálně úhledně a čitelně. Ve druhém kole
totiž příběhy vybereme, zamícháme a zveme si k tabuli
vypravěče, který si poslepu vždy vytáhne jedno vyprávění a
přečte ho ostatním. Tento postup má tu výhodu, že nikdo se
nemusí stydět příběh číst, protože žák u tabule skutečně
jen čte příběh napsaný někým, kdo může zůstat, bude-li
chtít, v anonymitě.

30. Kámen ve vodě. Začneme tím, že
napíšeme jedno slovo. Třeba voda. Potom máme za úkol vymyslet na
každé písmeno tohoto slova další slovo – třeba: v“ětev,
o“pasek, d“íra, a“kord. A pokračujeme dále – čím více
vymýšlíme, tím víc slov nás zavaluje. V jednu chvíli si můžeme
říci „Dost!“ Začneme se slovy pracovat: můžeme je použít
jako materiál na vyprávění, dopis apod.

31. Zkuste vyprávět, co by bylo,
kdyby se s vámi utrhl výtah a odletěl na Měsíc (propadl se do
Austrálie apod.). Zkuste každý vymyslet svou originální verzi
příběhu.

32. Pověste si ve třídě na zeď
reprodukci nějakého obrazu – pro začátek nelépe barokní či
romantické krajinomalby. (Nebo si ji alepoň promítněte z
diapozitivu.) Vyprávějte, jak byste se asi cítili, kdybyste se
mohli ocitnout »v obraze«. Srovnejte si několik různých obrazů:
Kam byste se chtěli dostat a kam ne (a proč)?

Z knížky Tomáš Houška: Škola hrou, 1991

46997 Celkem přečteno 2 Dnes přečteno