Slovo šéfa (lídra, šlechtice, krále...) musí mít absolutní platnost. Co jsem řekl, udělám, co jsem slíbil splním. Je můj problém, jak to dokážu, a přemýšlet o tom mám dříve, než náznak slibu vůbec vyslovím. Kompromis je potřebné uzavírat jako vyjednavač, kompromis nelze přijímat ve vztahu ke svým závazkům. Mohu tedy slíbit jedině to, co opravdu splním, a na svůj slib nikdy nemohu zapomenout. To patří k zásadním dělícím momentům, které odlišují dobré a špatné šéfy.

Mí lidé (zaměstnanci, žáci, voliči) mě budou následovat ne proto, že to chci já, ale proto, že to chtějí oni, že naplním jejich představu o tom, co sami považují za správné a přínosné. Žáka můžu naučit jenom to, o čem ho přesvědčím, že mu to v životě k něčemu bude, pracovník udělá dobře jenom to, o čem bude přesvědčen, že ho to bude rozvíjet a bude to smysluplné atd. ...a bude mu přinášet nějaký užitek. Koupit si své lidi penězi (známkami) mohu jen na velmi krátkou dobu, a to těch peněz ještě musím mít hodně; jako dlouhodobá strategie je to neudržitelné.

Cokoli po svých lidech chci, musím jim dobře, jasně a srozumitelně vysvětlit. Co se bude dělat, proč se to bude dělat a případně jak se to bude dělat. Všichni potřebují co nejjasnější a nejpřesnější informace. Úkolem šéfa je zajistit tok těchto informací, pokud lidé nemají vždy kompletní a správné informace, nelze mluvit o řízení. Tak třeba nelze člověku vynadat za to, že něco vyřídil tak a ne onak, aniž bych mu předtím vysvětlil, jak chci, aby to vyřídil.

Můžu občas po svých lidech chtít věci, ze kterých oni nic nemají. Mám-li autoritu, udělají to pro mě rádi. Nutnou podmínkou k tomu je ale elementární používání slovíček prosím a děkuju. Jsou znakem dobrého šéfa, generála nebo krále. Jsou znakem zdravého sociálního systému.

Jakmile po svých lidech (žácích) začnu chtít a vyžadovat ptákoviny, je s autoritou konec. Výkazy práce, kontroly přezouvání... kontroly formálních aspektů procesů uplatňují sociální systémy, které postrádají nebo si neuvědomují skutečný obsah svých pracovních procesů, smysl svých výstupů. Tento neefektivní přístup je typický pro státní správu a veřejnoprávní školství, kde neexistuje kvantifikovaná odpovědnost (vedoucích) pracovníků za kvalitu výstupů.

Z pozice formalizované moci lze výše uvedené nějakou dobu ignorovat, v komerční sféře je ta doba velmi krátká, protože dlouhodobá prosperita firmy stojí a padá s kvalitou jejího sociálního systému; tedy s kvalitou lidí, kteří ji tvoří a vztahů mezi nimi.