Češi na Lechu

O prognózách prezidentské volby se píše všude, a protože depresívních témat je nadbytek, vyhověl jsem několika ohlasům, které mě vyzývaly, abych stejně jako jsem psal o bitvě u Tours napsal něco z hodně starých českých dějin. A tak jsem zkusil najít nejstarší bojové střetnutí našich předků, které je historicky dostatečně popsané.

Naši předci, hlavně ti z Moravy, měli nejspíš první válečný křest ve velké otevřené bitvě v roce 552 na planině Busta Gallorum v Itálii, kde bojovali jako žoldnéři pro byzantského císaře Justiniána. (K tomu se někdy vrátíme, tahle epizoda stojí za to.) Pak víme, že naši předci pod vedením kupce Sáma nejdřív po boku Avarů společně (neúspěšně) obléhali Konstantinopol v roce 626 a pak své někdejší spojence poslali k šípku a v roce 629 porazili. Jak to udělali nám ale ani kroniky moc neprozrazují. Pak víme, že se vojákům krále Dagoberta nepovedlo dobýt Vogastisburg, neb s sebou neměli obléhací stroje, ale tím to zase končí. Trochu detektivní interpolací informací z kronik víme, že kolem roku 800 podniklo jakési vojsko Karla Velikého vpád do české kotliny s cílem podrobit si zdejší Slovany a skončilo to pro Franky neslavně. Ale zase neznáme podrobnosti. První dobře doloženou a popsanou otevřenou bitvou, jíž se účastnilo české vojsko, je pravděpodobně bitva na Lechu v roce 955.

Připomeňme si, že v roce 906 se pod nájezdem Maďarů rozpadla Velkomoravská říše a Moravu částečně obsadili a především si podrobili kočovní Maďaři. Samozřejmě jim to nestačilo a podnikali loupežné výpravy dál na západ, především podle Dunaje přes dnešní Rakousko do Bavorska. V roce 924 dokonce Jindřicha Ptáčníka obléhali až v Sasku. Jindřich Ptáčník a po něm Otto I. jim proto raděj platili docela slušné výpalné. Ale stejně to nevedlo k trvalému míru. Koneckonců výpalné nikdy nevede k míru.

Střední Evropa 955 ADA tak v létě 955 na západ vyrazili Maďaři k další velké výpravě. Podle všeho postupovali ve čtyřech až pěti proudech. Jeden až dva vedli jejich vůdci přes Moravu do Polabí a pak měli namířeno přímo do Saska. Tři další táhly Podunajím a došly až k už Římany dobře opevněnému Augšpurku. Tam vůdce Maďarů Bulču udělal něco, co dosud Maďaři nikdy neudělali, a sice nechal postavit obléhací stroje a bylo jasné, že to myslí vážně.

Jak Maďarská armáda vypadala? Byla to klasická nomádská horda. Tedy převážně lehká jízda vyzbrojená reflexními luky a jednostrannými meči. Součástí armády byly ale i oddíly (většinou slovanské) pěchoty. Nezapomínejme, že Madaři si buď podrobili nebo na svou stranu získali celé slovanské osídlení na východ od české kotliny. Slovanská pěchota byla opět bez jakékoli zbroje, jen s kopím a mečem, případně jednoduchým lukem. O početní síle nájezdníků kroniky jako prakticky ve všech obdobných případech lžou. Naštěstí historici si postupně udělali docela dobrý obrázek toho, jak vypadal modelový nájezd nomádů a jak bylo logicky postavené nomádské vojsko. A tyhle poznatky platí víceméně pro jakékoli nomádské kořistnické tažení, protože jeho organizace má nepřekročitelné zákonitosti.

Útočící nomádAby nomádi byli dostatečně silní v jednotlivém střetu, musí mít jejich velitel v dosažitelném okruhu, tedy jednom proudu, aspoň 2-3.000 válečníků. Nomádi nemají rádi velké otevřené bitvy. I nejslavnější nomádský vojevůdce Attila v životě vybojoval jedinou plnohodnotnou bitvu (u Chalonu na Kataluánských polích) a tu se strašnými ztrátami projel. Nomádi zkrátka preferují taktiku Udeř – Nakraď – Uteč než přijde posila. Aby byli dostatečně pohybliví a mohli tuto taktiku praktikovat, nemohou s sebou brát žádné vozy a složitý trén. Tedy celou logistiku a zásobování musí být vždy schopni pořídit (nakrást) právě z místních zdrojů. A ty jsou vzhledem k terénu a dojezdu loupežných band omezené. Tedy jeden bojový proud nomádů může čítat maximálně 5-7.000 válečníků. Víc nebylo možné zásobovat a tehdejší organizace nomádského vojska víc ani neuměla zorganizovat. Větší armády se prostě musely rozdělit a táhnout krajinou v oddělených proudech, které se setkávaly jen v okamžiku, kdy hrozil nevyhnutelný střet s nepřítelem.

Stejně to bylo v roce 955. A můžeme předpokládat, že vojsko táhnoucí Polabím mělo sílu max cca 14.000 mužů, vojsko rabující Bavorsko cca 20.000, maximálně trochu přes.

Otto se ocitl v průšvihu. Jen chvíli předtím potlačil vzpouru ve vlastních řadách a většinu vojsk mu navíc blokovaly boje na severu Německa. Když zjistil, že jsou Maďaři v Bavorsku, dokázal posbírat jen kolem tisícovky vlastních jezdců, něco dali dohromady blízcí spojenci, ale to nestačilo. Tak zkusil mimořádně riskantní krok – požádal o pomoc své dva dosavadní soupeře – franckého vévodu Konráda Červeného a českého knížete Boleslava I.

Boleslav ještě nedávno proti Ottovi bojoval coby proti úhlavnímu nepříteli a tažení Madarů ho postavilo před otázku, v níž se nedalo váhat. Musel jasně zvolit, kam se postaví. Postaví se na stranu Otty proti Maďarům (což bylo velice riskantní, protože Maďary zatím nikdo efektivně nezastavil)? Nebo se s Maďary spojí a rozdělí se o společně získaný lup? Dlužno podotknout, že Maďaři byli pro Přemyslovce až dosud spíše volnými spojenci a jejich vztahy byly poměrně přátelské. Naopak proti Ottovi ještě nedávno vedl válku a společným tažením proti němu si mohl zahojit pošramocené ego z nedávné porážky od Otty v Durynsku. Konečně, když vzpomeneme na jeho spor s bratrem Václavem, pokud o něj opravdu šlo, byl Boleslav proti spojenectví s Ottou.

Boleslavův postoj byl přitom klíčovým: Kdyby se podařilo spojit všech pět maďarských proudů vojska a připojit k nim navíc českou armádu Boleslava, šlo by o armádu o síle přes 40.000 mužů a v Německu by nebyla síla, která by se jim mohla postavit. I proto byla žádost Otty naléhavá, i kdyby Boleslav Maďary jen nechal projít Polabím do Saska, byla by to pro Ottu katastrofa.

Boleslav se rozhodl na svou dobu překvapivě a pro mnohé součastníky nepochopitelně. Sebral veškerou vojenskou hotovost, kterou dokázal v tak krátké době sehnat (onou krátkou dobou byly nejspíš dny, maximálně týden), tisícovku jezdců pod vedením svého prvorozeného syna odeslal do Bavorska na pomoc Ottovi, a sám vyrazil proti Maďarům táhnoucím Polabím.

Co všechno se odehrálo během bojů na Labi, nevíme, kronikáři jsou dost skoupí. Říkají, že Maďaři měli  značnou početní převahu, ale Boleslav je přesto v jedné větší bitvě a následné sérii menších střetů porazil a vytěsnil z Moravy za Malé Karpaty. Z toho můžeme odtušit, že na jednu stranu získal Boleslav převahu, na druhou stranu Maďaři v žádném z těch bojů nebyli rozprášeni a jejich vojsko zničeno. Že opravdu vždy, když začali prohrávat, stáhli se, a Boleslav je musel vyhnět velmi vytrvale, pracně, krvavě a důsledně. Celá tahle kampaň patrně trvala celé léto 955. To je pro boj s nomády typické. Je nesnadné je zničit, jejich náčelníci nemívali ego evropských šlechticů, ve svém vidění takové bitvy neprohrávali, prostě ustupovali, když to bylo výhodnější než útočit. Když udeříte na nomádské vojsko, má pravidelně tendenci se rozprchnout, ustoupit a zformovat o kus dál.

Tahle část bojů z roku 955 změnila významně mapu: Morava přestala být součástí maďarského kaganátu a Boleslav ji připojil ke knížectví Přemyslovců.

Reflexní lukU Augšpurku Maďaři ustopovat nehodlali. Bulču si byl absolutně jistý svou vojenskou silou. Naopak chystal se k útoku na hradby co nejdříve to půjde. A dříve než dorazil Otto, přitáhli k Augšpurku se svými lidmi další dva náčelníci – Lél a Šúr.

Když se Otto 8. srpna objevil u Augšpurku, byly nemile překvapeny obě strany. Bulču si byl natolik jistý svou převahou, že nepočítal s tím, že by Otto proti němu opravdu vytáhl. Pro Ottu bylo naopak nemilým zjištěním, že Bulču je posílen dvěma dalšími maďarskými vojsky, a nepřítel tedy má násobnou početní převahu.

Otto vyrazil do Bavorska narychlo a mohl s sebou vzít jen svou těžkou jízdu. Celou pěší armádu musel nechat na severu Německa – jednak ji tam potřeboval kvůli trvalým bojům se severními sousedy, jednak by ho zdržovala. A tak jel v čele jen asi tisícovky těžkých jezdců. Byť šlo o vojáky, kteří tvořili v jeho armádě elitu, obrněné veterány, bylo to málo. Posílily ho vojska Ottova bratra Jindřicha, který spravoval Bavorsko a dal dohromady asi tři tisíce jezdců, se kterými včas stihl ustoupit před Maďary na sever. Ovšem dle kronikářů zdaleka ne tak dobře vyzbrojených a vycvičených, jako byli muži v Ottově pluku. A konečně asi dva tisíce jezdců ze Švábska na pomoc přivedl švábský vévoda Burkhard. Absence pěchoty měla stále stejný důvod: Zdržovala by. Kdyby se čekalo na tažení pěších vojsk, Augšpurk by padl. Celkem se tedy Ottovi sešlo šest pluků (kronikáři je nazývají legiemi) po zhruba necelé tisícovce jezdců.

Otto nezaútočil ihned, stáhl se na pravý břeh řeky Lechu na lesnatý pahorek. Další den, 9. srpna, k boji nedošlo, obě strany se oťukávaly, vysílaly hlídky a mapovaly okolí a situaci.

Tak na bojiště přijel i pluk Čechů – další asi tisíc mužů. Opět samá jízda, která to brala nejrychleji, jak mohla skrz šumavské hvozdy. Na rozdíl od Sasů ovšem většinou lehká jízda, kronikáři o ní píší jako o „křiklavě barevné“. Poprvé v dějinách se na bojišti potkalo vojsko Čechů a Sasů nikoli jako nepřátelé, ale jako spojenci. Potkali se tu muži, kteří ještě minulé léto bojovali tváří v tvář proti sobě. A výhled před bitvou asi byl neradostný, protože kroniky líčí, jak se muži vřele vítali, s jistým patosem objímali a slibovali si spojenectví. Až pozdě v noci přijel se svou jízdou francký vévoda Konrád. Přivedl s sebou asi tisícovku francké těžké jízdy, v té době nejlepší vojáky, jaké Evropa měla. Přesto, že nešlo o početnou posilu, byla významná morálně, protože Konrád byl stejně jako Boleslav až dosud Ottovým protivníkem v říši, navíc měl pověst tvrdého válečníka a jeho muži ceněni jako výborní vojáci.

Otto žádal o pomoc další říšká knížata, ale jejich vojáci do boje nezasáhli. Lotrinský vévoda vypravil další dva pluky jízdy, ale ti přijeli až několik dní po bitvě.

Kolem půlnoci hrabě Diepold, který bránil město, vyvedl ven asi pětistovku vojáků, v tichosti překročili řeku a přidali se k hlavnímu vojsku. Otto tak měl k dispozici asi 7 – 8.000 mužů. Necelou polovinu sil maďarských, kterých podle kronik bylo „sto tisíc“, což ovšem my už s jistotou víme, že jich mohlo být maximálně lehce přes 20.000, víc by tři válečné proudy valící se krajinou nedokázaly absorbovat.

Bitva na Lechu

Otto se svými pluky z tábora vytáhli společně ještě před svítáním 10. srpna. Na svátek svatého Vavřince. Zaujali výhodné pozice na kopcovitém a lesnatém terénu.

Do prvního sledu postavil Otto tři pluky z Bavorska, do druhého zařadil své Sasy a Konrádovy Franky. Švábské pluky nechal jako zálohu ve třetí řadě sestav, a český pluk nechal úplně vzadu – jeho úlohu bylo chránit tábor a současně krýt týl armády.

Bulču šikoval své hlavní vojsko ke střetu, jenže zhruba pětitisícová pomocná armáda Maďarů se mezitím dostala na druhý břeh a připravila útok z týlu.

Boj začal úplně jinak, než si Otto představoval. Zatímco se se svou těžkou jízdou formoval k útoku na hlavní síly Maďarů, jejich pomocné vojsko, o kterém nevěděl, zaútočilo přímo do týlu královských vojsk. První na ráně byl český pluk. Maďaři útočili s asi pětinásobnou převahou a jejich útok byl pro Čechy fatální. Během krátké chvíle padla v záplavě střel asi polovina českých bojovníků, včetně velitele, a zbytek poztrácel formace a rozprchl se do lesa.

Bitva na LechuPovzbuzeni tímto úspěchem pokračovali Maďaři v útoku z týla a napadli dva švábské pluky. Ti sice nebyli tak zaskočeni, jako Češi, ale prohrávali stejně nešťastně. Sice měli menší ztráty, ale ustoupili pod útokem Maďarů na jih a odhalili hlavní síly Sasů. Kolem šesté hodiny ranní úspěchem opojený vůdce pomocné maďarské armády posílal vojevůdci zprávu o svém úspěchu.

A pak se stalo něco vojensky stejně nepochopitelného, jako pro nomády typického. Pomocná armáda Maďarů přestala útočit a obrátila se ke královskému táboru, nyní zcela nechráněnému, a tam začali rabovat.

Mezitím začalo jemně pršet.

Když Francký vévoda Konrád viděl zkázu zadních pluků, otočil své vojáky o 180 stupňů a vyrazil zachránit týl. Když dorazil na bojiště, podařilo se mu zkonsolidovat zbytky českého pluku a zbytky obou pluků švábských. A s nimi udeřil na rabující Maďary. Přestože pro Konráda hrál moment překvapení, Maďaři měli na bojišti dvojnásobnou početní převahu a boj byl velice krvavý. V podstatě celý český pluk tu padl.

Bitva na LechuPro Ottu to vypadalo docela zoufale, bylo necelých osm ráno. Proti němu stálo maďarské vojsko zrhuba trojnásobně početnější, než to, co jemu samému zbylo na bojišti. Ale déšť zesílil a způsobil nečekané kouzlo. Maďaři byli silní svou taktikou lehké pohyblivé střelecké jízdy. V okamžiku, kdy začalo pršet, sundali tětivy z luků, aby jim nenavlhly, a Bulču s jistotou počítal, že Otto nezaútočí v lijáku proti takové přesile. Ale přepočítal se. Na hlavní bojiště se vrátil Konrád se zbytky vojáků, kteří přežili řežbu v týlu, a jak byl v ráži, vrhl se do zuřivého útoku a strhl s sebou Ottu a jeho pluky. Královské vojsko na zaskočené Maďary zaútočilo silou bouracího kladiva.

Namoklý terén a tětivy schované do brašen způsobily, že Maďaři ztratili své dvě hlavní devizy – pohyblivost a smrtící déšť střel z luků. Sasové si vynutili kontaktní boj, a v něm uplatnili výhody své těžké jízdy. Maďaři se tentokrát nerozprchli, jak bylo jejich zvykem, a bojovali velice houževnatě až do své drtivé porážky. Celé dopoledne trval boj na pravém břehu řeky. Bulču, když viděl, jak se boj změnil, nechal nasadit zpět tětivy, ale to už bylo pozdě, Maďarům se nepovedlo odpoutat se od útočících Sasů a v boji muže proti muži katastrofálně prohrávali. Zkusili i starý trik nomádů, utíkat, když prohrávám, ale ani tato taktika nevyšla, královští jim byli stále v patách a vybíjeli je na útěku, v závěrečné fázi se boj přenesl na brod a ve finále do boje zasáhli i obyvatelé Augšpurku. Když viděli, že královské vojsko vítězí, otevřeli brány a běželi se Maďarům pomstít. Kolem druhé po poledni bylo po boji a také po maďarské armádě.

Bitva na LechuO celkových ztrátách Maďarů můžeme leda spekulovat – velké ztráty měla jejich pomocná armáda zničená Konrádem, mnoho jich padlo v přímém boji i pozdějším pronásledování vojáky i měšťany. Kolem 2-3.000 včetně celé jejich nobility padlo do zajetí. A mnoho jich také bylo následně povražděno. Jejich tři vojevůdce Otto zajal a později nechal spolu s ostatními náčelníky v Regensburgu oběsit.

Bitva byla na svou dobu velice krvavá – padlo tu odhadem od čtyř do deseti tisíc Maďarů (kroniky i odhady se vzájemně liší) a asi 3,5 tisíce vojáků královské armády (tedy skoro polovina), z toho zhruba 1.000 Čechů. Tedy skoro celý český pluk. Pravděpodobně tu padl i nejstarší syn Boleslava I., který český pluk vedl. Jeho jméno překvapivě neznáme, kroniky ho nikdy nejmenují. A tak se jen dohadujeme. Že by se jmenoval po dědovi Vratislav? Spekuluje se i o jménech Strachkvas nebo Kristián.  Kdo ví.

Můžeme namítnout, jestli vůbec máme na co být hrdí, když to našinci na Lechu takhle schytali. Ale čistě vojensky – máme. Boleslavovo bojování na Labi žádný kronikář nezaznamenal, ale zdá se jisté, že si počínal stejně statečně jako Otto nebo Konrád. Kdyby nezastavil tento vedlejší směr vpádu, Otto by neměl šanci uspět. A na obranu českého pluku u Augšpurku musíme vzít v úvahu, že šlo o lehkou jízdu, která byla překvapena zdrcující převahou nepřítele zasypávajícího je šípy, a kdyby tam nestál český pluk, odnesl by to kdokoli jiný nejspíš podobně. Koneckonců i dvojnásobně silná švábská jízda byla rozprášena stejně brutálně, a to nebyla překvapena.

Největší hrdina bitvy – vévoda Konrád – si své slávy neužil. V závěru bitvy ho zabila maďarská střela. Podle kroniky ho trefila do oka. Zvláštní je, že když přečteme učebnice dějepisu, jakoby vojevůdci umírali zásadně po zásahu šípu (případně turnajového dřevce) do oka.

Byla to jedna z velkých bitev raného středověku, ale vojensky zas zdaleka ne výjimečná. Zajímavé byly její důsledky. A ty nebyly zanedbatelné. Jisté je, že to byl poslední nájezd Maďarů. Mezi Maďary si po této bitvě získal autoritu Arpád (tažení se neúčastnil) a později byl korunován králem. Maďaři vedení Arpádem zcela změnili styl života a z plenících nomádů se stali usedlými zemědělci. Tak rychlá proměna v dějinách výjimečná je. Bitva na Lechu byla koncem „starých“ Maďarů a počátkem historie Maďarů coby kultivovaného evropského národa.

Boleslav I. během těchto událostí kompletně a úplně otočil svou zahraniční politiku. Významným způsobem upevnil svou autoritu na domácí půdě. Nejspíš právě tohle byl jeden z momentů, kdy opravdu vznikal český stát. Stal se nezpochybnitelným hegemonem moci v české kotlině a na Moravě. Svatá říše římská přestala být nepřátelským sousedem a zřetelně bylo deklarováno, že český kníže patří k významným říšským knížatům – a spojencům císaře. (Jak v dějinách později můžeme vidět, český kníže – a později král – patřil často mezi spojence klíčové a nejvěrnější.) A Boleslav si tím současně uvolnil ruce k výbojům do Slezska a Haliče.

A své postavení upevnil i Otto – v roce 962, tedy 7 let po bitvě, podnikl tažení do Itálie a nechal se korunovat císařem.

A co že si může našinec žijící v 21. století vzít z téhle zapomenuté historie? Třeba, že je dobře zachovat klid, i když situace chvílemi vypadá úplně zoufale? To nezní špatně. Hodně zajímavé je zamyslet se nad okamžikem, kdy je Otto v maléru a řeší ho tak, že o pomoc žádá své nepřátele – a ti mu vyhoví. To je politická etuda par excellence, hodná největších machrů, a neumím si představit, kolik dnešních politiků by ji dokázalo sehrát.

Mimochodem, skupiny historického šermu se sem na 10. srpna sjíždějí z celého Německa a bitvu sobě i divákům pro radost sehrávají znovu, tedy pakliže byste měli o prázdninách cestu kolem, máte námět na divokou akci, protože Němci podobné události tradičně prožívají daleko intenzívněji než my. Třeba k výročí svatby Jana Lucemburského a Elišky České se v roce 2010 konala obrovská slavnost, s královskou svatbou v katedrále, jízdním kostýmovém průvodu městem a ke všem v přímému přenosu v televizi (aby ne – císařský princ si bral královskou princeznu!). Že jste to přehlédli? Není divu. Ten okamžik jsme neslavili v Praze, slavili ho ve Špýru.

A pod čarou: malý dárek pro hráče Rome Total War Barbarian Invasion: Bitva na Lechu je ke stažení a zahrání si zde >>. Jako součást mé úchylky jsem si řekl, že zkusím události, o kterých píšu, vždycky doprovodit nějakou hrou. Mimochodem, jste-li náhodou učitelé dějepisu nebo zeměpisu, radil bych vám, abyste svým žákům hry ze série Total War hrát prostě zakázali (nedejbůh, že byste je na ně upozornili!), protože jinak budou mít v písemkách nepříjemně dobré výsledky.

A pokud vás čtení o historii a její souvislosti se světem, tak jak je píšu na tomhle blogu, dnes baví, třeba vás bude bavit i knížka Dějepis pod lavicí >>

7448 Celkem přečteno 3 Dnes přečteno